Jak jsme zchudli

V Od srdce i od plic

1096839_take_the_buck_3Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem maximálně podnikavá a praktická žena, peníze se mne drží pevně a i když nebudu zřejmě tak bohatá, abych přemýšlela, jestli strávím dovolenou na své první nebo druhé jachtě, nebudu mít nikdy problém koupit si vesměs všechno, po čem toužím.Mluvím o rozumné touze po nové podprsence, knize, kvalitních menstruačních tampónech a předražené kávě se zákuskem v kavárně s čistými toaletami.

My dva, já a můj manžel, jako pár patřící do skupiny párů jedním vtipným americkým autorem označených jako DINKs (Double Incomes and No Kids), (česky dva platy, žádné děti), jsme se tak skutečně měli. Kávičky, zákusečky, do kina s velkým plátnem a velkým popcornem, já kosmetika, holička (pravidelně bez výčitek) a manžel přehrávače, mobilečky a jiné stále menší technické serepetičky (taky pravidelně a bez výčitek).

Ten pocit finanční pohody si vybavuju už jen matně. Je to totiž už 4 roky, co jsem porodila našeho prvního syna a tak se postupně stalo, až jsme vyčerpali veškeré finanční rezervy (po narození druhého syna), že jsme si začali čím dál tím jasněji uvědomovat, že příjem je jen jeden, ale počet členů družstva se zdvojnásobil. Naše družstvo sponzoruje jen můj manžel (dnes už taťka) s malou pomocí státu. A začíná ho to pěkně zmáhat.

Hlavní velkou ranou bylo zjevení se dalšího, pátého člena našeho družstva. Tím pátým členem, nejžravějším, je naše hypotéka.

Chtěli jsme ji, prosili o ni. Jsme rádi, že jsme si ji mohli vzít. Od té doby, co ji máme, změnil se náš život k nepoznání.

K výplatě ještě daleko a peníze jsou utracené.
„Mami, představ si to, my už jsme utratili všechny peníze a výplata je v nedohlednu“, volám své matce „my jsme chudí.“
„Vítej mezi normálními lidmi, takhle my žijeme pořád“, odpovídá a dodává: „neboj se, na to si zvykneš.“
„Jak zvykneš? Nechci si zvyknout!“
„Prostě zvykneš.“

Debet na účtu jsme jako DINKs využívali minimálně. Teď ho vymetáme pravidleně. Zvykám si.

„Budeme muset začít šetřit“, naléhá na mne taťka a jedním dechem alibisticky dodává „ale já to neumím.“
„Já taky ne“, přidávám se, taky alibisticky, a v duchu si představuju, co všechno bych si chtěla koupit.

Vím, že jsem několikrát před Vánoci nebo narozeninami (jako DINKs samozřejmě) bezradně na otázku „Jaký chceš dárek?“ odpovídala: „Opravdu mám všechno a nepotřebuju vůbec nic. Nemám žádné přání.“

Teď ale, když jsem k letošním Vánocům dostala popelnici, mám přání opravdu plnou náruč. A jsou to věci, které bych dříve za dárky nepovažovala. Dovedla bych se radovat z kvalitního toaletního papíru, tablet do myčky, prášku na praní, po kterém není prádlo špinavé a nesmrdí, ale je čisté a voní. Radovala bych se z dobré kávy (a udělám si ji sama doma), nového kartáčku na zuby a gelu do toalety.

Protože to všechno u nás zřejmě příštích 30 let neuvidíte.

Ale nebojím se o nás. Máme průpravu z dob studií, kdy já jsem na cestách stopem snědla za celý den jen půl sáčku instantní polévky a půl litru zmrzliny. Můj manžel zas vyzkoušel, jaké to je jíst celý měsíc jen vločky s mlékem.

Je pravda, že jsme se za léta DINKs trochu zhýčkali snadným životem. Ale já mám třicet kilo nadváhy a ty mi zemřít nedovolí. Taťkovi zas nedovolím zemřít já. Protože opravdu nevím, co bychom si bez něj počali.

Jana Makovcová – Žlababa
Můj blog je na dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Projekt pes (ten můj)

PES! Zrovna v naší rodině bylo toto téma za poslední rok skoro na denním pořádku. Máme dvě malé holčičky, které si již

Čtu dál →

Nej hračka – LEGO ve všech podobách

Děti „nutně potřebují“ hodně věcí, pro nás dospělé někdy nepodstatných. Hračkou může být nádobí a pomůcky v kuchyni, lahvičky od

Čtu dál →

Nejlepší hračka

Pokud bych měla vybrat nejoblíbenější hračku ze svého dětství, měla bych problém. Nemůžu se tedy divit, že i naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (46 vyjádření)

  • Stanleynka

    Ajíku, musím se zasmát…jsem si vzpoměla, jak má roční dcera zase jednou včera přišla na nápad otevřít spodní šuplík v kuchyňské lince a vyndala veškerý obsah a navíc mi jej s velice důležitým výrazem podávala:). A já jsem ji pořád říkala, děkuji a jaká je to šikulka, že mi takto pomáhá uklízet. Jsem zvedavá, jak dlouho mě to bude ještě bavit:)). Ale tak tuto fázi už předpokládám, mají tvoji kluci za sebou:)

  • Ahojky holky. super článek, perfektní komentáře. Ájíku, mí rodiče jsou taky ze třech a pěti dětí. Takže hlavu vzhůru, my to zvládnem:-).

  • Nooooo, Stanleynko, úklid, to je můj každodenní boj :))
    Snažím se snažím, občas trpím pocity frustrace, že veškeré mé úsilí přichází permanentně vniveč… ale je to jak kdy. Kluci zas vyloženě bordeláři nejsou, takže se mi to daří jakž takž…. ovšem je to stálý boj s hadrem 🙂 Člověk pak málem vypadá jako úchyl 🙂 – ale při tolika lidech to opravdu jinak nejde. Jen je poznat, když omarodím, odjedu, nebo se nakumuluje více věcí najednou – to jde hadr stranou a pak to vypadá všelijak 😉
    jj, s miminkem to půjde, počkej, až bude malé dva a více…. to potom bude tatínka představa dalšího drobečka lákat víc a víc – moc vám to přeju! Mějte se krásně :))

  • Stanleynka

    Díky, Ajíku, doufám, že partnera přesvědčím. Ale myslím, že to půjde, už teď občas vzdychá, jaká byla Lucinka malá prďola a to jí je teď rok:) Navíc, vím sama, jaké to je mít sourozence a moji ségru bych nevyměnila za nic na světě, i když se moc nevidíme…člověče Ajíku, teď mě napadá, jsi vůbec schopna při 5 chlapech doma aspoň mít občas uklizeno? Jelikož chlapi zrovna moc uklízecí nejsou…ale za to si tě asi hýčkají jako jedinou ženu v rodině, ne?:)

  • To věřím, Stanleynko, a doufám, že naše děti budou často v kontaktu i se svými rodinami…. mí rodiče byli z 5 a ze 3 dětí a i když se moc často nevídáme, je fajn vědět, že velká část rodiny „někde je“ a s některými máme krásné vztahy… a co jsme se navyváděli jako malí :)) super vzpomínky. Tak ať vám ta rodinka vyjde – aspoň ještě to druhé dítko 🙂

  • Stanleynka

    Ajík: jéminenku, dětí jako smetí:)) ty brďo, klobouk dolu, já bych sice v koutku duše taky chtěla rodinu, ale nevím, jestli bych si na 4 troufla, navíc, mám co dělat, abych partnera přesvědčila na dvě:) Což bych chtěla, protože sama pocházím z hodně velké rodiny…mamka je ze šestí dětí a táta byl taky ze šesti…a i dkyž někteří zemřeli nebo se neoženili i tak mam spoustu bratránků a sestřenic, s kterýma jsme vždy u babičky vyváděli…ach ty časy:))krásně se na to spomína:)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist