Jak jsem se (konečně) vdala

Určitě každá z nás považuje svůj svatební den za nezapomenutelný. U mě to bylo stejné, už jen proto, že o ruku jsem žádala já svého nastávajícího. Podotýkám, že po 10-letém vztahu…

Seznámili jsme se v červenci 1994, kdy mě bylo 14 let a mému budoucímu manželovi 20. Nemusím Vám asi popisovat, jak jsme naší známost před rodiči tutlali. Když se provalila, já mým rodičům tvrdila, že jemu je 17 a on svým rodičům, že mě je 16. Po prázdninách, kdy jsme spolu začali chodit, jsem nastoupila na střední školu, pak úspěšně odmaturovala a našla si první práci.
Asi po dvou letech jsme začali spolu bydlet u mých rodičů a zároveň shánět vlastní bydlení. Bylo mi 21 let, když jsme koupili starý domek a začali ho opravovat. Naše plány, že jen uděláme drobné úpravy, vzaly s prvním kopnutím do zdí za své a začali jsme z gruntu prakticky stavět nový dům. Takže každý víkend jsme trávili na stavbě, já čistila cihly, míchala maltu, vozila kolečka s pískem a vařila jídlo a kafe pro zedníky – příbuzné a kamarády. Na podzim 2003 jsme se konečně nastěhovali. Ten rok už jsme mluvili trochu o svatbě.
Přítel se ale stále k ničemu neměl. Já navrhovala, že se vezmeme přesně 10 let od našeho seznámení, což vycházelo na středu. Přítel tvrdil, že to je divné, že počkáme ještě těch pár let, až to vyjde na sobotu. Jelikož se stále nevyjadřoval, a já mám ráda jasno, na Vánoce 2003 jsem ho požádala o ruku asi takto: “Nechceš si mě, lásko, konečně vzít za ženu???“ Manžel řekl ano a vynadal mi, že to má dělat chlap a že jsem ho předběhla, že se na to UŽ chystal.

Termín jsme nakonec určili na desáté výročí našeho seznámení, na středu. Chtěli jsme velikánskou svatbu, kam pozveme každého, koho máme rádi a zároveň jsme chtěli, aby nás to finančně nezruinovalo. Šaty jsem si půjčila obyčejné bílé, manžel si vzal svůj nejlepší (a jediný) oblek. Kytici jsem chtěla z frézií, ale když mi řekli v několika květinářství cenu kolem 1500,-, šla jsem do jiného, kde jsem si prostě za 500,- objednala kytici frézií. Neřekla jsem, že je to svatební kytka a nakonec byla větší, než ta svatební. Na úřadě se poněkud divili, že se chceme brát ve středu, problém s tím nebyl, jen jsme zaplatili 1000,-. Konečná verze byla, že po obřadě půjdeme se svědky, rodiči, prarodiči a sourozenci do restaurace na oběd a ta pravá hostina pro všechny bude v sobotu na zahradě jedné hospody, kde budeme grilovat prase.

V roce 2004 byl začátek léta ošklivý, bylo chladno a často pršelo. Zachránila nás naše babička, která se poctivě modlila, takže na svatební den bylo asi 22°C a nepršelo, a v tu sobotu byl první tropický dne toho roku, teplota přes 30°C.

Ani přípravy na svatbu jsme nechtěli mít typické, takže jsme nepekli žádné svatební koláčky a za svatební oznámení nám posloužila společná fotka, kam jsme připsali, že tito dva se budou brát toho a toho, tam a tam.

V den D, ve středu 14.7., jsme se ráno sešli u našich v domě, já šla ke kadeřnici a manžel zdobil auta. Byl je zvyklý zdobit na všech svatbách, tak si ozdobil i to svoje na vlastní svatbě. Obřad byl v půl dvanácté a tak jsem se asi hodinu před tím začala oblékat. Svědkyně zjistila, že nechala doma podprsenku, tak jsem jí půjčila svojí. Podotýkám, že velikosti moc nesouhlasily. Pak si roztrhla punčochy,tak jsem jí půjčila svoje náhradní. Při oblékání jsem si svoje punčocháče samozřejmě taky roztrhla a jiné už jsem neměla, tak jsme oko zastavili lakem na nehty. Když jsem potřebovala pomoc s nasoukáním do šatů, zjistila jsem, že všichni lítají po domě, pojídají chlebíčky a když jsem odchytla mojí mámu, ať mi jde pomoct, tak mi řekla, že ještě musí namazat jednohubky, ať počkám. To už jsem trochu hystericky vykřikla, že je to moje svatba a že se za půl hodiny vdávám, tak se všichni nějak probrali a za chvíli jsme se vydali na cestu na 2 km vzdálený Městský úřad.

Z obřadu jsme nervózní vůbec nebyli, brali jsme to spíš jako srandu. Já měla jen fóbii z toho, že neřeknu ANO, že ztratím hlas a tak jsem několik měsíců před svatbou vždycky po ránu vstala a první co jsem říkala bylo ano, ano, ano. Obřadní řeč jsme chtěli co nejkratší, takže za chvíli se mě zeptal oddávají zda si beru svého manžela a já skoro vykřikla ANO, tak jsem se bála, že mě nebude slyšet, až jsem to přepískla. Pak jsme se podepsali, dali prstýnky (manžel mi navlékl ten jeho větší, tak jsme se trochu dohadovali) a najednou fotografovi došlo, že jsme se nepolíbili, tak úplně po všem jsme si dali „první novomanželské políbení“ a fotograf to zdokumentoval. Jen na videu je vidět, že to bylo trochu pozdě. Po obřadu jsme šli do nedalekého fotoateliéru udělat takové ty klasické svatební fotky. Fotografka nás pořád nutila do úsměvu, já s tím neměla problém, ale manžel, když se musí smát nuceně, vypadá jak z pomocné školy. Fotografka říká, pane ženichu, podívejte se na nevěstu, jak se krásně usmívá a vy jste takový šprýmař, tak se prostě usmívejte, tak manžel kontroval no jo, ale ona má důvod se smát, já ne.
Počítala jsem, že tam budeme tak hodinu. Ale manžel z toho byl úplně vyřízený, jak nás tam pořád aranžovali a úsměv prosím a tak, takže když nás vyfotili, jak stojíme vedle sebe a pak jak já sedím a on stojí nade mnou, rozhodl, že to stačí, že jdeme na oběd. Fotografka argumentovala, že ostatní novomanželé se ještě fotí každý zvlášť, v sedě a ve stoje a že je hezky a může nás navíc vyfotit u kašny na náměstí. Tak to manžel málem nerozdýchal, poděkovali jsme a šli za ostatními. Ti byli překvapení, že jsme se stihli vyfotit za 15 minut a najednou jsme zjistili, že se ztratila tchyně. Tak jsme stáli na náměstí, a čekali, protože telefon nebrala. Ona si totiž myslela, že budeme u fotografa aspoň hodinu a rozhodla se, že tu svojí kytku, kterou měla na obřadě, dá své babičce na hrob. A že jí na ní koupí novou vázu. Takže přišla asi za hodinu, protože nejdřív sháněla vázu a pak musela dojít na ten hřbitov, tam to babičce povyprávět, a vrátit se.
Takže na oběd jsme jeli asi se ¾ hodinovým zpožděním. Každá svatba, co odjíždí od úřadu, několikrát objede náměstí a troubí, je to takový zvyk. No jo, jenže nás v autě vezl manželův děda, který pro to vůbec neměl pochopení a když se kolona rozjela a začalo se troubit, začal se rozčilovat, co to dělají, porušují předpisy, proč troubí? A když jsme mu řekli, ať neodjíždí z náměstí, ale zahne a objede ho, tak to odmítl, že je to nesmysl a jede se na oběd.

Oběd proběhl v pohodě, bylo nás 16 a předem jsme si půjčili jídelní lístek, s tím, že nechceme jednotné menu, ale že si každý vybere, na co má chuť. Nebyl s tím problém a tak si každý předem vybral a když jsme přijeli, každý dostal to, co si předem objednal.
Trošku potíž byla s manželovými prarodiči, byli chorobně spořiví (píšu byli, protože děla vloni zemřel) a věděli jsme, že kdybychom jim ukázali jídelní lístek i s cenami, vybrali by si to nejlevnější jídlo. Tak jsem lístek okopírovala a ceny začernila fixou. Babička to studovala a pak se ptá: a kolik to jídlo bude stát? To se babi nestarej, vyber si, co máš ráda a hotovo. Tak babička, že jí stačí polívka a tak, a nakonec si vybrala nějakou minutku s hranolkama. Pak si to četl děda a že si dá nějaký steak. A babička na něj vybafla: No to snad ne, ty si dáš jídlo za padesát korun?! A děda: no a co, když ty máš jídlo za 130! Babičku jsme málem křísili, když zjistila, že si má vybrat z takhle „drahých“ jídel a že dědovo jídlo není za 50, ale za 150. Oni totiž ten lístek studovali proti oknu, a ty ceny trochu prosvítaly.

Po obědě, asi ve tři hodiny, jsme jeli zpátky k našim, tam poseděli asi hodinu a jeli domů, tam jsme si neudělali svatební noc, ale spíš svatební odpoledne a bylo to moc fajn.

Čtvrtek a pátek jsme strávili přípravami sobotní oslavy. Bylo pozváno 60 lidí. Měli jsme objednané 2 sudy piva, 40 kg prase, 50 klobás a 50 kuřecích stehen. V sobotu bylo opravdu vedro, postavili jsme takové ty párty stany, pod ně dali z hospody stoly a židle a od rána jsme grilovali selátko. Kolem druhé se začali sjíždět první hosté s dary – jelikož jsme dům měli hotový a celkem jsme nic nepotřebovali, dostali jsme většinou peníze. Ve čtyři měla přijet hudba. Sehnala jsem 2 maníky, kteří hrají po okolí na svatbách, mají klávesy a kytaru a zpívají. Nechala jsem si od nich poslat CD a pak jim zavolala, že je beru, od čtyř do jedenácti do večera, chtěli celkem 2000 + 200 na benzín, což bylo nejlevnější, co jsme sehnali a navíc i hráli podle CD slušně.
Ve čtyři přijeli, a ten jeden vystoupil z auta říká mi, prosím vás, tady je to ta svatba? Jo, je. A nevíte, kde je nevěsta? To jsem já. Měla jsme na sobě totiž kraťasy a tričko, nebrali jsme to jako nějakou slavnost, spíš mejdan. Oni přijeli v oblecích, a jak mě viděl, tak říká, jé, vy jste takový normální, to máme rádi, můžeme si taky udělat pohodlí? Tak vytáhli z tašky taky kraťasy a trička a bylo.

Průběh nemusím moc popisovat, tancovali jsme, blbnuli, jedli, pili. Věkově to bylo taky rozmanitý, nejmladší byl syn manželovy sestřenice, tomu byli 3 měsíce a nejstarší moje a manželova babička, těm bylo oběma 75.
Musím podotknout, že moc nepiju, umím se bavit i bez alkoholu, dám si třeba k masu pivo nebo víno. Ale ten den bylo opravdu vedro, za ty dva dny příprav jsme byli unavení až hrůza, za ten den taky, tak jsem se nějak, ani nevím jak, rozpila. Pak už si pamatuju jen útržky. Že všichni pomalu odjížděli domů a že jsem potřebovala na záchod a zjistila jsem, že se nemůžu zvednout. Manžel řekl, že se mnou dovnitř do hospody na záchod půjde. Nějak mě tam dovedl a já se pokoušela si svlíknout kraťasy a sednout si na mísu. Když se mi to konečně podařilo, kabinka se se mnou začala strašně rychle točit a já volala na manžela, ať vypne ten mixér, a já hlavou bouchala o dveře kabinky a o boční zdi, fakt jako v mixéru. Pak vím, že jsem zase seděla venku a měla hroznou žízeň a tak jsme si vzala flašku vody a pila a pila.
Pak dlouho nic nevím, jen mi ta voda přišla nějaká divná. Další vzpomínka je, jak mě vede švagr a manžel po silnici k manželovým rodičům domů, kde jsme měli spát. Oslava se totiž odehrávala ve vesnici, kde bydlí. No a poslední, co si pamatuju, než jsme usnula, že mě manžel svlíkal a já pořád měla strach, ať mě nikdo nevidí nahou, pak jen vím, že mě šoupnul do postele a já se ráno vzbudila. Kupodivu mě bylo na rozdíl od manžela celkem fajn. Bylo ještě větší vedro, než v sobotu a my museli po oslavě všechno uklidit, manžel to spíš prozvracel a já to statečně přetrpěla.

Jo, a v té flašce, z které jsem tak hltavě pila, byla finská vodka.

Napsal/a: Lussy