Jak se stal kozel zahradníkem.

Každý z nás někdy okolí překvapí, či dokonce, jako v mém případě, i šokuje. Mě se toto podařilo loni na jaře a letos na tuto historickou událost s velkou chutí vzpomínám.
Jsem totiž opravdu ten příklad, který odpovídá přísloví citovanému v nadpisu…

Ale začnu pěkně od začátku. Můj první manžel byl blázen. Tedy do všemožných rostlin. Po bytě se povalovaly palmy, masožravky, orchideje a jiná tropická i místní fauna. Při každé návštěvě botanické zahrady páchal trestný čin poškozování cizího majetku a nedovoleného obohacování tím, že se snažil uzmout alespoň semínka nějaké rostliny a doma si ji vlastnoručně vypěstovat. Bohužel květinám věnoval více péče nežli mě, proto s ním ve společné domácnosti nežiji já, nýbrž výše zmiňovaná květena. Tedy ne, že bych měla ke květinám odpor, ale jak nebyly moje, nenašla jsem k nim žádnou cestu, nerozuměly jsme si a byly mezi námi názorové neshody. Například v intervalech mezi zaléváním, či množství podané vody. Postupem času jsme se spolu díky četným kompromisům a hlavně mé totální ignoraci naučily žít ve společné domácnosti. Toto soužití ve třech, tedy flora, já a můj bývalý manžel bylo celkem poklidné až do osudového okamžiku. Tehdy můj manžel pochopil, jaké monstrum si vzal. Praskla na mě totiž má pečlivě tajená minulost. Jistý nejmenovaný zdroj mě udal, že mi uschl dokonce i kaktus. V ten moment došlo k vážné a hluboké partnerské krizi a pod hrozbou strašných muk jsem složila přísahu, že se již nikdy nebudu o kytky starat. Po rozpadu našeho vztahu, dodnes jsem přesvědčena že hlavním důvodem rozvodu byl nedostatečný vztah k sukulentům, jsem byla bývalým manželem ujištěna, že si mohu z domácnosti odnést cokoli, ale jakmile se dotknu fíkusu, zabije mě.

Po nějakém čase jsem navázala známost s mým současným manželem. Jak už možná někteří víte, žijeme ve dvougeneračním domku společně s tchyní. Byla to právě ona, kdo se staral o rostlinstvo, ať již na zahradě, či v obou domácnostech. První léto jsem od ní nafasovala několik truhlíků s muškáty a jednu jedinou radu:“ Zalévej je!“ A muškáty nezklamaly. Vadly a vadly, sem tam něco uschlo…Tchyně tu hrůzu jedním okem monitorovala a občas, jen tak mimochodem, se zeptala:“ Už si je dnes zalila?“ A já se nenechala s odpovědí zahanbit. Velmi pohotově jsem vykouzlila geniální odpovědi typu:“Dnes ještě ne, je moc horko, aby se nespálily.“, nebo:“ Já myslela, že bude pršet, tak jsem to chtěla nechat raději na ráno, aby nebyly přelité.“
Budiž milované tchyni ke cti, že nikdy nic neřekla, jen pobaveně nadzvedla obočí.

Další léto jsme měli už mimino. Upřímně, ani si nepamatuju, jestli jsem zase nějaké muškáty dostala. Spíš ne, ale pokud ano, tak ne moc dlouho.

Ovšem loni se něco stalo. Jestli to nebylo tím, že jsem přestala kojit. Z ničeho nic jsem zatoužila po seberealizaci, po nějakém užitečném koníčku. V obchodě mi padla do oka kniha Balkonové květiny a průšvih byl na světě.
Ještě týž víkend jsem donutila manžela i tchyni, abychom společně odjeli do Hornbachu, kde jsem řádila jako smyslů zbavená. Tchyně bavila dceru, manžel plnil úlohu voziče vozíku a asi po hodině jsme se odebrali domů, kde jsem čerstvý nákup okamžitě zrealizovala. Výsledkem byl barevný balkon. A hlavně moje obrovská pýcha, že já sama to umím taky. Troufla jsem si tedy jen na letničky, ale podle knihy jsem si vybrala takové, které vyhovovaly stanovišti, nastudovala způsob zálivky a pak už jen bylo nutné zalévat.

Přes šokované pohledy manžela i tchýně všechno dobře dopadlo. Nejenže žádná květinka neuvadla, ale získala jsem punc „konečně je z tebe pořádná ženská“ (dle mé matky) a díky krásné a chytré knize jsem byla považována za znalce. Moje mamka mi dokonce přivezla i pár dalších kytiček a diskutovala se mnou o způsobu jejich pěstování. Vrcholem všeho byla žádost tchyně, ať jí na letošek jeden druh kytek seženu, jelikož mi je záviděla.

Jo, jo, už se těším, až mi přijde rodičáček, abych mohla jít opět řádit do Horbachu a opět se pyšnit barevným, pozor, nejedovatým(to v té knize je naštěstí taky) balkonem. A držte mi palce, letos se chci pokusit i o keříčková rajčata.

Závěrem malé poučení. Když nastane vhodná konstelace, můžete i vy dokázat nemožné. Stačí překonat sám sebe, věřit si a nenechat se odradit okolím. A pak se povede i to, že se kozel stane zahradníkem, tedy pardon, zahradnicí.

Napsal/a: Chromle