Vždycky jsem váhala a přemýšlela nad tím, že sem něco písnu. Nikdy jsem ale nevěděla co. Ale dnes se mi stalo něco, co moc bolí a trhá mi srdíčko. Umřela mi kamarádka, která se dožila sotva 19let. Chci vám napsat její příběh, abyste jí poznali a pochopili, proč to tak bolí….
Ze začátku byla nevýrazná holka. Ale strašně hodná. Nikdy jsem se s ní pořádně nekamarádila, ale najednou jsem k ní nalezla cestu.. Jednoho dne si začala stěžovat na bolesti hlavy, nejdříve se jí dávaly léky. Ale později si začala stěžovat, že přestává vidět. Okamžitě byla odvezena do nemocnice na testy a tam se to zjistilo – měla nádor na mozku, okamžitě podstoupila operaci a tehdy to začlo.
Po první operaci se vrátila zpět do dětského domova s velkým balíčkem léků. Neuplynul ani rok a nádor se udělal znovu, podstoupila další operaci, a tak se to vystřídalo ještě třikrát. Anda měla chuť se strašně moc učit, ale nešlo to, přestávala vidět, neměla chuť a menstruaci měla jen díky hormonům. Začala studovat školu pro takto nemocné děti, jednoho dne zkolabovala, nevěděla o sobě měsíc. Ale bojovala, dala se znovu dohromady. Naposledy u mě byla před dvěma měsíci, nemám už tolik času, mám dvouletého klučinu a o Andu už se musíte starat jak o malé děcko, nešlo to jako dříve.
Dnes jsem měla telefon, volala mi paní vychovatelka. Andrejka zemřela, svůj boj o život skončila. Celý den jsem se bála jít se podívat do schránky, abych to nenašla. A bylo to tam – PARTE a já se skácela. Malý kolem mě pobíhal a nechápal, proč maminka tak pláče. Ten pocit bolí. Ona tak bojovala. V mých očích je statečná a vždy ji budu obdivovat.
Napsal/a: Evik00
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
ano, i takovy umi byt zivot.. verim, ze by byla Andy moc rada, ze na ni myslis…Martina to napsala moc hezky…
Kdyz jsem byla na ZS, nase parta z domu kamaradila s o neco starsim klukem Karlem, ktery znal kazdeho a dokonce jsme dve, tri zaby pro nej chodili, at jde ven 🙂 a vubec, i o hodne let pozdeji, kdyz jsme se potkali, prohodili jsme par vet, kdyz si nechal narust mikado, vypadal jako David Koller z Lucie… a pak najednou (taky zase za par let) ctu v mistnich novinach zpravu o jeho umrti a rodice velice negativne dodavali, ze vina byla na strane infekcniho oddeleni… Byla jsem v soku a dodnes nevim, co se mu presne stalo…
Ahojky Evičko,
po přečtení Tvého článku mám v očích slzy. Vím jaké to je. Můj příbuzný měl stejnou smůlu, ve dvaadvaceti letech když si založil rodinu, měl krásnou malou holčičku mu zjistili, že má nádor na mozku. Tenkrát podstoupil dvě operace, ale bohužel také podlehl. Myslím si, že jsou stále s námi, i když je nemáme vedle sebe. Hlídají každý krok, který uděláme. A věř tomu, že tvoje Andy bude nad Tebou a Tvou rodinou držet ochranou ruku.
Ahoj Eviku00, je to moc smutný příběh, život je někdy opravdu nespravedlivý. Tvoje kamarádka ale byla určitě ráda, že Tě měla vedle sebe a určitě to byl báječný člověk, když jsi se o její příběh s námi chtěla podělit. I když svůj boj s nemocí prohrála, už navždycky zůstane v tvém srdíčku a to je myslím velká výhra, potkat lidi, kteří nás mají rádi a nikdy na nás nezapomenou.
Mě se stala jedna obdobná věc – když jsem byla malá, tak v naší ulici (čítající 2 cihlové domy o 3 vchodech) bydlel taky jeden kluk. Moc jsme se spolu nekamarádili, ale chodili jsme spolu do jedné třídy ve školce, potom i do stejné třídy na základku (dokonce jsme spolu jednu dobu seděli v lavici – když se dělal „umělý“ zasedací pořádek podle abecedy – ach, ta diktatura proletariátu:-)) a potom i do stejné třídy na gympl…žádní velcí kamarádi – zkrátka spolužáci…po maturitě jsem odešla na medicímu do Prahy a on na nějakou techniku do Brna (jako téměř všicni kluci z naší maturitní třídy)….když jsem ve druháku nebo třeťáku přijela domů na Vánoce, několik dní před Štědrým Dnem jsem potkala spolužačku z gymplu, na první pohled pěkně rozhozenou – hned se mě ptala, jestli vím, co se stalo…tehle kluk měl s kamarády na koleji předvánoční mejdan, trochu se opili a jali se lézt na umělou horolezeckou stěnu, která byla tam někde v areálu…on vylezl a spadl…zemřel snad při převozu do nemocnice a byl to posléze dárce orgánů…pohřeb měl 2 dny před Štědrým Dnem a ačkoli to byl spíše jen takový můj „celoživotní spolužák“ než opravdu kamarád, tak mě to taky pěkně dostalo…a náš první třídní sraz po 5 letech už měl první křížek u fotky…
No,je to hrozné, zvlášť teď před Vánoci, mě umřela v necelých 19-ti letech sestřenice na leukémii, takže vím, jak vám asi je. Ten samý rok mi umřela i babička i děda a všichni tři spolu bydleli v jednom domě, zůstala jen teta se strejdou a bratranec. Je to už sice 10 let, ale dodnes mi chybí.
Mobile Sliding Menu