Kam vlastně patřím…?

V Od srdce i od plic

882301_a_boy_and_his_bearO napsání tohoto článku uvažuji už hodně dlouho. Tyto stránky se mi ve velmi krátké době staly jakýmsi domovem, kde se můžu s kýmkoliv o čemkoliv bez výčitek poradit či svěřit, a proto bych vám chtěla vyprávět svůj příběh…Rodiče jsem poznala jen velmi krátce a bohužel ne zrovna v dobrém světle, ale takový už je život. Hodně se u nás pilo, hádalo, úkoly jsem si psávala v rohu pokojíčku na stoličce, abych byla co nejvíce neviditelná a nikomu příliš nevadila. Nepokojů v naší rodině si lidé nemohli nevšimnout, a tak jako jedenáctiletá holčička jsem nakonec skončila v dětském domově. Bratr už byl plnoletý, a proto se ho to netýkalo. Rodiče ale dál pili a přes veškeré sliby jsem se už domů nedostala. A pak přišla jedna rána za druhou… Maminka tragicky zemřela za necelý půlrok mého pobytu v domově a za rok nato se táta upil k smrti. Jak těžko se mi o tom mluvilo a mluví… Proč zrovna naše rodina? S bráchou jsme si semtam psali a nikdy bych z jeho dopisů nepoznala, jak se ve skutečnosti trápí… Nejen pro to vše, i pro nešťastnou lásku, pro kterou si nakonec taky vzal život. Po takové ráně se mi neustále vracela do hlavy myšlenka: „Proč mě tu nechal samotnou?“ Snažím se ho pochopit, nabrala jsem nějak sílu a šla dál. A můj zbytek rodiny? Mám ještě babičku a taky tetu, o které jsem tu už mnohokrát psala. Nevím, jestli se s maminkou neměla v lásce nebo si něco dlužily, ale nikdy jsem se u ní necítila dobře, nedokážu to dost dobře vysvětlit, cítila jsem faleš. Nastaly rozhovory typu: „Teď už nikoho nemáš, musíme ti pomáhat my, kdo jiný by ti pomohl, chudáku…“ Nenáviděla jsem život kolem sebe, za to, že musím být odkázána na pomoc druhých, cítila jsem se nadbytečná, každý měl své starosti. Na život v domově jsem si už zvykla. Začalo se mi dařit, s domovem jsme objezdili mnoho zemí, objevil se u mě velký talent na cizí jazyky, dostalo se mi mnoho zkušeností ze zahraničí, udělala jsem si jazykovou školu. Trošku jsem pozapomněla na svou minulost. Po skončení škol a dovršení plnoletosti jsem dětský domov opustila a šla bydlet do bytu.
Začala jsem hodně cestovat a znovu studovat jazyky. Zahraniční rodiny se mi při mé práci au-pair stávaly bližšími, než ta vlastní. Po návratu se sem tam objevil nějaký ten přítel. Teta mi asi začala závidět: při každé návštěvě jsem slyšela, jak já se mám dobře, že pořád cestuji, že to nemá každý a tak dále. Mrzelo mě to. Hrozně! „Copak to strašné dětství bylo málo?“ „Každý má tu možnost našetřit pár korun a jet se podívat do světa, není to už nemožné…“ Pořád jsem jen slýchávala, jak jsme v domově nemuseli nic dělat, jídlo nám dali na stůl, všechno jsme dostávali čisté a o nic jsme se nemuseli starat. Její synové že vstávali v 5 ráno, protože museli dojíždět daleko, doma museli pomáhat a tak podobně. Copak my ne? Co já jsem se nadojížděla, nautírala nádobí, ale né 2 hrníčky, 2 vidličky a 2 talíře, ale 80, po všech dětech. Tehdy to tak opravdu bylo, na všechno byly služby, pomáhání s malými dětmi, koupání, atd., ale o tom se rozepisovat nechci. Vždycky jsem jí chtěla říct: „Ale tví kluci měli to hlavní – lásku, rodinu a teplo domova…“ Nedokázala jsem to, našla by si vyhýbavou odpověď a zbytečně bychom se pohádaly. Nevím, proč zrovna napadám tetu, někteří vzdálenější členové naší rodiny za vše kárali mé prarodiče, že oni si mě měli vzít, že byli ještě poměrně mladí. Nejspíš se na tetu zlobím právě proto, že ona byla ta, která se před lidmi v našem městě dušovala, že mi bude pomáhat.
Čas plynul a já jsem stále měla pocit, že nikomu nepatřím, že nemůžu být pro nikoho užitečná. Vánoce jsem trávila vždy s babičkou u tety. Na dárcích se odrazila jejich „láska“, kluci dostávali video, kazeťák, oblečení, já jsem si rok co rok střádala do skříně další ručníky nebo spodní prádlo, semtam nějaký šampón. Nikdy jsem jim ani tak nezáviděla, jako spíš čím dál víc propadala smutku, že už nemám pro koho žít, že jsem tu zůstala sama. Byla jsem aspoň vděčná za to, že tam s nimi můžu být, že nesedím doma. Na nějakou dobu mě z toho všeho osvobodil dnes už bývalý přítel. Strávila jsem u něj krásných 7 let, ve vzdělání mě hodně podporoval, měla jsem se opravdu „dobře“, ale vztah jaksi nepostupoval, spíš uvadal. Po mém odjezdu do zahraničí jsme se v dobrém rozešli.
Tam jsem poznala mého nynějšího přítele a po návratu do své rodné země celkem zakrátko porodila krásnou holčičku. Teď se mi štěstí mnohonásobně vrátilo v podobě nádherného okatého uzlíčku, mé Sárinky. Konečně jsem našla nový smysl života a nemusím se už smutně dívat na to, jak se jiní mají rádi, jak si navzájem dávají dárky, snídají spolu a spolu taky usínají. Konečně mám někoho, komu můžu vyprávět, kde všude jsem byla, co jsem prožila a kam všude spolu jednou pojedeme. Konečně mě má někdo bez výhrad rád, říká mi „Mami“, opětuje mi lásku a objímá mě. Čekala jsem dlouho, ale vyplatilo se to. A i když nevím, zda s přítelem spolu do budoucna zůstaneme (je mezi námi spousta překážek a rozdílů), vím, že jsem tady především pro malou Sáru, pro vysněného človíčka, který je zcela závislý na tom, jak ho provedu cestou života. Vím, že nastala doba, kdy musím být nejsilnější. A sama sobě slibuji, že se u ní nikdy nebude opakovat to, čím jsem si v dětství musela projít já. Tetu i babičku někdy navštěvujeme, a i když se snaží přednášet mi své zažité výchovné metody, zcela určitě proto, že má pocit, že toho z domova umím málo, s úsměvem to přehlížím.
A můj vztah k ní? Odpustila jsem jí, už dávno… Ale rozhodovat o mém životě už nikomu nedovolím, bylo tomu tak po celé mé dětství. Stačilo to. Žijeme si se Sárou ten náš život přesně tak, jak nám to vyhovuje, a jen co trošku povyroste, budeme spolu snít o lepší budoucnosti. Jsem vlastně docela šťastná…..

Toto taky stojí za přečtení!

5 úžasných věcí, které jsem pustila do svého života díky vlastní zahrádce

„Starat se ještě o zahradu? Přece nejsem padlá na hlavu!“ Taky jsem si to kdysi říkala, ale dnes to

Čtu dál →

Recenze: Jdu do školy

Také máte doma předškoláčka a přemýšlíte, zda umí vše, co umět má a zda může do školy? Pokud ano,

Čtu dál →

Soutěž: Justýnka a asistenční jednorožec

Mám pro vás opět tři tipy na knižní novinky, které nedovolí, aby vaše děti trpěly „akutním nedostatkem fantazie“, jak

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • danasi

    Pěkný článek

  • bovinkabovinka
    bovinkabovinka

    Musím napsat, že mě tvůj příběh dojal. Krásně napsané. Chtělo to hodně sil.

  • Piškotko, až teď jsem objevila tenhle článek a tím pádem vím, jak to u tebe bylo… vehnalo mi to do očí slzy, takové dětství bych nepřála nikomu…
    Ale obdivuji tě pro tvou sílu a statečnost a vím, že jsi pro svou Sárinku ta nejlepší máma, i když jste nakonec zůstaly samy… Máš v sobě obrovskou lidskou sílu možná právě pro to utrpení v dětství… přeji jen jen štěstí a ať ti Sárinka dělá jen radost!

  • Anonymní

    tohle je moc silné a dojemné…

  • Ahoj Darčo,
    tvůj článek…jako bych četla své vlastní pocity…Sice jsem měla oba rodiče, ale věř, žádná sranda.
    Byli jsme 3 děti, když mi bylo 6 let, můj ml. bratříček umřel a život pro nás zbylé 2 děti zkončil.Každé Vánoce máma probrečela, naše narozeniny se neslavily. Nikdy mě za nic rodiče nepochválili, nepovzbudili, nikdy mi neřekli máme tě rádi. K 18.tým narozeninám jsem dostala 2 peřiny-jakože už jsem dospělá a měla bych se starat o své bydlení sama…
    Moc ti rozumím. Ačkoliv je můj příběh jiný ve své podstatě stejný. Nám oběma chybělo objetí a láska od maminky.Nesčetněkrát jsem přemýšlela kde je mé místo, kam vlastně patřím.
    Dětství a dospívání mi skutečně dalo zabrat.
    Karta se obrátila když jsem potkala svého muže, který je mou láskou dodnes.
    Dnes už jsem sama maminkou 2 dětí a i když je už dceři 16 a synovi 9, nezapomínám jím říkat jak moc je mám ráda, jak moc jsou pro mne důležití.
    Své místo v životě jsem našla, dny jsou plné sluníčka a radosti.
    Přeji i tobě spoustu takových dní s tvojí holčičkou.

  • Fakt hezké.Klobouk dolů.

  • Hezké. Taky mám dceru, jediné sluníčko… ještě Ti přeji pro Tvou holčičku bezva tátu (ať je to ten skutečný nebo nějaký jiný prima chlap). Potřebuje ho ona a Ty přeci taky, ne?

  • Darčo Ty jsi šťastná a budeš ve svém životě jěště hodně. A teta-ta je hloupá a nejspíš závidí všechno všem.Pozdravuj Sárinku ať Ti dělá jen radost.

  • VlaďkaJ.

    Ahojky, já si myslím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Taky máš u mě obdiv, protože dokážeš i přes to všechno své dítě milovat a dát mu to nejlepší, i když ty sama to neznáš. Jsi hodně silná, takže ti přeji, ať ti ta síla zůstane.

  • Darčo, tvůj příběh je moc dojemný, moc ti přeju, abyste s holčičkou byly šťastné

  • Jovanka

    Darčo, pridávám se k holkám. Je tak dobře, že ses přes to všechno dokázala přenést a že Tě to nepokřivilo….
    Opatruj to svoje veliké maličké štěstíčko a ať už v životě zažíváš jen to dobré.
    A kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se 🙂

  • Darčo,ani neumím vyjádřit ten pocit, takové svírání, když jsem četla Tvůj článek. Přeju vám, holky, jen to nej, nej…

  • quendolina
    quendolina

    Darčo, taky mi tečou slzy. Moc Ti přeju, aby Tě od teďka už provázela životem jen láska a pohoda a ať prožiješ to nejhezčí co život může dát.

  • dadýsek

    Tvůj příběh, je plný smutku z tvého dětství,ale má dobrý konec jako v pohádce.při čtení jsem na konec neviděla, tekly mi slzy dojetím. Máš nejcenějěí dar od života- svojí krásnou Sárinku,která tě miluje s velkou láskou stejně tak jako ty jí.Přeji vám do života hodně,hodně štěstí a jen samé krásné věci.Užívejte život na plno ((o:

  • Ať už je Tvůj život jen krásný a plný lásky. Mít děťátko je to nejkrásnější a i já se těším ze své něžné Sárinky.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Darčo,
    opravdu silný příběh, a s dobrým „koncem“. Úplně chápu, že je Sárinka Tvým jediným světlým bodem na světě. Zasloužíš si to. Přeji vám oběma, ať už Vás provází v životě jen láska.

  • mimkys

    Darčo,
    předem ti musim pochválit za moc hezký článek. No i když je smutný, ale hezky napsaný. Musela sis dost vytrpět ale jak staré přísloví praví všechno zlé je k něčemu dobré (nebo tak nějak..). Máš super holčičku a takže máš vše co? Děcko ti vynahradí vše – to znám. Hodně štěstí s přítelem a drž se. Pavla

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist