Tento příspěvek je vlastně reakcí na dotaz v poradně. Maminka Jana se ptala na to, kolik stojí interrupce. A tady je má odpověď, kolik vlastně tento zákrok stojí…
Svatba byla i přesto, že jsme o miminko přišli. Po čase jsem znovu otěhotněla, narodilo se nám miminko a po půl roce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Neplánovaně, nečekaně. A začalo pro mne období šíleného rozhodování. Doma byla zrovna krize, malé miminko, já totálně vyčerpaná a manžel se do druhého dítěte opravdu nehnal. Naopak.
Takže jsem si jednoho dne vzala pár věcí do tašky a nastoupila do špitálu. Nikdy nezapomenu na ten strašný pocit. Seděly jsme před sálkem v nočních košilkách a každá to brala naprosto jinak. Některé do poslední chvíle vtipkovaly, jiné seděly jen tak tiše, další plakaly. Já jsem ještě běžela k telefonnímu automatu a snažila se manžela přesvědčit. Marně. A já nebyla dost silná na odpor.
Přišla na mne řada. Moc jsem se bála – opovržení personálu, bolesti, toho, co jsem šla udělat. Přišel pan doktor a byl velice milý. „Maminko neplačte, netrapte se. Určitě jste se rozhodla nejlíp, jak jste uměla.“ A co bylo dál, to popisovat nemusím.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Doma bylo dusno dál. Časem vše nějak vyšumělo, ale po dalších dvanácti letech náš vztah ztroskotal (z jiných příčin).
Když na tu nemocniční událost vzpomínám, nemám z toho dobrý pocit. Sice nepláču do polštáře, nervu si vlasy, nestala se ze mne alkoholička, neužírám se dennodenně tím, co jsem provedla, ale lehko na duši mi opravdu není. Sice jsem v té době udělala to, co jsem „musela“, to co jsem považovala v té době za nutné, ale je to omluva? Život jsem potom neměla zrovna lehký, ale taky mohlo být vše jinak…
Ještě dnes si na to občas vzpomenu. Většinou, když si moje děti hrají a jsme všichni spokojení. Vzpomínka najednou, z ničeho nic, vyskočí a jako osten píchne – vidíš, vidíš…..
Napsal/a: Ramira
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (114 vyjádření)
Tino… vážně jiné východisko není… když to sama cítíš TAKHLE bolestně?
Nikdy jsem si nemyslela,že jse do této hrozné situace dostanu ale má hloupá nezodpovědnost mě tam bohužel dostala.Mám roční dcerku a dítě si nechat nemůžu tudíš musím podstoupit to,co jsem vždy odsuzovala….Je mi hrozně už ted,psychycky jsem pomalu na dně a to ještě nevím jak mi bude potom všem ale jiné východisko opravdu nemám..Je to ta NEJHORŠÍ chvíle mého života!!!!Už tdka počítam kdy by jse asi tak narodilo a jestly by to byla holčička nebo chlapeček.hrozná situace…mějte se hezky a chrante se!!!Tina
Nestačím se divit co všechno jsou lidé schopni napsat.
K tomu příšernému rozhodnutí, které spousta žen v iluzi „svobodné volby“ často dělá by vůbec nemuselo v takové míře docházet. Právě nedostatek pravdivých informací o podstatě a zákulisí interrucí, spolu s mlčením lékařů způsobuje mnoho bolesti a neštěstí. Když někde čtu nebo slyším obrat „informovaný souhlas pacienta“, tak mi kolikrát vyhrknou slzy z očí…
I právnicky je podivné, že ten koho se to týká nejvíc, dítě, nemá do toho vůbec co mluvit ( přitom se dá předpokládat, že svojí popravou nadšené není ) a ten koho se to týká nejméně z třetiny, tatínek, taky ne. Z takového „práva“ nemám vůbec radost…
Plná odpovědnost rodičů za nezletilou dceru do 18-ti a současně nemožnost jí od 16-ti bránit v potratu ( ani o něm dopředu vědět ) je rovněž právem MALINKO přitaženým za vlasy… Vůbec nevím, jak bychom dál bydleli ve společné domácnosti a co by to udělalo s našimi vztahy a důvěrou, kdyby si dcera bez našeho vědomí a souhlasu objednala tenhle projev „lékařské péče“.
Doporučuju k nahlédnutí třeba stránky Differentlife.cz nebo svobodavolby.cz. Kdybych to jen věděla dříve… To není žádné „odstranění shluku buněk“.
mam dvě děti 10 a 5 let,obě jsem si nechala,i když otcové tvrdě bojovali,aby se nenarodily..nebála jsem se být s nima sama..Chlapa jsem si pustila k tělu po dlouhé době,dokonce jsme se k němu i nastěhovali,což byl můj vrchol ve vztahu za celý život.Na Vánoce jsem zjistila,že jsem těhotná,to jsme spolu bydleli 2 měsíce,byl to hrozný propadák,hádky,neshody,absolutní nepochopení,rok chození k nicemu.Měla jsem dvě možnosti.Zůstat s člověkem,se kterým byla ponorka slabé slovo,na kterém bych byla finančně závislá,což neznám,opustit práci a být neštastna.Nebo se vrátit do mého 1+1 a žít dál jako dřív,mít zpět svobodu a svou osobnost..ale bez miminka.On nás nechal odejít,nebojoval,i když pořád tvrdí,jak mě strašně miluje a že můžeme mít spoustu dětí..V lednu jsem byla na miniinterupci.A od té doby počítám dny,týdny,vím,kdy bych měla termín a trápim se každý den.Kecy o tom,že to nejde vrátit..to já přece vím!!Jsem srab,zvládla bych i tři sama,stejně nevím,jaké to je ve dvou,netušila jsem,jak těžké to bude.Zahrála jsem si na Boha,ty se narodíš,ty taky..a ty ne.Každý den ho/ji prosím za odpuštění.Nemam teď prázdnou jen dělohu,ale i duši.Z mého okolí to těžko někdo chápe.Je nad slunce jasné,že ten,kdo tu není,nemůže odpustit.
Hledám pro svůj připravovaný dokumentární film maminku, která se rozhodla i přes tlak okolí donosit a porodit postižené dítě.
Prosím Vás, ozvěte se mi.
Děkuji a těším se na shledání
smržová
dasasmrzova@post.cz
Myslím, že příroda to dobře zařídila, aby ti nejmenší byli alespoň trošku chráněni před bolestí. Nikdo nenapsal, že je nic nebolí (malé děti), ale že mají zvýšený práh bolesti. To je rozdíl.
-Taky se mi vůbec nelíbí počítat nervová zakončení….
Jsem z toho dost smutná.-
Mě se zdá,že si to celé moc idealizuješ podobně jako v těch propagandistických filmech kdy už ranému plodu podsouvají nejrůznější pocity jako by to bylo už miminko atd. pak se tím zbytečně trápíš. Přece ať je to tak nebo onak ty ses rozhodla mít miminko a jiné ženy se stejně rozhodnou jak chtějí ony samy.
Standa
–Neumím se smířit s teoriemi,že jsme jen směska chemických reakcí.–
To málokdo:-) ono exatní věda ani k jinému závěru dospět vlastně nemůže. Dříve se zas lidé neuměli smířit s původem z opice -někteří s tím mají problém dodnes:-)
Standa
Holky díky za vaše pochybnosti-už sem myslela že mě tady přesvědčí že dítě je necitlivý uzlíček v transu:-)))
Taky se mi vůbec nelíbí počítat nervová zakončení a z toho soudit jak moc může dítě cítit-přece i každý dospělý člověk má jiný práh bolesti-a stejně může subjektivně tu bolest emočně prožívat jinak.Myslím to tak,že i když mě to bolí míň než jiného tak to můžu obrečet 2 dny a on to cítí víc a neukápne mu ani slza-jakože ten psychický prožitek je nepředvítatelný,nezměřitelný.Prostě se mi příčí,že dítě v děloze necítí že ho někdo zabije jelikož nemá vyvinutou CNS-jak si někdo může být tak jistý.
Tím že dítě nemá já se přece bolest nesníží.
Jsem z toho dost smutná.
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2526
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2527
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2525
projdete si tyhle odkazy. mozna najdete odpoved na to, jestli dite v deloze citi, a jestli ma dusi – vse z knihy :PRENATALNI KOMUNIKACE
Pokud jde o to, kdy dite mysli Já a ukáže na sebe a rika to vedomne, tak se pise + – ve 3 letech, moje dcerka ukazovala na sebe a rikala Já v 1 roku. Je to hodne individualni a to same je s bolesti. Nektere deti maji nizky prah bolesti a nic je neprekvapi a muzou sebou hazet o zem a jine maji kaminek v bote a krici na cele kolo.
Mě teda dost děsí řeči o tom, jak malé děti toho méně cítí, jak je nic nebolí… Jak si můžete být tak jisti? Copak nějaká věda může určit, jak který člověk pociťuje bolest? Na to přece neexistuje žádné měřidlo, a měrná jednotka bolesti. Tohle se mi hrubě nezdá.
Takže pro mě jakožto méně chápající. Mám tomu rozumět tak, že při interrupci ve 12. týdnu těhotenství plod necítí, že je „trhán“ za živa? Je to tak?
Mobile Sliding Menu