Je to rok…

Rubrika: Od srdce i od plic

Čas plyne neuvěřitelným tempem. A přesto je to pojem relativní. Čas je relativní. Ne ne, nechci se zaobírat fyzikálními zákony, ani principy. I když musím přiznat, že k Albertu Einsteinovi chovám hlubokou úctu, nikdy se mi nepodařilo proniknout do tajů jeho mysli. Daleko bližší je mi tato definice času: vteřina na rozpálených kamnech se Vám bude zdát jako hodina a hodina s milovanou osobou vám bude připadat jako vteřina…

A přesně tak vnímám čas já. Někdy se to táhne, že mám pocit, jako by čas byl hodně hustý med. A jindy je to rychlost střemhlavého pádu. A přesto, že nám všem měří stejně – hodinu, den, měsíc, rok – nemáme tu vyměřen stejný časový úsek. A po těch, co odejdou, jejichž čas už byl vyměřen, zůstává prázdné místo… Ač se to asi nezdá, je to rok. Je to přesně rok, co moje maminka „usnula“. A mně to připadá jako včera…

A co bylo včera? Včera v noci jsem nemohla usnout, a když se mi to konečně podařilo, zdál se mi sen. Ten sen byl jako živý, všechno působilo dojmem skutečnosti. Byla jsem malá holka a byla jsem doma. Byla jsem v naší kuchyni s tatínkem a když se otevřely dveře, vkročila do místnosti maminka. Políbila mě na tvář, úplně přesně tak, jak to dělávala, když přišla domů z práce. A začala vařit. Hrnce na plotně, unikající pára z pod pokliček, všude to vonělo. A maminka se usmívala. A mezitím, co se chystalo jídlo, učesala mi vlasy. Měla jsem dlouhé vlasy po pás a maminka mi trpělivě rozčesávala vlásky a splétala mi je do copánků. Když je spletla, zavázala mi je gumičkou a přes gumičku navlékla kopretinky. Pohladila mě po copáncích … a já jsem se vzbudila…

Ten, kdo už tuhle ztrátu utrpěl, mi bude rozumět. Maminka je jen jedna. A když není, tak zoufale chybí. Chybí způsobem, který jen těžko lze popsat slovy. Dnes už nepotřebuji uvařit, ani splétat vlasy. Jsou jiné a mnohem cennější věci, pro které bych ji tu chtěla mít. Třeba proto, aby mě políbila na tvář… nebo proto, aby mě pohladila… nebo proto, abych jí mohla říct, že můj syn má za sebou první rok na gymnáziu… vím, že by z toho měla radost…

A teď, ty poslední dny, na ni myslím pořád. A vzpomínám. Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem se hřála v její náruči a cítila se šťastná. Vzpomínám si na den, kdy jsem se naučila plavat. Byla jsem v té době školkové dítko a jezdila jsem týden co týden s maminkou do bazénu. Brávala mě s sebou, neb tam jezdila se školními dětmi na plavecký kurz. Děti ze čtvrté třídy se učily plavat a na starost je měl plavčík. Jednou po dětech chtěl, aby naskákaly do vody v místě, kde jsou startovací bloky, tedy hloubka. Děti, které uměly plavat, do vody naskákaly bez problémů, ale ty, které si nebyly jisté, zůstaly stát na blocích. A já tam stála taky, mezi dětmi, na blocích. Když v tom se ozvalo: „Co ty, malá? Umíš plavat?“ A já kývla. A plavčík na mě: „Tak skoč.“ A já skočila. Kluk, co tam „hlídkoval“ ve vodě, na mě koukal s otevřenou pusou a říkal: „Ty jsi teda pěkný číslo.“ A já plavala tou svou čubičko-žabičkou ke schůdkům. Maminka mě vzala do náruče a tiskla mě k sobě. Přesto, že neřekla nic, měla v očích nádherná světýlka, chválila mě a celému světu těma očima říkala „to je moje dcera“. To, co tenkrát měla v očích, nikdy nezapomenu…

Vzpomínám na to, jak mi vařila má oblíbená jídla „na přání“ a vždycky se usmívala, jak mi chutná. Vzpomínám na to, jak seděla u mé postele, když jsem byla nemocná a nešla spát. Vzpomínám na to, že nikdy nechyběla na mém školním představení nebo na besídce či na přehrávkách v lidušce. Vzpomínám na to, jak se mnou vytrvale a trpělivě jezdila autobusem do města do oděvů a čekaly jsme na „zboží“, protože já jsem si přála manžestráky a ty tenkrát nebyly….

Měla jsem velké štěstí, že právě tahle žena se stala mojí maminkou. I když se přiznám, že jsem si leckdy pohrávala s myšlenkou, že jsem si ji vybrala já sama. Lépe bych si totiž vybrat nemohla. A já to věděla už tenkrát. A pak – v následujících letech – jsem se o tom mnohokrát přesvědčila, že mám báječnou maminku.
A proto mi teď chybí a proto už teď vím, že mi chybět navždy bude.

Čas tuhle ránu nezhojí…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Padmé

    Ahoj Marinado, děkuju Ti za Tvoje „písmenka“.
    A nic Tě mrzet nemusí, opravdu, asi by sis se mnou moc nepopovídala.
    A pokud je pro Tebe můj článeček „výzvou“ – jsem za to upřímně ráda.
    Díky.

  • Marinada
    Marinada

    Padmé, jednou čas i tuhle ránu zhojí, uvidíš…jen to bude trvat mnohem mnohem dýl než jeden rok. Vzpomínky se budou vracet pořád, i po 20ti letech, ale už to nebude drásat duši. Mě zase naopak mrzí, že si o tom s Tebou nemůžu „promluvit“ jinak, než přes písmenka.
    Tvůj článek je pro mě velkou výzvou – chtěla bych, aby i moje dcera mohla na mě jednou takhle krásně vzpomínat.

  • Padmé

    Suodal, děkuji Ti za Tvou reakci (za napsání).
    Na jednu stranu mě to těší a na druhou stranu – nejsem si jistá, že bych si Tvá slova zasloužila. Možná – z Tvého úhlu pohledu – to tak vypadá, ale je za tím skryto mnoho nevyřčeného a tudíž i bolestivého (pro mě) – mám na mysli ten můj článeček o mamince – není to žádná „výhra“, když nemůžeš „mluvit“.
    Každopádně Ti děkuji za Tvá slůvka – pokud mohu být někomu nápomocná či někomu prospět, jsem za to ráda a osudu vděčná…. že moje životní zkušenosti přenesené do článku či komentářů mohou někoho dovést k zamyšlení….
    Děkuji.

  • Padmé, moc dlouho jsem přemýšlela nad tím, co ti mám napsat…a v podstatě to nevím, ani teď 🙂

    Možná to bude znít trošku sobecky, ale jsem „ráda“, že o svých pocitech nemůžeš mluvit, ale můžeš o nich psát…
    Ve tvých řádcích, ať už krásných a tolik upřímných slovech o mamince a tvých pocitech, nebo to, co odepisuješ holkám nacházím tolik moudrosti a klidu, že ti za to opravdu ze srdce děkuji!!!!

    Procházím si velkým, opravdu velkým životním obdobím, které mi mění úhel pohledu na vše kolem sebe…a já ho s pokorou a s láskou přijímám, i když je to někdy (možná dost často) velmi těžké.

    Tvoje slovíčka mě vždy donutí k velkému zamyšlení a já ti za to děkuji!!!

    Říká se, že čas vše zahojí…už chápu, že tahle rána se zahojit nedá.

    Děkujííí, Padmé 🙂

  • Padmé

    Ahoj Zuzi, děkuji Ti za reakci na můj článeček.
    Víš, já moc nemluvím, nedokážu mluvit o niterných věcech, příliš hluboce se mě to dotýká, je to pro mě obtížné. A psaní je taková moje vnitřní „pomoc“ a svým způsobem i záchrana, potřebuji to ze sebe dostat „ven“ a psaní je pro mě asi jedinou schůdnou cestičkou…

    Ahoj Mankaš, děkuji Ti za napsání.
    Vím to, uvědomuji si to, že jsem měla možnost vyrůst v neobvykle harmonickém prostředí – díky mojí mamince – a vím, že mnoho lidí (vidím to kolem sebe) takové krásné vzpomínky na dětství nemá… bohužel nemá…

    Ahoj Zavo, děkuji Ti za komentář i za Tvou úvahu. Já – stejně jako Ty – také hledám odpovědi na spoustu různých otázek…. některé věci jsou pocitové a já nevím, jestli to tak opravdu je, ale mám dojem, že naše životy jsou nějakým zvláštním způsobem propojené – ať už s minulostí nebo mezi námi navzájem – a čím jsem starší, tím víc mi z toho všeho vychází jen jedno jediné, že to, na čem opravdu záleží, jsou vztahy, láska, přátelství, dobro…
    Zavo, já si myslím, že být „dobrou“ maminkou lze mnoha různými způsoby a nemusí to všechno být zrovna tak, jak to dělala moje maminka, určitě je dobře nad tím popřemýšlet, ale jsem si jistá, že není dobře si něco vyčítat nebo se tím trápit – ani já nejsem jako moje maminka, nedokážu to… a i s tím je potřeba se „popasovat“… nermoutit se tím, ale chtít se přiblížit, pracovat na sobě, vyvíjet se a pokud to lze, něco změnit…. dveře jsou otevřené…

  • Zava

    Padmé, děkuju moc za článek, za zamyšlení… přemýšlím díky tobě sice o své mamince, ale víc přemýšlím o sobě. Svírá se to ve mě obavami nebo spíš vědomím, že já taková maminka nejsem. Nikdy jsem nechtěla být „rozmazlovací“ maminka a z té obavy jsem svým dětem možná málo dopřávala, málo se k nim tulila, málo je chválila… Důležitější než pocity bylo zdraví, pořádek, učení. Už to nenapravím. Ale asi to člověk musí v sobě mít, učí se tenhle přístup asi těžko. Když se bavíme o rodinách dceřiných kamarádů, mám na chvíli pocit, že to u nás zase tak hrozné nebylo a není, že jsou pořád rodiny, kde jsou na tom děti hůř. Kde si děti vybraly rodiče špatně. Jak je to možné, že si některé děti vyberou špatně? Nebo si nesou „z minula“ nějaký „hřích“, kvůli kterému jim není dovoleno si rodiče vybrat? Jsem ráda, že ty jsi to štěstí měla a že předáváš své pocity dál, i nám tady na VD. Bez tebe bych nejspíš o podobnýcb věcech nepřemýšlela. Vzpomínám na tvoji maminku s tebou, myslím, že jí tam na obláčku je báječně, usmívá se na vás. Nebo už je dávno v nějakém jiném malém tělíčku, kterému bylo dopřáno si svou maminku vybrat.

  • Krásné vzpomínky ti maminku stále udržují v paměti, moc pěkně se ty vzpomínky četly…Je mi líto, že nemám takové vzpomínky a zároveň doufám, jako mnohé z nás, že moje děti budou mít také krásné vzpomínky.

  • ahoj Padmé krásný článek,plný lásky,úcty,smíření…alespoň tak jsem to četla já :-)dojal mě,a jsem za tebe ráda,že se dokážeš vypsat a předat poselství i nám 🙂

  • Padmé

    Ahoj Halino, děkuji Ti za Tvou reakci. Moje maminka byla opravdu úžasná a v mnoha ohledech vyjímečná. Tuším, že se mi nepodaří být jako ona… i když bych si to moc přála…
    A Tvému přání rozumím – i já bych si přála, aby jednou můj syn mohl (nebo chtěl) říct, že jsem byla báječná maminka…

  • halina

    Padmé, už je to rok – opravdu to strašně letí.
    Tvoje maminka byla úžasný človíček, Ty jsi – aspoň podle toho, co tady na VD píšeš, stejná.
    Víš, chtěla bych, aby na mě jednou děti vzpomínaly se stejnou láskou, jako Ty vzpomínáš na svou maminku. To je úžasné.

  • Padmé

    Bami, děkuju Ti, já to znám, však mě taky teď kapkají slzičky a je to úlevné…

  • bamiska

    ůadmé já jsem si ráda zavzpomínala s tebou a slzičky to byli ulevující neboj…moc hezky a dojemně jsi to napsala….

  • Padmé

    Ahoj Bami, děkuju Ti za „písmenka“. Rozplakat jsem Tě nechtěla, spíš jsem měla v úmyslu jen tiše zavzpomínat na maminku… a Vy jste mi tady na VD hodně pomáhaly, když mi bylo nejvíc ouvej…však víš, čím jsme prošli/y…
    A krásné vzpomínky mám a je jich opravdu spousta, měla jsem moc hezké dětství a já vím, že každý takové štěstí nemá.

  • bamiska

    tak to ti pěkně děkuju zas tu bulim u pc…moc hezny napsané a hlavně od srdíčka a o to mě to dostalo víc…je to hrozné jak to utíká také mi to nepřijde, že už je to rok…máš obrovské bohatství někdo tak krásné vzpomínky nemá….

  • Padmé

    Ahoj Danásku. Děkuju Ti za napsání, ráda Tě tu „vidím“.
    Ano, je to rok, uplynul celý rok, někdy mi to připadá, že je to dlouhá doba – 12 měsíců a někdy mám pocit, že se to stalo včera…
    To víš, že si maminku uchovám v srdíčku i v myšlenkách, vždyť to ani jinak nejde…

    Lien, díky za reakci. Čas letí… je to tak… Většinou si to uvědomím, když právě píšete Vy (Ty), např. v diskutárně…to pak člověk vidí, jak plynou týdny a měsíce…

  • Lien

    dojemné, taky se divím, jak čas letí, to není možné, už rok…

  • danasi

    Sluníčko moje, já to zasklila. To už je rok. Vždy jsem znala tvůj vztah k mamince i celé rodině. A dnešní článek to jen utvrzuje.

    Chovej ji nadále v srdíčku, ty i ona si to zasloužíte.
    Dnešní noc to dokazuje, maminka za tebou přišla. Ona ví, co máš v srdíčku.
    Má babička se také do snů vkrádá, jen při důležitých situacích. Třeba, když jsem porodila, vždy se přišla podívat na děťátko.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist