Poslední dobou nad sebou hodně přemýšlím a ptám se sama sebe, jestli jsem divná já, nebo Ti ostatní…
Nevidím důvod, proč se stýkat tak často. Zvláště, když se „nic neděje“, o čem by se dalo dlouze diskutovat, a debaty o tom, co si kamarádčina sousedka koupila nového a jak to bylo drahé, jsou pro mě ztráta času, přestože nikam nespěchám. Na návštěvu musím mít náladu, těšit se na ni, a to zkrátka týden dopředu zaručit nikomu nemůžu. Já vlastně nic neplánuju. Pokud je obyčejný den, kdy nikam nemusím, zkrátka ráno vstanu a uvidím, co budeme dělat. Jsou dny, kdy se probudím a jsem ráda, že jsme s Mirečkem sami – a upřímně, týden předem domluvená návštěva mě akorát obtěžuje. Zvláště když se nestalo nic aktuálního, o čem by se dalo hovořit.
A tohle moje kamarádky (zvlášťe ta jedna) nepochopí. Kolikrát se stane, že se naskytne zajímavější program, než u kafe „plkat o ničem“ a jsem nucena vymýšlet výmluvy….
Vím, že když se sejdu s kýmkoliv jednou, dvakrát za měsíc, těším se na něho mnohem mnohem víc a vím, že si povíme spoustu zajímavého.
Další kamarádka bydlí ve vesnici pár kilometrů od nás. Cestování k ní obnáší 10 minut cesty vlakem, v poledne udrncání Mirečka v kočáře, což je poslední dobou téměř nemožné. Vzpírá se a řve, je zvyklý usínat v postýlce na bříšku. Když po tomhle nerváku usne, spí 30 minut. Jinak doma po O. i 3 hodiny. Ona mi nabízí všemožné varianty, ať ho uspím v ložnici, spícího by ho přenášela atd…. Jen co odjedeme, bombarduje mě sms, jak to bylo fajn a že její synek už se nemůže dočkat, až zase v ÚTERÝ, STŘEDU, ČTVRTEK….uvidí toho našeho….. Vždycky se loučím s tím, že si ještě zavoláme. Neslibuju. A cestou už vymýšlím výmluvy, proč se mi to nebude hodit. Hrůza.
No a proč to tady vlastně řeším? Zajímalo by mě, jestli to máte někdo taky tak. Jestli jsem skutečně nenormální a sobecká, když si dělám věci podle toho, jak to právě cítím?
Trojúhelník já, mamka a babička by zasluhoval další článek, ale to snad někdy příště :-)))
Napsal/a: Sunny
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (38 vyjádření)
Sunny, já jsem divná taky 🙂 Než bych šla večer na nějakou „bezvadnou akci“, tak si raději příštího rána přivstanu a jedu si zajezdit na koníkovi…. To je pro mě droga.
No, moje mamka se s tím nikdy nesmířila a zhruba tak jednou měsíčně od ní slyším: „Vždy je něco podezřelého na člověku, který má raději zvířata, než lidi“.
Úplně mi stačí ke společenskému vyžití, když jdu 2x týdně do práce, za rodiči, tak 1x za 14 dní zajedu s Terezkou za jednou z kamarádek, co mají děti… Zato když se potkáme, nebo navštívím kamarádku „ďrezurního nadšence“ – stejné krve co já, tak hodiny a hodiny debatujeme nad drezurními výcvikovými metodami a co můj kůň neumí a proč a ona proč má jiný názor na mé provedení poloviční zádrže…. No – manžel říká, že mě pustit ke koňákovi, tak to je katastrofa. To samé se stane, když objevím nějakého „zapálence“ do bonsají, nebo i zahrádky, nebo do výcviku psů, nebo do akvaristiky, nebo psychologie, nebo s účetní si společně zanadáváme na naše zákonodárce :-))
Takže se spíš ptám, není to tím, že máš jiné zájmy, než kamarádka? Nebo lépe řečeno – kamarádka nemá co dělat a tak hledá zábavu? :-))
já jsem si tu knihu koupila. viřešila všechny moje problémy. teď už se nebojím žádného rození. skuste si to koupit a uvidíte sami.
Sunny, já mám taky ráda svobodu rozhodování :-). Ještě když jsem čekala druhého, setkávalo se u nás jednou týdně asi 6 maminek s dětmi, dělalo mi to dobře, nabíjelo mě to. Chodila jsem cvičit na cvičení maminek s dětmi, po náštěvách atd. Po narození druhého jsem taky začala radši být s kluky doma. Manžel i já jsme založením spíše introverti, takže se ani není čemu divit. Rozhodně si nedělej násilí, zkus vysvětlit a když to nepůjde, co se dá dělat. Jestli jsi jako já, tak by to z tebe nakonec stejně vyhrklo. Přeju dobré chápavé kamarádky:-)!
Lžičenko-tak mě napadlo s těmi budoucími dětskými návštěvami a co to udělat tak že jen zavedeš dítko ke kamarádce a ona ho pohlídá-budou se hrát s kamarádem-a Ty si vyřídíš co potřebuješ.Jindy přijdeš na kafčo i s dítětem a jindy zas pohlídáš Ty jí. S tříletými capartíky už snad nebude taková práce-je uhlídat.
Právě mě to napadlo-když se můj v neděli dopoledne vrátil z procházky sám – s tím že malý je u tety/kamošky/ a že si pro něj mám přijít ve 12/bylo 11 hod/.Má 19 m a ona má 4letou slečnu a 20m kluka. Tak sem se oblekla a šla pro něj a co byste řekli prďolka seděl s ostatníma dětma u stolu a krmil se polévkou jako oni:-)))) No na rozvoj samostatnosti-dooost dobrá škola.
No já jsem asi něco mezi. Jsem hodně společenská a nedovedu si představit, že bych byla doma sama jen s dětmi, na druhou stranu občas už mám lidí dost a jsem ráda zalezlá doma (třeba si i jdu jen tak číst do ložnice, holky hlídá manžel, a já si lebedím – mám klid a zároveň vím, že je o poklady postaráno).
Co nesnáším, jsou termíny v kalendáři. Někdy to jinak nejde, to chápu, zvláště když se nás domlouvá více, ale mám hrůzu třeba z termínů u kadeřníka, u zubaře a tak. Nejraději bych chodila tehdy, kdy „to na mě přijde“ :-))
Ale celkově myslím, že jsme všichni normální 🙂
Když jsem byla těhotná, hodně jsem se bála, že budu celý dny sama doma s dítětem, protože manža jezdí z práce až večer. A tak jsem se modlila,ať to tak není. A pak když se malej narodil, tak se návštěvy hrnuly jedna za druhou. A tak se to nějak překlenulo v další navštěvování s lidma, se kterýma jsme si padli do noty. Třeba jenom proto, že jsem si začala víc rozumět s holkama co mají děti (do té doby jsem je samozřejmě vůbec nechápala, jejich starosti a radosti 🙂 ) A teď už jsem si zvykla, že mám jeden týden hodně narvanej akcema a další týden je u nás zase pusto prázdno. A řekla bych, že mi to tak vyhovuje. Vždycky už mám pak takový pocit, jak chci mít svůj klid a ne někde pořád s dítětem lítat. Ale pak jsem doma třeba 3 dny sama a už zas dumám, co bych, kde bych. Je ale pravda, že mám ráda všechno naplánovaný dopředu – i návštěvu i období klidu. Když už je toho moc,tak prostě řeknu, nic v plánu nemám,ale potřebuju klid, tak nikam nejdu. Nejde ale o žádné pravidelné návštěvy typu v pondělí v jednu. Spíš navštěvuju víc lidí z více míst, dětný i bezdětný apod. a tak jednou za měsíc za dva. To je pak o čem vykládat a přijde mi to smysluplné. I když teď mě napadá, až malej povyroste, možná se to změní, protože bude asi chtít navštěvovat on „svý kamarády“ a třeba pravidelně. Tak uvidím… Každopádně návštěvy mají být příjemný a ne vynucený.
Tak to jsem ráda,že v tom nejsem sama:-).U mě je problém,že se navzájem ty kamarádky neznají a tudíž se nestýkáme společně.Já si zase neumím představit,“jet podle diáře.“Samozřejmě jsou věci,které se naplánovat musejí,ale co se zkrátka nemusí,to neplánuju.Chci si užít takové té svobody,když jsem poprvé na Md,až bude druhé dítko,tak už tak volná nebudu a tak si to teď s radostí užívám.Nejsme doma zavření ani jeden den,buď se procházíme venku a je mi mnohem příjemnější když náhodou někoho potkáme.
Tak já mám teda zase ráda, když vím co mě dopředu čeká. Nesnáším dny, kdy jsme s Natálkou celý den zavřené doma. Takže se stýkáme s kamarádkou z porodnice, pak s kolegyní z práce, co má taky holčičku, se švagrovou a jejím Tedíkem a máme i kamarádku v baráku se skoro stejně starou holčičkou. S tou se stýkáme, jak si napíšem a jak má která čas, takže to neplánujeme, ale ostatní si plánujem tak týden, dva dopředu.
Jinak mám samozřejmě VD, kde jsem taky našla pár lidiček, se kterýma si buď píšu nebo se i občas setkáme.
Ahoj Sunny, tak se přidávám k Tobě.:-)) Nemám sice kamarádky, se kterými bychom se navštěvovaly pořád. Našli jsme si kamarády, kteří mají skoro stejně starého klučinu jako my, občas se sejdeme, ale žádné pravidelnosti v tom nejsou. To jsme si s nimi řekli hned na začátku.
Mému manželovi by vadilo (asi jako většině jiných manželů), kdyby u nás každý den byla nastěhovaná nějaká kamarádka s dětmi a nebo kdybych nebyla doma já! Nějak mě tohle věčné navštěvování neláká. Radši se chvilku zastavím na „kus řeči“ s nějakou mamkou venku.
Když jsme měli naposledy návštěvu (kamarád ze školky s maminkou), tak bych vám nepřála nikomu vidět ten binec, který děti udělaly!! Samozřejmě maminka se kluka vůbec nevšímala a když náhodou, tak řekla:“Miláčku, to nesmíš..“ a „neuhodil ses do hlavičky, bolí Tě to moc..“ Klukovi je 5 a jednají s ním všichni jako s miminkem!! Tak tohle fakt nemusim!!!
A navíc pořád být ve střehu, mít naklizeno, to s 2 dětmi (v bytě 2+1) dost dobře nejde a né každý tohle pochopí:-(
A ještě něco, našla jsem si tady mezi vámi perfektní kamarádku, se kterou jsem ve spojení a perfektně si rozumíme!!!:-))
Tak já se hlasím taky do klubu divných:-)))
Já tak celkově nemám nějaké plánování ráda, i dovolenou většinou zařizujeme na poslední chvíli. Větší oslavy „plánuji“ tak, že nejdříve navrhnu několik termínů a sejdeme se v ten, který vyhovuje všem, pokec s kámoškou stačí domluvit den předem (nejde to zítra, jde to pozítří), atd.
Ale nějaký vlk samotář také rozhodně nejsem. Sousedi u nás v domě (ač v mém věku) už mají děti odrostlé, takže s nimi se vymluvím o takových těch „nedětských“ věcech, no a dopoledne – když se mi chce – vyrážíme s mladým do mateřských center a tam se vždycky nějaká maminka na pokec o „dětských“ věcech najde. Ale nějaká pravidelnost v tom rozhodně není a mi to tak vyhovuje…
Sunny,
tak to já bych musela být úplně nenormální, protože já jsem na MD žádné takové stálé kamarádky (s nimiž bych se častěji stýkala) ani neměla. :o)
Taky jsem až většinou v ten den vymýšlela, co budem s dětmi dělat, byla v tom taková svoboda. Když jsem někoho potkala ze známých a kamarádek, ráda jsem pokecala, i jsme se navštívili. Ale nějaká pravidelnost, to by mě asi taky ubíjelo.
Jednu dobu jsem se častěji navštěvovala s jednou mamkou ze sídliště, ale nějak to nebylo ono. Měla jsem pocit, že mě zneužívá. Vždy jsme se scházeli u nás nebo venku, a mám pocit, že ani náš synek z toho jejího nebyl 2x nadšený (náš ml. syn byl ještě v bříšku), když jsme pak museli eliminovat škody, které nadělal (a to nemám děti žádné andílky, co by nikdy nic nezničili).
Vlastně jsem se té návštěvy docela bála.
Ale já JSEM opravdu divná, vím to o sobě. :o)
Ahojky Sunny-takové plánování bych asi taky dlouho nevydržela:-)
Já už sem zjistila že mi nejlépe vyhovuje jeden den prolenošit doma-být jen s malým,s naším taťkou,v klidu si zajít na procházku do obchodu-prostě nikam nespěchat.
A druhý den už mě to táhne do společnosti-tak brnknu kamarádce a jedu k ní na kafíčko,nebo jen tak do města koupit něco malému…
Jinak pravidelně chodíme 2x týdně dopoledne do kroužků + v sobotu ráno plavání.
K rodičům jezdíme 1x za 14 dní na oběd-to je tak průměrně-není to pravidlo-vždy se domlouváme jak se nám to hodí-ona moje mamča chodí s kamoškama na disco i na večeře,bowling-prosě taky má svůj život:-)
Kamarádek mám hodně-ale máme nepsané pravidla,že se neobtěžujeme nějakým složitým plánováním-vše je o dětech-jak jsou zdravé a taky jak se cítíme my.Takže se neurážíme když některá odřekne-to je prostě život-nejde naplánovat.
Je to těžké ,ale kamarádky co Tě vysává se zbav.
Já si myslím, že opravdu záleží na povaze člověka. Asi jen málokdo je spokojený, když žije osaměle, ale různým lidem vyhovuje různá frekvence návštěv. A s plánováním je to to samé. Někdo musí mít naplánováno vše dopředu (zdravím Neellu:-)), někdo se rozhoduje podle aktuální situace. Tvoje kamarádky asi prostě mají větší potřebu kontaktů než ty a mají rády jjistotu, ty ne. Zkus jim to vysvětlit, pokud to jsou opravdu dobré kamarádky, měly by to pochopit.
Jinak já osobně dopředu návštěvy (běžné) většinou neplánuji, pouze pokud jsou nějaké oslavy narozenin apod., dopředu sezveme kamarády nebo oni nás. Jinak se domlouváme třeba den dopředu, někdy týden, podle toho, jak se nám právě chce a jak si zavoláme.
Sunny, to neptej jsem myslela tak, že se tím nemáš trápit, jsi normální. Čtu to teď po sobě a vyznělo mi to ve docela špatně.
Ahojky Sunny, já mám teď jednu kamarádku s dvěma dětmi, s tou se občas sejdeme, bydlíme od sebe kousek, tak si buď napíšeme sms nebo přes icq. Taky se nerada domlouvám na přesný den a čas, takže vždycky si napíšem a třeba za hodinku se sejdem. Jinak ostatní kamarádky nemají ještě děti, takže se ani nijak nestýkáme, jen s jednou (tou nejlepší tak jednou za půl roku). Měla jsem vždycky víc kamarádů než kamarádek a s nima se taky nestýkám. Takže mám všehovšudy dvě kamarádky (a tady vás, internetové) a fakt mi to stačí, jsem sice hodně společenská, pokecám si v klídku i s nějakou babičkou, kterou potkám na procházce a líbí se jí malý. Myslím, že pro malého je teď lepší, když jsem s ním hodně doma, hrajeme si spolu, stíháme udělat vše, co je potřeba v klídku a v pohodě (kdybych pořád někam chodila, asi bych nestihla absolutně vůbec nic) a mě je tak dobře. Kolektiv budu mít zase v práci, takže se nebojím toho, že bych o něco přišla. Vážím si toho, že můžu být s malým, všechno ho učit a tak, až budu chodit do práce, tak tolik času nebude, snad až při dalším:-)))
Malý tím, že nechodíme moc po návštěvách nijak neutrpěl, je společenský až až.
(Jo k mamce chodím asi dvakrát do měsíce).
Takže se neptej, děláš to podle svého citu a děláš to dobře, protože je to tvůj vlastní pocit.
Tak já se v tomhle připojuji k holkám. Jsme 3 kamarádky s podobně starými dětmi a vídáme se pravidelně každý týden. Máme to už předem domluvené a já se na to už vždycky moc těším. Kromě toho chodíme cvičit do MC a já se věnuji svým koníčkům, takže se mi stane úplně vyjímečně, že bych nevěděla, co budu celý den dělat. Prostě si máme pořád o čem povídat. Přesně jak to popsaly holky, je to zpestření pro mne i pro malou. Už se vždycky moc těší na kamarády a na jejich hračky a na to kam všichni půjdeme. Na procházky také chodím raději s někým, vydržím pak venku mnohem déle.
Ale chápu, že to nemá každý stejně, s jednou kamarádkou se také vídáme jen jednou za měsíc, protože jí to tak vyhovuje a má ráda svůj klid. Někdo je prostě společenský míň a někdo víc. Každý si ale nakonec najde způsob života, jaký mu nejvíc vyhovuje. A Sunny, pokud jsou tvoje kamarádky opravdové kamarádky, tak tě budou brát takovou jaká jsi.
Ahoj Sunny, jé to jsem ráda, že nejsem sama (takhle nenormální 🙂 !! Já mám dodnes husí kůži, když si vzpomenu na svou kamarádku z rodného sídliště, která se neustále urážela, když jsem neměla čas řešit její problémy. Vyčítala mi, že trávím veškerý čas se svým přítelem a na ní už zbývá jenom kousíček 🙂 Proto jsem se po přestěhování do jiného města bála najít nové kamarádky, že si budou nárokovat můj čas a soukromí. Nakonec se nějaký našly a jsem ráda, že nejsou plánovací, prostě se potkáme s kočárkama a popovídáme, poprocházíme. Někdy jsem moc ráda se svým synkem sama a někdy si na procházce ráda čtu knížku. Tlacháním pro tlachání nerada ztrácím drahocenný čas. Každý jsme jiný a to je skvělý.
Jo a ještě maličkost, můj diář je na příští týden plný i první polovina dalšího týdne ;o)…. Vím co který den budeme dělat a s kým půjdeme ven. Je to asi šílené, ale mám ten diář víc popsaný, než když jsem chodila do práce.I takový jsou lidi ;o).
Ahoj
Je to těžké, máme to s kamarádkama podobně, jako vy. Většinou se domlouváme týden dopředu na další týden. Je nás teď už 5, co se pravidelně scházíme pokaždé u někoho jiného, takže je kolikrát dost pracné najít den, kdy mohou všechny. Ale pro děti je myslím dobré, že už od malinka jsou zvyklé na to, že nespí jen doma v maximálním pohodlí, že mají také kamarády, poznají jiné prostředí, jiné hračky, tety. S jinou kamarádkou se scházíme spíš podle nálady a času, ale že bychom se rozhodovali až ráno, to málokdy. Protože si potřebujeme zorganizovat i věci doma, např. navařit, přece jen trošku líp uklidit apod. Je to také tím, že jsme ve větším městě, ke všem těmto lidem se dopravujeme MHD a není to jen 10 minut, tak když už někam jedeme, je to obvykle na větší část dne. Něco jiného je procházka s kamarádkou ze sídliště, kdy schůzky řešíme opravdu operativně.
Ahoj Sunny,
nejsem taková jako ty….ale proč na tvůj článeček reaguji. Já zase poslední dobou přemýšlím o opačném problému než máš ty…jsem děsně společenský člověk a
představa, že zůstanu s dcerkou celý den sama doma (nebo sama venku)je pro mě úplná noční můra. A ptám se sama sebe proč to tak mám ??? Prostě je to moje podstata. Ale pozor žádné kecání jenom u kávy s kamarádkou a ať si nějak zabaví. Většinou chci, aby to bylo „akční“. Procházka do ZOO, jít do bazénu, na výstavu určenou dětem atd…(přeci jenom bydíme v PZE, tak příležitostí je dost). Tak nějak, aby to pro děti bylo fajn a my se z toho nezbláznily.
Pak zjistím, že nám den uběhne příjemně a nemusím dorážet na manžela, ať si semnou povídá, protože mám „přetlak“ slov. A hlavně můžu něco rozumného přihodit do mlýna co kde a co….Je to taková moje obrana, jak neblbnout. Ale jak už jsem psala je to moje podstata.
A díky, že jsi napsala svoje smýšlení, protože můžu pochopit jiné kamarádky, které jsou třeba stejně laděny jako ty.
Mobile Sliding Menu