„Hm, naplánovala sis to všechno skvěle, v ten pravý čas…“ nedávno jsem slyšela. Slovo „plán“ a „pravý čas“ mě opravu rozesmál.
Jak se hledá ten pravý čas? Jak ho poznáme, že právě nadešel? A co když ho propásneme?
Jeden tábor – žijící v manželském svazku, a to většinou od svých -nácti, s několika ratolestmi, neustále se honící za materiálními potřebami a uplakanými nad tím, co v životě nestihli a o co všechno byli ochuzeni.
Druhý tábor – svobodní, nespoutaní, společenského a kulturního života si užívající jedinci, v soukromí občas posmutnělími nad absencí stálého partnera nebo dětí.
Ke každému z „táborů“ mám velice blízko, neboť svůj „přesun“ z jednoho do druhého jsem uskutečnila poměrně nedávno.
A tak se s velkou chutí nechám strhnout k debatám o poznávacích cestách po Evropě i celém světě (přičemž si uvědomím, že svou přítomností ve druhém táboře již leccos neprocestuji a neprožiji) a nechávám se unášet tou lehkostí a bezstarostností (než mně probleskne hlavou, co ten můj drobeček doma asi dělá, jestli nepláče, nemá hlad, není počúraný….).
A poté se vrhám do řešení problémů s táborem druhým a s velkou vervou rozebírám prdíky a nočníky a krmení a pláč a… zkrátka to všechno, co první tábor považuje za velkou nudu a omezení.
V podstatě jsem takový „bezdomovec“, moje duše nepatří k žádnému z těchto táborů, protože se vůbec necítím ochuzena o to, co by mi přinesl život, kdybych své mateřství o pár let odložila. Na druhou stranu jsem za to, co jsem mohla prožít moc vděčná, nebylo toho málo, prožila jsem si několik svých snů včetně vytouženého „života na zkoušku v zahraničí“, měla jsem možnost studovat svůj obor a v něm poté i působit, vždy jsem se angažovala pracovně i soukromě v aktivitách, které mi přinášely radost a uspokojení (což, bohužel, spousta přátel z tábora jedna říct nemůže).
Takže – zdá se, že jsem svůj SPRÁVNÝ ČAS pro změnu z života „jednoduchého“ do „složitého“ našla!
Napsal/a: Xixao
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Hm, taky se cítím být někde mezi…
S manželem jsme se brali, když mi bylo 26 a dlouho se nám nedařilo s miminkem. Tak jsme hodně jezdili na vandry s naší bandou. A já byla trošku netrpělivá – „vždyť mi tikaly biologické hodiny“ a napadalo mě, že už je nejvyšší čas!
Teď mám doma 2 holčičky (někdy si říkám, že jsou to spíš moji dva malí čertíci…), třicet pryč a často mě napadá, že jedno velké dítě má dvě malé děti… A vůbec si nedokážu představit, že by takové myšlenky měly moje sestry, moje mamka… Vždyť všechny jsou tak zodpovědné, „vážné“ (a já stále třeštidlo…)
Teď jsou holčičky ještě malé, ale až trošičku povyrostou, těším se, jak budem spolu jezdit (i chodit) na výlety, dělat blbinky, řádit…
Teď mě napadlo, že mám prostě dvě role (spíš víc) – zodpovědnou matku, ztřeštěnou holku (a další a další…). A na mě je, aby se sladily, nerozhádaly…
Ale jedna z nich bude mít vždycky navrch…
;o)
také nepatřím do jednoho z těch uváděných táborů, i když jsme tehdy byli svobodní, až do Martínkových 16ti měsíců, kdy jsme se teprve pak brali.
Ale vystihnout ten PRAVÝ ČAS dá někdy pořádnou fušku a když se něco povede, oddychnete si s tím, že jste jej odchytli a byl to ten PRAVÝ ČAS. Já Martínka porodila 2 dny po svých 24.narozeninách a myslím, že to byl pro mě právě zde zmiňovaný PRAVÝ ČAS na první mimčo. Šárku jsem porodila, když mě bylo 27,5 a než jsme jí počali, říkala jsem manželovi, že to je ten PRAVÝ ČAS „zařídit“ Martínkovi sourozence..no manžel se zpočátku cukal, chtěl ještě počkat, ale nakonec se poddal :o) já jsem ráda, že je všechny 3 mám a neměnila bych..říkám si, že onoho 17.9.1994, kdy jsem se dala dokupy se svým manželem, jsem byla v PRAVÝ ČAS na PRAVÉM MÍSTĚ. :O))
Podlě mě můžeš říct, kdy pravý čas byl, až když je po něm:-)) Jinak já taky nepatřím ani do jednoho ze dvou popisovaných táborů, taky jsem si pořídila mimi, až když jsem leccos prožila a svůj stav si krásně užívám. Ničeho nelituji nemám výčitky, že jsem něco nestihla. a přeji to všem maminkám a hlavně jejich dětem:-)