Hon na myš aneb opravdu tu máme podzim

V dnešním počteníčku ke kafíčku vás stoprocentně překvapím 🙂 Hodlám vám totiž vysvětlit, proč si myslím, že fakt začal podzim. Definitivně.

Přesvědčila mne o tom poměrně originálně sousedka a fakt, že začal podzim, si tedy už nenechám vymluvit.

Náš dům i dům sousedů stojí na docela pěkné samotě, vchody i terasy máme otočeny k lesu, takže je to paráda, i v parném létě si užíváme vlahý lesní vzdoušek, když zafouká od lesa.

Jenže, jak známo, v lese i v jeho okolí žije spousta zvířátek. A pokud bydlíte vedle lesa, musíte se  s nima prostě naučit žít. Někdy vás možná překvapí jejich drzost (nedávno jsem se s jednou veverkou rvala na terase o marcipánovou růžičku s narozeninového dortu Karolínky. Dodnes nechápu, proč se říká „drzý jak lázeňská veverka“… ty lesní jsou prostě buď drzejší nebo nevědomější, ale já jsem tehdy každopádně svůj boj o kus marcipánu s poskakujícím hlodavcem prohrála. Proto se domnívám, že lesní veverky jsou drzejší než ty lázeňské…).

Někdy vás překvapí prostě jen i jejich přítomnost (těch různých lesních potvor a tak). Třeba včera večer…

…Včera večer jsem si uvařila horký čaj, zabalila jsem se do deky, zapálila svíčky na terase a plánovala jsem v klidu relaxovat po náročném dni. Už jsem skoro seděla, když jsem zaslechla ze sousedovic terasy příšerný řev a lomoz.

„Co se děje, Any?„, zahalekala jsem na sousedku.

Úvodem je třeba říci, že sousedka Anna je dáma důchodového věku i stavu, která miluje nade vše zvířata a podporuje všelijaké aktivity na jejich ochranu.

Zvířata miluje natolik, že po dešti sbírá na zahradě kýble hnusných slimáků a místo, aby tyto parazity nelítostně zničila, láskyplně je odnáší do lesa… 🙂 Je mi jasné, že vy z řad zahrádkářu opovržlivě krčíte obočím. No jo, je taková.

Na můj dotaz se ozvalo kvílení a pak jednoznačný příkaz: „Pojď mi sem pomoci!“

Nazula jsem se do pantoflí, přeběhla zahradu a rázovala si to k jejímu domu. Vděčně se na mne usmála: „Máme doma myš. Je krásná, má očka jak korálky, ale nechci ji tam.“

Nutno dodat, že Anča nemá doma jen myš, ale taky manžela, syna, psa, kočku… a všechny miluje.

„Kde je?“ ptám se snaživě a s lehkým děsem v hlase tajně doufám, že lesního hlodavce nebudu muset chytnout do ruky.

„Vběhla do spíže.“

A pak se večer rozjel ve velkém stylu. Pepa starší se jal vytahovat z komory bednu po bedně, aby hlodavce odhalil. Zničeho nic zaklel, zařval a vztyčil se a myš vyběhla přes kuchyň do obýváku. My za ní s Any se lžící na boty. Byla rychlejší. Když ale myš zmerčil kocour, vyběhl též šíleným tempem, několika skoky se dostal před běžící důchodkyni, která o něj zakopla a zřítila se na kredenc s výstavkou křišťálu a růžového porcelánu.

Chtělo se mi smát, místo toho jsem kapesníkem otírala krvavý šrám na  čele důchodkyně. Any neřešila krev ani střepy na podlaze, ale s politováním hodnotila stav kocourových tlapek.

Objevil se starý líný pes kokršpaněl a zoufale se nám pletl pod nohy. Myška by možná byla sama vyběhla, ale my jsme v tom honu poněkud zapomněli otevřít terasové dveře a protože neměla kudy, zalezla mezi žebra radiátoru.

Tu manžel Pepa uchopil papírovou trubku od koberce a šťoural do topení. Pes štěkal, kočka skákala vztekle po pohovce a syn Pepa na nás řval, ať se na tu myšku vykašlem. Blázinec. Ještěže bydlíme na samotě, jinak by na nás volali policii za rušení nočního klidu 🙂

Náhle myš opustila bezpečí topení a vyběhla ven do prostoru obýváku.

Kocour se za ní vrhl a několika skoky ji polapil. Zřejmě ji chtěl sežrat, ale Any zařvala: „No přece ji v našem domě nezardousí!“ a já jsem měla pocit, že pokud kocour dostojí svým přírodním pudům, Any zkolabuje. Pepa měl zřejmě pocit obdobný a tak kocoura praštil letmo po čumáku trubkou od koberce. Myš vyklouzla a skočila do plastové přepravky. Any vrhla na Pepu otce zhnusený výraz a pak se vydala chovat chudáka „zraněného“ kocourka. Já jsem se v polozdemolovaném bytě už fakt chechtala na celé kolo a myška spokojeně lezla v přepravce.

„Mám ji zabít?“ zeptal se syn Pepa při pohledu na myš v přepravce.

„Zbláznil ses?“ odpověděla Any, „podívej, jak má krásná očička…“

Přepravku rychle zavřela, vytrhla ji synovi z ruky a s Pepou otcem vyrazili ruku v ruce s výrazem blažené spokojenosti k lesu, aby myšku vypustili. Pohled na souznění staroušků mi téměř vehnal slzy do očí.

A směrem ke mně ještě před odchodem oba bez stopy ironie zahlásili: „No jo, fakt začal podzim.“ 🙂

Poučení pro dnešní den?
Nevadí, že léto skončilo. Prostor pro romantiku se najde  i na podzim …  😀

Mějte se krásně,

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková