Jak jsem vyhrála aneb mé třetí narození.

Píše se rok 2001 a v práci se dějí prapodivné věci. Jsem prodavačka u soukromníka a pomalu nemáme žádné nové zboží. Nejdříve prý nepřišel dodavatel, pak se zase porouchalo auto, později bouračka, jindy zas naše zásilka se omylem vyskladnila jinde. Nemusim už asi ani zdůrazňovat, že toto se začalo dít každou chvilku…

Pro záchranu naší prodejničky jsme se dohodly, že budeme financovat neboli platit faktury z vlastních peněz, jen aby práce nám zůstala. Ovšem ani toto se nedařilo, neb jsme nevěděly, jak velice moc velká částka je dlužna. Majitelka byla ráda,že jí pomůžeme ovšem na oplátku mohla říct, kolik vlastně postrádá. To nám bylo utajeno! Ač snaha byla, přece jen se vše nedařilo, jak by mělo.
Když nastal ten hrozný den, nikdy nezapomenu na tváře kolegyň. Ráno jsme přišly do práce a nic. Vše zamčeno, zapečetěno, vedoucí nikde! Co dělat? Telefon nikdo nebral!Pak přišel budoucí vedoucí, tedy přesněji za 3 roky po tomto příběhu. Dovolil nám si vzít osobní věci a vše opět uzamkl!
Že se nedalo spojit s majitelkou, snad nemusim říkat, nikde nebyla. O výplatě nemluvě. Tu vlastně nemám do dnešní doby. Naštěstí půjčené peníze jsou doma. Pokud si myslíte, že bylo něco takového jako procento z půjčky, jste na omylu. Nedokázala bych si vzít peníze z potápějící se lodě!
Ale přece jen nějaká výhoda byla. Nakupovala nám potraviny v Makru, což bylo bez rabatu. Pro nás velice výhodné. Vždyť o 30% levnější nákupy, kdo by nebyl rád. Později jsme si uvědomily, že sice bez rabatu, ale s DPH, které se jí vrátilo. Ale co, jen ať si holka dá do nosu.
Jen teď, co budeme dělat dál? Někdo pronesl památnou větu. Jde se marodit, než něco seženem. Tak se šlo. Pravda, nikdy jsem neuměla lhát, ale co dělat. Nijak nám nikomu dobře nebylo. Já byla bílá jak křída, pořád unavená, tak si aspoň odpočinu.
Večer se volalo, jak která dopadla.
První záda, pěkně jí tam lupalo ( to už teda při nástupu!)
Druhá angína ale tý stačil nanuk a hned byla chorá. Nejedla je vlastně nikdy, neb s touto reakcí počítala.
Další dvě byly důchodkyně.
No a já? Chřipka.
Tady vznikla sázka kdo vyhraje. Vítěz dostane šlehačkovej dort! Jsme velice mlsné holky.
Angína se uzdravila, já dostala zánět žil a záda bojují dál. Má nožka byla rudá, vařící, o chůzi se nedalo ani mluvit. Tak hajinkám a papkám. Čtu si! Při kotrole ovšem můj lékař nebyl spokojen s mojí barvou pleti, byla jsem jak bílá křída.
Výsledek neříkám, neb to už jsem ležela v nemocnici neb přitažlivost zemská byla silnější než já. Kam se vejdu, tam padám. Neni se čemu divit, jdu hned na sál, začala jsem krvácet, byl zjištěn nádor. Já se nebojim, vždyť ležim, co si můžu přát víc? Pokud stojim, padám, až tak to beru s fortelem, to mé marodění.
Večer se probouzim, všude samé přístroje, ale mne nic nebolí. Všude se ozývají nářky, vzdechy, ale já mlčim. Žádná bolest, pokud nepřipouštim neustálé měření tlaku, tak nic. Stále se budim, jo mašinka měří a měří.
Můj nádorek byl zhoubný, musim na ozářky. Ty v našem městečku nejsou, tak cestuji do krajské nemocnice. Cesta byla dobrá, jen sanitáček nějak přehlédl v příkaze ležák. Usadil mě do křesílka, papírky odevzdal a pápápá. Nu, asi si umíte představit, co se dělo dál. Vydržela jsem rekordních 8 minut hačat a šup, padám. To byl fofr do pelíšku.
Po týdnu hajání a vyšetření ortel zněl 10 ozářek, pak se uvidí. Každý den 4 minuty léčby a pak lenošeníčko. Ono se řekne lenošení, ale vše vás bolí, tlačí a jíst v leže neni žádný med. Nu, dodatečně oceňuji tento způsob, neb se velice hodí.
Po uplynutí této léčby přišel další výrok. Přidáme hloubkovou chemku a dalších 10 světýlek. Cožpak světýlka, hajám, nic nevnímám, ale hloubková byla nepříjemná, zářič 24 hodim v tělíčku. Chemka, tu obrečim, jen ty jehly!Ovšem má krev je špatná, tudíž se raduji a chemka odpadá. Bojim se totiž včeliček!
V půlce listopadu už nekrvácim! Začala jsem 1.10. Pro úplnost dodávám, každý den dostávám tamponádu. Brr. Nepříjemný. Pomaloučku se učim chodit. Vždyť od poloviny srpna ležim.
Musim Vám říct, že moji andělíčkové strážníčkové, což byl každý lékař, sestra, ale i třeba uklízečka, byl znamenitý človíček. Vždy s úsměvem na tváři, dobrým slovem, pohlazením, prostě vzor všech starostlivých duší, bez kterých bych se neobešla. V nemocnici v mojim městečku tak hodní nejsou, jen někteří, ale tady doslova VŠICHNI!
Taky tu říkáme sanatorium, ne nemocnice. Například pan primař si přisedne, povídá si, hraje karty. Dokonce při vyšetření vypráví příběhy z mládí. Ani nedutám. Nevim, zda někdo něco takového zažil, já ještě ne. A že jsem prošla nemocnic!
Přišla psycholožka, prý nás musí připravit žít s touto nemocí. No nevim, ale nějak odpadla. Byl čas pečení vánočního cukroví a kdo má čas poslouchat o nemocech! Však po 10 minutách pravila, tady jsem zbytečná, a začala výměna receptů. Každá máme přece ten zaručeně nej nej nej receptík. Po 2 hodinách odešla, holky jdu píct.A šla. Druhý den přinesla ochutnávku. Pravda, tu nosila až do konce našeho pobytu.Výborný človíček.
Ale i já se pomaloučku uzdravuji, záda jsou už zdravá. Jsem poslední.
Na Mikuláše jsem smutná, mé dětičky letos poprvé dostanou jen maličkatý balíček. Nebyl nikdo, kdo by ho udělal. Manžel je na montáži a děcka jsou sama doma. Tomek je na VŠ v prváku, dcerka v 7 třídě. O babičku nestojí, ne že by jí neměli rádi, to ne, ale nechtěji jí přidělávat starosti. Však vše dokázali.
Já se ale ještě neraduji, dostávám nášup ozářek. Raději více, ale budu zdravá.
20.12. při návštěvách jsem myšlenkama úplně jinde, sedim v kabince, až budu moc jít pro dávku světýlka, v čekárně sedí synek a píše, co maji nakoupit, aby vše bylo jak má být. Čekárna je plná podobně přemýšlejících lidiček s notýskem a já otevřu dvířka a pravim: „Bobo, hlavně mlíko, smetanu a celer!“ Asi se nemusim ani zniňovat o bouřlivém smíchu, co nastal, jen pani doktorka nechápala, co se stalo. Až později a přidala se taky. Řekněte, nebylo to hezké?
Je 23.12.2001 a já jedu domu. Jsem Z D R A V Á!!!!!!!!!!!!!!!!!
Celkový výčet k prvenství neboli huráááááááááá dort –
32 sáčků krve
36 ozářek (teď mohu svítit i bez proudu)
2 chemky (má krev byla stále špatná, víc neunesla)
24 hodin hloubková ozářka (raději už nikdy více)
Tak, toto je cena vítězství a poděkování všem primářům, lékařům, sestřičkám a všemu personálu, též studentkám, co se starají o nemocné lidičky, jako jsem byla já. Jsou to moji kouzelníčci a víly, kterým patří můj dík a mé poděkování, že tu stále jsem a mohla jsem napsat tento článek,,co život psal sám.
Děkuji Vám.
P.S. – pokud chcete vědět, kde všude jsem se narodila, tak Teplice, Hradec Králové, Ústí nad Labem a teď se chystám v Praze, to doufám ještě nějakou dobu počká
Váš Kašpárek

Napsal/a: Kasparek