Hříšné myšlenky

Rubrika: Od srdce i od plic

hrisne_myslenkySpoustu let měl můj život poklidnou podobu. Rodina, koníčky, práce. Žila jsem si celkem spokojeně v tom svém uzavřeném světě, žádné velké změny, žádné velké plány a žádné velké emoce. A zřejmě to bylo až příliš „poklidné“…

Pracujeme v jedné firmě. Zní to jako klišé, nicméně je to tak. Věděla jsem o něm od okamžiku, kdy k nám nastoupil. Upoutal mou pozornost ihned. Ovšem s ohledem na skutečnost, že já už byla v té době vdaná a on byl kluk po škole, jsem si ho jen zpovzdálí a se zalíbením prohlížela. A vzhledem k tomu, že jsme zaměstnanci velké firmy, byly týdny, kdy jsme se vůbec neviděli a ani nepotkali.

Když jsem se vrátila zpátky do práce po mateřské dovolené, nastoupila jsem na jiné místo a musela se hodně učit, spousta věcí se ve firmě změnila a také osazenstvo se pozměnilo. Ale on tu byl a je pořád. Časem jsem se dozvěděla od firemních tamtamů, že má vážnou známost, tj. slečnu, se kterou žije. A protože se ta jeho slečna věnovala kromě studia také prodeji kosmetiky, slovo dalo slovo a já si u něj (a tím u ní) začala objednávat řasenky, rtěnky, oční stíny a tak… Od té doby uběhlo pár let, se slečnou se po čtyřech letech rozešli, a protože jsme se už občas spolu bavili i soukromě, nejen pracovně, řekl mi to sám.

A až teprve letošní jaro přineslo změny …

Zcela nevinná mnou položená otázka „Jak se máš?“, začala pozvolna tvořit… něco nového. Začal mi vyprávět, jak si nechal vysekat z dásně zub moudrosti a v jeho podání to bylo něco mezi dobrodružstvím a komedií. S neuvěřitelnou lehkostí popisoval, jak půl dne necítil analgetiky znecitlivěný obličej a mrkal jen jedním okem. Rozesmál mě tak, že mi od smíchu tekly slzičky. Za projevenou statečnost jsem mu poslala mailem pár fórků a vtípků.

Pár dnů na to jsme se potkali při odchodu z práce. Samozřejmě jsem se hned ptala, co dělá kráter po osmičce a hned poté jsme se zapovídali pracovně. Došli jsme společně na parkoviště. A pořád povídali. Zastavili jsme se u jeho auta a povídali dál… Když v tom začalo pršet. A já držela deštník v ruce. Roztáhla jsem ho a nabídla mu gestem, ať se pod něj schová. To bylo poprvé. Poprvé, co se ke mně přiblížil – do mého osobního prostoru, byl tak blízko… Poprvé, kdy jsem zalapala po dechu. Poprvé, kdy jsem pocítila pod kůží podivné mravenčení. Cítila jsem uvnitř neuvěřitelný zmatek. Dívala jsem se mu do očí a vůbec jsem nevnímala, co mi povídá… Sledovala jsem jeho rty, jak se pohybují a v tu chvíli (bez pozvání) přilétla první hříšná myšlenka… Poté, když jsem už seděla ve svém autě, jsem si poprvé vědomě přiznala, že se mi ten kluk opravdu líbí. Je zábavný společník a skvělý vypravěč, má úžasné asociace a umí je náležitě „prodat“.

Týden na to odjel na školení. A v té době mi kolegyně odvedle přinesla nový katalog kosmetiky s tím, že jestli něco chci, mohu mu poslat svou objednávku na mobil. A tak jsem ťukala zprávičku. Odepsal, že děkuje za objednávku a že to bude vyřízeno během týdne. Když jsme se pak následující týden potkali na chodbě, hned mi hlásil, že to u své bývalé objednal a že mi to v pátek přinese do práce. A já měla na pátek nahlášenou dovolenou. Tak jsem se zeptala, jestli by to nemohlo být ve čtvrtek, že v pátek nebudu v práci a že tam mám objednané věci pro maminku, ke které pojedu v sobotu. Říkal, že ve čtvrtek by měl dorazit celý velký balík věcí a je potřeba to roztřídit, nadepsat a tak dále a tak dále. Tak jsem mu odpověděla, že to nevadí, že to necháme na ten další týden. A on se ozval. Ve čtvrtek. Zavolal, že má pro mě ty věci. A že se zastaví. Cítila jsem radost i zmatek zároveň. Běžela jsem k zrcadlu zkontrolovat, jestli je všechno, jak má být. Do pusy jsem si strčila větrový bonbonek a v tu chvíli mě napadlo: Co se to děje? Co to děláš? A seplo mi to hned vzápětí. Já se těším! Těším se, že ho uvidím. Když zaťukal, začalo mi srdíčko bušit jako o závod, cítila jsem chvění v kolenou a žaludkem mi poletovali motýlci. Vešel a s okouzlujícím úsměvem povídá: „Mám to. Zajel jsem ti pro to včera večer a musel jsem trochu popohnat bývalou, aby ti to připravila.“ Zaplavil mě nádherný pocit. Pocit, který se vás zmocní, když pro vás někdo něco udělá, něco navíc, co nemusí, ale chce. Předal mi věci v taštičce a při placení se opět ocitl v mém osobním prostoru – cca na 50 cm – a já to ucítila znova. Zrychloval se mi dech a mravenečci tančili pod kůží rychlou polku…

Po jeho odchodu jsem začala vytahovat věci z taštičky, to je pro mě, to je pro mamku a najednou překvapeně koukám: tohle není moje, to jsem si neobjednala. Hned mu volám do kanceláře. Není u sebe. Tak píšu zprávičku, že mám u sebe „něco“ navíc. Za chvilku se ozve. Telefonuje mi. A že je všechno v pořádku, že je to dárek. Jsem trochu překvapená a trochu zaskočená. A že prý volal bývalé a ptal se na to a mám to brát jako pozornost. A jak mluvil o té své bývalé, napadlo mě, jestli už je na světě taky nějaká „současná“ a v tom se slyším, jak se ho na to ptám. Pusa byla rychlejší než rozum. A on se směje, že je pořád sám a jestli s tím něco uděláme… Málem jsem zajela pod stůl… Trvalo mi několik vteřin, než jsem se zmohla na to, abych ze sebe vyrazila: „Co by sis se mnou počal?“ A on okamžitě odpovídá: „Já bych věděl…“  Po chvíli dvojsmyslných vět jsme ukončili telefonát. Položím sluchátko a ruka mi zůstane viset ve vzduchu. Směju se. Směju se nahlas. Je mi dobře. Cítím se fantasticky.

A mám hříšné myšlenky… Myslím na něho…

Když zavřu oči, umím si ho představit… Je hodně vysoký a štíhlý, široká ramena a útlé boky, má něžný a nevinný obličej jako dítě, působí dojmem vymydleného chlapce z doby dávno minulé, kterého maminka právě učesala a vede ho k fotografovi. Čokoládově hnědá barva vlasů má krásný odstín a ladí s jeho zelenohnědýma očima. Jeho hladká tvář svádí k pohlazení a oči jsou plné hřejivých jiskřiček a rty – ty jsou krásné a dokonale tvarované, jen je políbit… A o jeho pozadí ani psát nebudu, jen mohu potvrdit známé statistiky, že ženy si na mužích opravdu všimnou pěkného zadečku a umí ho náležitě ocenit…

Byla jsem přesvědčená o tom, že mě už nic takového nepotká.

A asi právě proto se mi to stalo.

Mám hříšné myšlenky…

Napsal/a: Helena-Marie

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Anonymní

    Děkuji Vám za vaše reakce.

    Musím se přiznat, že „pokračování“ ve vyprávění mě jaksi nenapadlo, pokud o to stojíte, tak samozřejmě můžu… sednout a psát…

    Helena-Marie

  • 🙂 Jako literární dílo super, vážně úžasné, jinak zažít bych to nechtěla… 🙂 (mám doma dva krásný chlapi !)

  • Anonymní

    Heleno-Marie to je táááák krááásně napsané:-)
    Až se mi zastesklo po motýlcích v bříše a napětí očekávání věcí příštích…možná právě proto,že jsem taky vdaná,už více let a motýlci přilétají jen jednou za čas?Každopádně se těším na pokračování..

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist