Kam vlastně patřím…?

O napsání tohoto článku uvažuji už hodně dlouho. Tyto stránky se mi ve velmi krátké době staly jakýmsi domovem, kde se můžu s kýmkoliv o čemkoliv bez výčitek poradit či svěřit, a proto bych vám chtěla vyprávět svůj příběh…

Rodiče jsem poznala jen velmi krátce a bohužel ne zrovna v dobrém světle, ale takový už je život. Hodně se u nás pilo, hádalo, úkoly jsem si psávala v rohu pokojíčku na stoličce, abych byla co nejvíce neviditelná a nikomu příliš nevadila. Nepokojů v naší rodině si lidé nemohli nevšimnout, a tak jako jedenáctiletá holčička jsem nakonec skončila v dětském domově. Bratr už byl plnoletý, a proto se ho to netýkalo. Rodiče ale dál pili a přes veškeré sliby jsem se už domů nedostala. A pak přišla jedna rána za druhou… Maminka tragicky zemřela za necelý půlrok mého pobytu v domově a za rok nato se táta upil k smrti. Jak těžko se mi o tom mluvilo a mluví… Proč zrovna naše rodina? S bráchou jsme si semtam psali a nikdy bych z jeho dopisů nepoznala, jak se ve skutečnosti trápí… Nejen pro to vše, i pro nešťastnou lásku, pro kterou si nakonec taky vzal život. Po takové ráně se mi neustále vracela do hlavy myšlenka: „Proč mě tu nechal samotnou?“ Snažím se ho pochopit, nabrala jsem nějak sílu a šla dál. A můj zbytek rodiny? Mám ještě babičku a taky tetu, o které jsem tu už mnohokrát psala. Nevím, jestli se s maminkou neměla v lásce nebo si něco dlužily, ale nikdy jsem se u ní necítila dobře, nedokážu to dost dobře vysvětlit, cítila jsem faleš. Nastaly rozhovory typu: „Teď už nikoho nemáš, musíme ti pomáhat my, kdo jiný by ti pomohl, chudáku…“ Nenáviděla jsem život kolem sebe, za to, že musím být odkázána na pomoc druhých, cítila jsem se nadbytečná, každý měl své starosti. Na život v domově jsem si už zvykla. Začalo se mi dařit, s domovem jsme objezdili mnoho zemí, objevil se u mě velký talent na cizí jazyky, dostalo se mi mnoho zkušeností ze zahraničí, udělala jsem si jazykovou školu. Trošku jsem pozapomněla na svou minulost. Po skončení škol a dovršení plnoletosti jsem dětský domov opustila a šla bydlet do bytu.
Začala jsem hodně cestovat a znovu studovat jazyky. Zahraniční rodiny se mi při mé práci au-pair stávaly bližšími, než ta vlastní. Po návratu se sem tam objevil nějaký ten přítel. Teta mi asi začala závidět: při každé návštěvě jsem slyšela, jak já se mám dobře, že pořád cestuji, že to nemá každý a tak dále. Mrzelo mě to. Hrozně! „Copak to strašné dětství bylo málo?“ „Každý má tu možnost našetřit pár korun a jet se podívat do světa, není to už nemožné…“ Pořád jsem jen slýchávala, jak jsme v domově nemuseli nic dělat, jídlo nám dali na stůl, všechno jsme dostávali čisté a o nic jsme se nemuseli starat. Její synové že vstávali v 5 ráno, protože museli dojíždět daleko, doma museli pomáhat a tak podobně. Copak my ne? Co já jsem se nadojížděla, nautírala nádobí, ale né 2 hrníčky, 2 vidličky a 2 talíře, ale 80, po všech dětech. Tehdy to tak opravdu bylo, na všechno byly služby, pomáhání s malými dětmi, koupání, atd., ale o tom se rozepisovat nechci. Vždycky jsem jí chtěla říct: „Ale tví kluci měli to hlavní – lásku, rodinu a teplo domova…“ Nedokázala jsem to, našla by si vyhýbavou odpověď a zbytečně bychom se pohádaly. Nevím, proč zrovna napadám tetu, někteří vzdálenější členové naší rodiny za vše kárali mé prarodiče, že oni si mě měli vzít, že byli ještě poměrně mladí. Nejspíš se na tetu zlobím právě proto, že ona byla ta, která se před lidmi v našem městě dušovala, že mi bude pomáhat.
Čas plynul a já jsem stále měla pocit, že nikomu nepatřím, že nemůžu být pro nikoho užitečná. Vánoce jsem trávila vždy s babičkou u tety. Na dárcích se odrazila jejich „láska“, kluci dostávali video, kazeťák, oblečení, já jsem si rok co rok střádala do skříně další ručníky nebo spodní prádlo, semtam nějaký šampón. Nikdy jsem jim ani tak nezáviděla, jako spíš čím dál víc propadala smutku, že už nemám pro koho žít, že jsem tu zůstala sama. Byla jsem aspoň vděčná za to, že tam s nimi můžu být, že nesedím doma. Na nějakou dobu mě z toho všeho osvobodil dnes už bývalý přítel. Strávila jsem u něj krásných 7 let, ve vzdělání mě hodně podporoval, měla jsem se opravdu „dobře“, ale vztah jaksi nepostupoval, spíš uvadal. Po mém odjezdu do zahraničí jsme se v dobrém rozešli.
Tam jsem poznala mého nynějšího přítele a po návratu do své rodné země celkem zakrátko porodila krásnou holčičku. Teď se mi štěstí mnohonásobně vrátilo v podobě nádherného okatého uzlíčku, mé Sárinky. Konečně jsem našla nový smysl života a nemusím se už smutně dívat na to, jak se jiní mají rádi, jak si navzájem dávají dárky, snídají spolu a spolu taky usínají. Konečně mám někoho, komu můžu vyprávět, kde všude jsem byla, co jsem prožila a kam všude spolu jednou pojedeme. Konečně mě má někdo bez výhrad rád, říká mi „Mami“, opětuje mi lásku a objímá mě. Čekala jsem dlouho, ale vyplatilo se to. A i když nevím, zda s přítelem spolu do budoucna zůstaneme (je mezi námi spousta překážek a rozdílů), vím, že jsem tady především pro malou Sáru, pro vysněného človíčka, který je zcela závislý na tom, jak ho provedu cestou života. Vím, že nastala doba, kdy musím být nejsilnější. A sama sobě slibuji, že se u ní nikdy nebude opakovat to, čím jsem si v dětství musela projít já. Tetu i babičku někdy navštěvujeme, a i když se snaží přednášet mi své zažité výchovné metody, zcela určitě proto, že má pocit, že toho z domova umím málo, s úsměvem to přehlížím.
A můj vztah k ní? Odpustila jsem jí, už dávno… Ale rozhodovat o mém životě už nikomu nedovolím, bylo tomu tak po celé mé dětství. Stačilo to. Žijeme si se Sárou ten náš život přesně tak, jak nám to vyhovuje, a jen co trošku povyroste, budeme spolu snít o lepší budoucnosti. Jsem vlastně docela šťastná…..

Napsal/a: Piškotka