Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem maximálně podnikavá a praktická žena, peníze se mne drží pevně a i když nebudu zřejmě tak bohatá, abych přemýšlela, jestli strávím dovolenou na své první nebo druhé jachtě, nebudu mít nikdy problém koupit si vesměs všechno, po čem toužím.
My dva, já a můj manžel, jako pár patřící do skupiny párů jedním vtipným americkým autorem označených jako DINKs (Double Incomes and No Kids), (česky dva platy, žádné děti), jsme se tak skutečně měli. Kávičky, zákusečky, do kina s velkým plátnem a velkým popcornem, já kosmetika, holička (pravidelně bez výčitek) a manžel přehrávače, mobilečky a jiné stále menší technické serepetičky (taky pravidelně a bez výčitek).
Ten pocit finanční pohody si vybavuju už jen matně. Je to totiž už 4 roky, co jsem porodila našeho prvního syna a tak se postupně stalo, až jsme vyčerpali veškeré finanční rezervy (po narození druhého syna), že jsme si začali čím dál tím jasněji uvědomovat, že příjem je jen jeden, ale počet členů družstva se zdvojnásobil. Naše družstvo sponzoruje jen můj manžel (dnes už taťka) s malou pomocí státu. A začíná ho to pěkně zmáhat.
Hlavní velkou ranou bylo zjevení se dalšího, pátého člena našeho družstva. Tím pátým členem, nejžravějším, je naše hypotéka.
Chtěli jsme ji, prosili o ni. Jsme rádi, že jsme si ji mohli vzít. Od té doby, co ji máme, změnil se náš život k nepoznání.
K výplatě ještě daleko a peníze jsou utracené.
„Mami, představ si to, my už jsme utratili všechny peníze a výplata je v nedohlednu“, volám své matce „my jsme chudí.“
„Vítej mezi normálními lidmi, takhle my žijeme pořád“, odpovídá a dodává: „neboj se, na to si zvykneš.“
„Jak zvykneš? Nechci si zvyknout!“
„Prostě zvykneš.“
Debet na účtu jsme jako DINKs využívali minimálně. Teď ho vymetáme pravidleně. Zvykám si.
„Budeme muset začít šetřit“, naléhá na mne taťka a jedním dechem alibisticky dodává „ale já to neumím.“
„Já taky ne“, přidávám se, taky alibisticky, a v duchu si představuju, co všechno bych si chtěla koupit.
Vím, že jsem několikrát před Vánoci nebo narozeninami (jako DINKs samozřejmě) bezradně na otázku „Jaký chceš dárek?“ odpovídala: „Opravdu mám všechno a nepotřebuju vůbec nic. Nemám žádné přání.“
Teď ale, když jsem k letošním Vánocům dostala popelnici, mám přání opravdu plnou náruč. A jsou to věci, které bych dříve za dárky nepovažovala. Dovedla bych se radovat z kvalitního toaletního papíru, tablet do myčky, prášku na praní, po kterém není prádlo špinavé a nesmrdí, ale je čisté a voní. Radovala bych se z dobré kávy (a udělám si ji sama doma), nového kartáčku na zuby a gelu do toalety.
Protože to všechno u nás zřejmě příštích 30 let neuvidíte.
Ale nebojím se o nás. Máme průpravu z dob studií, kdy já jsem na cestách stopem snědla za celý den jen půl sáčku instantní polévky a půl litru zmrzliny. Můj manžel zas vyzkoušel, jaké to je jíst celý měsíc jen vločky s mlékem.
Je pravda, že jsme se za léta DINKs trochu zhýčkali snadným životem. Ale já mám třicet kilo nadváhy a ty mi zemřít nedovolí. Taťkovi zas nedovolím zemřít já. Protože opravdu nevím, co bychom si bez něj počali.
Můj blog je na dmo.blog.cz
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (46 vyjádření)
Stanleynko, my máme ta dítka čtyři – samé chapečky ;)))
Žlababa: nene, nepleť, svetry počkají, ale my ne:) navíc si myslím, teda spíš tpuji, že tohle psaní je por tebe určitá forma úlevy nebo vypovídaní se od svých problémů. A že jich nemáš málo (začetla jsem se na tvém blogu:))Navíc, když pak čtěš, že se článek líbil, tak je to určitě příjemné, vždyť my tě vlastně oceňujeme:). A ocenění je pro nás ženy samozřejmě velice důležité:). Takhle to teda aspoň vidím já. Takže svetry budeš muset klukům asi koupit, ale pokud budeš takto psát dál, tak to bude přínos pro obě strany.
Ajík: tomu se rozumí tak, že máte už dvě dítka?:)
… :)))) jj, jako u nás 🙂 My sotva se začali hojit, začali jsme kojit 😉
Jani, jen pozor, aby místo hojení nebylo další kojení….
;o)
Stanleynko, doufám, že nejsem nafouknutá. Já si moc cením každého komentáře. A každé pochvaly samozřejmě. Kdybych něco napsala a nebyl by tam komentář ani jeden, ani jedno přitakání aspoň ve smyslu, jo, jo, máme to taky tak, asi bych toho psaní nechala a po večerch radši pletla svetry. Takže díky všem vašim pochvalám zase za pár dní sednu a napíšu něco dalšího.
Virenko, já vím, žes mi nechtěla radit..nepochopila jsem to tak.
Padmé „hojíme“, to je fakt pěknej obrat. Taky se těším na hojení. :o))
Jo, to jsme, ale je to tak jak říkáš:)
Ono, ale i to myšlení v dobrém je celkem těžké, aspoˇmn pro mně..teda ne přání, ale myšlení samotné…víš, nebát se čekat něco lepšího a nedělat si sama ze všeho to horší…protože samozřejmě, když se něčeho bojíš a pořád na to myslíš, pak se to opravdu může stát…jeee, potřebovala bych zase nějakou malou duchovní posilu a očistu..:)
No vždyť ano – to předtím byl naprostý souhlas s tím, cos napsala 🙂
Já stále tvrdím, že si jako „lidský druh“ příliš stěžujeme, i když v dnešní době moc nemáme na co ( i když si stěžuju taky 🙂 ) – máme mnohem víc, než naši předkové nebo většina lidí na světě, nic nám nechybí a to, že máme krásné děti a víceméně fungující rodiny je to nejvíc, co si můžeme přát….- jak píšeš, k dobrým vztahům značkové věci opravdu nepotřebujeme.
A co se týká přání – snažím se přát i těm, kteří moc nepřejí mě, ono každé negativní přání se člověku vrátí a je vždy lepší „vysílat“ dobro… Ale to už jsme jinde 🙂
Ájíku, možná je to mírně patetické, ale takto to opravdu je…Vždyť můžeme být rádi, že žijeme v relativně rozvinuté společnsoti, máme zdravé děti a dvě zdravé ruky, kterými si můžeme zarobit aspoň na ten chleba. Kolik je dnes lidí, kteří děti mít nemůžou, nebo dětí, které nemají rodiče..nebo lidí, kteří mají děti s postižením nebo nemocemi jako např Žlababa (a před nimi klobouk dolu) nebo lidí, kteří mají různé nemoci sami…minule jsem četla někde v reflexu nebo kde článek o lidech v africe, o tom, jak malým dětem umírají mámy na AIDS, jak ty děti v lepším případě bydlí u rodiny, v tom horším zůstavají sami a to je jim kolikrát 6-7 let! A prezident té země prohlašuje, že AIDS vlastně vůbec není smrtelná nemoc a dá se vyléčit pomerančem (nebo něčím takovým)! Člověk, který má nejvíc možností s tím něco udělat, před tím zavírá oči! A tohle je asi zase trošku od témy…ale chtěla jsem jen říct, ať si každý vážime, co máme a problémy, které máme ať bereme tak, že i jejich prostřednictvím se máme něco naučit a jak to někde v diskuzi řekla myslím Jarmuschka, přát si to dobré pro sebe a ostatní „tam nahoře“:), ono se to vrací všechno:)
A už zase moc polemizuji (babička mi vždycky říkala, že se mám stát reportérkou):)
Stanleynko, moc hezky řečeno :))
Žlababo, já dostat tolik pochval za článek, tak už jsem nafouknutá jak balón:). Ale já taky přdávám jednu.
Moc krásný článek a přesně vystihuje situaci tak asi 80% (ne-li víc)českých rodin.
Pamatuji si z dětství, že jelikož táta víc propil než zarobil, máma měla velice často v peněžence poslední peníze, za které kupovala jenom chléb, aby nám ho mohla namazat s doma udělaným džemem. A já jsem si vždycky říkala, že nedovolím, aby moje dítě zažilo situaci, kdy pomalu není co k jídlu. Dnes máme doma roční holčičku a co se peněz týká velikou pohodu. Ale je právě díky tomu, že bydlíme v domečku s jeho rodiči, kde platíme minimální možný nájem, a služební auto je jako naše vlastní:)A i když plánujeme menší přestavbu, která něco peněz zhltne, pořád si nebudeme muset brát půjčky nebo hypotéku, za co jsem neskutečně vděčná. A i proto vás všechny holky opravdu obdivuji (a svou mamku taky), jak dokážete hospodařit i s málem a z ničeho udělat něco:)
Nevím, jestli to jsem tak úplně patří, ale mám takouvou chuť si trošičku vylít srdíčko…
Vždy jsem si chtěla kupovat drahé a kvalitní věci a taky něco značkové, aby to bylo vidět…Za posledních pár měsíců jsem si pár takových věcí koupila a sama sebe přesvědčovala, že ta značka a vysoká cena je vlastně záruka kvality a já se v těch věcech budu cítit lepší, kvalitnější. A pak jsme jednou z přítelem byly ven a pohádali se a já tam seděla ve svých nových strašně drahých věcěch a bylo mi špatně a smutno a hádejte…ano, došlo mi, že mi je stejně blbě a bylo by mi tak, ať bych tam seděla třeba v starých teplákách, protože mi bylo jedno, co mám na sobě, ale jedno mi nebylo, že jsme s přítelem na sebe naštvaní. Takže závěr z toho celého je, že jsem minulý týden byla nakoupit u kámošky v sekáči, ale zato se z přítelem nehádame (teda snažíme se:)), malá je úžasná a já děkuji Těm nahoře, že mám svou rodinu, kterou neskutečně miluji a i kdyby jsme neměli nic, máme sami sebe:)
Krásně jsem se pobavila. A zároveň vzpomínala jak jsme „zchudli“ my. Každý měsíc stejný scénář – manžel přinesl výplatu, já nadepsané obálky – jídlo, plyn, elektřina a ostatní. Pokaždé jsem si myslela, že mi něco zbyde, ale většinou ještě chybělo.
Také se již „hojíme“
Žlababo, jedním slovem: kráásnýý :-)) Rozvlnila jsi mi celý obličej + to, co k tomu napsaly holky = milé potěšení dne 🙂 Díííky.
P.S. Dokud jsem byla na mateřské „dovolené“, byli jsme na tom úplně stejně. Teď se postupně „hojíme“.
To víš, že jo, Calimero :)) K čemu nám bude,když budem staré a bohaté, ale opuštěné, samy jak kůl v plotě….
Aspoň ten život není takový „nudný“ a občas v něm o adrenalin není nouze :)))))
Tak ti přeji zdravé dětičky 🙂
Přidávám se k obdivovatelům Žlababy:-) My jsme právě ve stadiu přechodu od DINKs na druhou stranu, čekáme dvojčátka, takže začínáme nakupovat výbavičku a taky plánujeme hypotéku, poněvadž v našem pronajatém 1+1 by to už nebylo nadlouho k vydržení.. už nám pomalu dochází, že zlaté časy končí a hurá do kolotoče výdajů! Ale jak všechny tady říkáte, neměnili bychom pohodlí za život bez dětí, však jsme se jich taky načekali a nazkoušeli přes IVF, takže v tom máme opravdu jasno:-) Hlavně ať jsme zdraví, to ostatní se prostě MUSÍ zvládnout:-)
Žlababo tak to jsem si pěkně početla.Je to opravdu příběh ze života.Já to mám tak že jsem si nikdy nemohla moc vyhodit z kopítka.Bylo to vždy jen takové nárazové kdy jsem si mohla koupit něco pěkného.Potom přišla první dcera a zařizování bytu a to už jsem si nemohla vůbec nic dovolit.Po 9 ti letech přišla druhá dcera a muž to už nevydržel a odešel od nás. Jsem teď sama se dvěma holkama .Jedna je malá má 3 roky.Je to pěkná honička a tím spíš když jsem na to sama.Jedno vím na 100% pokud to nebude nezbytně nutné tak si půjčku nevemu.To bych už nedala.Držím palce aby jste to zvládly a bylo Vám zase líp .Páááá Jarka
Žlababo, já vůbec nechtěla radit, abys začala pracovat, já šla definitivně do práce, až když byly mladšímu 4 roky a starší byl již téměř jistě mimo vody autismu. Vím, že článek je psaný s nadsázkou, líbí se mi moc a jen jsem vzpomněla na své těžké období, kdy jsem jako těhotná taky neměla moc velký manévrovací prostor. Přes finanční tíseň jsem byla tak šťastná, že po tom až zpětně toužím 🙂
Ahoj,
Vy, co jste psali, že jste na tom také tak, jsem ráda, že v tom nejsem sama (tedy ne že bych Vám to přála).
Ájíku, přiznávám, že s tím zubním kartáčkem je to trochu nadsázka..nechtěla bych ani vidět, jak by mohl vypadat zubní kartáček po 30 letech. Možná i hůř než já :o)
Jak už jsem psala na druhém serveru, jsem zastáncem hesla „Co tě nezabije, to tě posílí“, takže to nevidím nijak černě.
Jarmuschko, to s tím jogurtem si fakt nepamatuju, ale je to celkem legrace v tomto kontextu. Včera jsi mi myslím něco psala na ICQ, ale na PC něco kutil manžel, tak proto jsem ti neodepsala.
Ježečku, žádnej scénář jsem fakt nepsala :o)))
Virenko, já vím, že takhle nějak by to asi šlo s těmi penězi zařídit, ale do toho se mi zatím nechce (zejména kvůli synovým zdravotním potížím, jak víte). Prostě co jsme chtěli, to máme (já vím).
S tím souvisí i poznámka pro anonymní..nákladů na VŠ já se rozhodně bát nemusím (ale teď nevím, jestli to není už moc černej humor).
Drahé dámy, toto je jenom začátek, z klubu normálních lidí hned tak nevyjdete. Doufejte,že Vám vyjde splátka hypotéky do té doby, než Vaše děti ( a to určitě každá z Vás chce) nastoupí na VŠ. My máme takto dvě a náklady jsou stejné jako hypotéka. Mimo to jim spoříme na stavebním spoření,protože oni jsou už generace, která si bude muset na stáří vydělat ( takže jim hypotéku proloží ještě penzijní spoření). Vypadá to tak, že oni budou už zřejmě poslední generací, protože už nebudou schopni zajistit svým dětem takovou životní úroveň,jakou měli v dětství sami.
S pozdravem Ignác
Obávám se, že popisovaná situace je normálním údělem „střední třídy“ – při troše štěstí se jí třeba podaří pořídit vlastní bydlení, ale není to zadarmo…
Myslím, že většina rodin s malými dětmi patří do klubu „normálních lidí“. Někteří mají alespoň to štěstí, že jsou třeba ve vlastním bytě, byť platí hypotéku. My nemáme ani to štěstí, protože na hypo nedosáhneme, takže platíme nehorázné nájemné a služby státu, ale zase máme alespoň ještě tu výhodu, že máme státní byt, u majitelů by to mohlo být ještě horší…
Ale furt si říkám, že peníze vždycky budou a my jednou ale nebudem a snažím se tím řídit a občas si něco dopřát, byť pak holt jím týden jen suché rohlíky.
Mobile Sliding Menu