Etuda nad veřejnými záchodky

… aneb  otevřené přiznání všem manželům, proč nám to na veřejném WC „tak strašně dlouho trvá…“

Veřejné záchodky jsem nikdy neměla v oblibě. No taky aby jo, já vím, ale co dělat, když to na „dámu“ přijde na ulici? Dokud jsem bydlela v našem maloměstě, které je tak malinké, že se téměř z každé jeho strany dalo v pohodě doběhnout na toaletu domů, bylo vyhráno. Ale jakmile jsme jeli na výlet někam jinam, nebo v době, kdy jsem se pak kvůli vysoké škole musela přestěhovat do velkoměsta, peklo začalo. Nebo si umíte představit, jak v jednadvaceti čůráte na hlavní ulici za keřem? Já tedy ne.

Naštěstí mám maminku, která, ač nebyla častou navštěvovatelkou veřejných záchodků, brala mne už od malička do tohoto zařízení s sebou, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce:
„Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchodu.“

No jo, ale jak na to?

Jako vše na světě, i čůrání na veřejném „místě“ chce trénink. Po nějaké době jsem se naučila zaujmout dostatečně bezpečnou záchodovou „pozici“ – to je jedno, že je to o tom, že v polosedu balancujete zoufale nad mísou – důležité je, že se vaše tělo ani náhodou nesmí dotknout záchodového prkénka. A toto proběhlo již před mnoha a mnoha lety a tak dnes, když už jsem víc než dospělá, mám „techniku“ vypilovanou do detailů…

Pamatuji si, jak pro mne jako malé holce bylo nesnesitelné udržet tuto pozici – svaly na stehnech pálily, močový měchýř praskal, prostě hrůza.

Za ta léta jsem se naučila, že jakmile se dostanete do situace, že prostě „musíte jít“ na veřejný záchod, je tam vždy nesmírně dlouhá fronta žen, které všechny působí dojmem, že zde prodávají minimálně trenky Brada Pitta za poloviční cenu.

Ale vy potřebujete a tak čekáte. Zatnete zuby, nohy nenápadně přeložíte křížem, trpělivě a mile se usmíváte na ostatní. Ony totiž mají taktéž diskrétně nohy křížem… Tato chvíle je ale docela osvobozujícím momentem – je to jediná příležitost na světě, kdy je skupina různých žen naprosto homogenní a konečně lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých mluví jen ženy ve frontě na čůrání.

Konečně jste na řadě. Zkontrolujete pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíte nohy. Všechny jsou obsazené. Ha. Jedna kabina se otevřela. Skoro se snažíte vystrčit ven osobu, která byla až doposud vevnitř. Jakmile vstoupíte, je evidentní, že zamykání dveří nefunguje… Bože…

… no, není to poprvé ve vašem životě, takže nevadí – dveře se přece dají podržet rukou, ne? Stačí jen pověsit někam kabelku a kabát… Žádný háček? Chjo, to je pech…

Kabát zručně zarolujete do výše pasu, není-li příliš tlustý, lze ho smotat i výše… Kabelku zavěsíte na krk.. přece ji nepoložíte do toho bor…u na zem! V žádném případě!!!

No jistě, v oblíbené tašce nejspíš podobně jako já neuklízíte úplně často a tak vás krční páteř rozbolí ještě před tím, než stabilizujete zarolovaný kabát nad pasovkou sukně. „Určitě hned doma vyházím všechny ty blbosti, které v kabelce mám… Copak je fakt nutné, toho nosit tolik?“ slibujete si v duchu pod vlivem tíhy nasbíraného harampádí, které vám drtí svaly….

Ale zpět ke dveřím…. nemají funkční zámek, takže – vlastně není jiná možnost, než je pevně držet rukou… pak už tou druhou musíte bleskově sundat kalhotky a zaujmout správnou „pozici“…

Úleva přichází rychle…

… bohužel dlouho netrvá. S hrůzou slyšíte, jak zvoní mobil. Váš mobil. V kabelce.

V tento moment je mi jasné, že nastala chvíle, kdy mi svaly na stehnech začínají vypovídat službu… Tak ráda bych si sedla, ale neměla jsem čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže zuby nehty udržuji „pozici“… a koukám na své nohy, které se klepou více než při desátém stupni Richterovy škály….

Ha. Alespoň mobil přestal zvonit. Začnu hledat ruličku toaletního papíru… no výborně. Co jsem čekala? Rulička je prázdná…. Nohy se mi klepou pořád víc a víc… Jeeeee!!!

V kabelce mám přece ještě kousek kapesníku, kterým jsem před chvílí chtěla dceři utřít nos… naštěstí byl rychlejší Karel a tak ten kousíček mám ještě v kabelce…

Hurá. Nával mé radosti bohužel zmaří kdosi, kdo drze a dynamicky vezme za kliku mojí kabinky. Zámek na dveřích stále ještě nefunguje a tak dostávám pěknou ránu do hlavy a vřeštím jak pominutá „ obsaaazenoooooo!!!“

Telefon zazvoní znova. Mám chuť ho vytáhnout a hodit do záchodu, ale pak si to rozmyslím, přeci jen představuje nemalou investici… Ufff. Málem mi vypadl na podlahu… fuuuuujjjjj. Chytám ho na poslední chvíli v úrovni kotníků a nohy mne bolí víc než po hodině posilování.

Musím vydržet. Přece teď nedosednu na záchodovou mísu… Štítivý odpor, že by můj zadek přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsem bohužel (a to i navzdory tomu, že jsem měla dost času to udělat) neobložila toaletním papírem (copak tu nějaký snad byl?), mne ještě chvíli udrží na nohou. Jen se zakymácím…

… a při tom kyvném pohybu bohužel totálně zmatu automatický senzor… takže náraz vody ze splachovadla za mnou je tak silný, že se s vrávoráním chytám držáku toaleťáku, neb se vážně obávám toho, že mne proud vody sebou stáhne do útrob keramiky a vyplavu kdesi v Indii… jsem vyčerpaná.

A trochu zmáčená gejzírem nenadále vytrysklým z mísy. Zhnusená systémem veřejných toalet.

Vyrazím z kabinky a fakt, že senzor na kohoutku ignoruje mé ruce pod ním, mne již nerozhodí…

Třísknu do něj. Voda se líně rozteče a pomalu začínám vnímat svůj rudý obličej v prasklém zrcadle a frontu žen, které ještě čekají s nohama křížem.

Už se ani neusmívám a vycházím ven, kde manžel, který vešel, použil a vyšel na svou půlku záchodků dočítá poslední stránku novin.

„Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně… „Bál jsem se o tebe… dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo…, ale nezvedalas to!!!“.

😀

Poučení z příběhu nevyplývá žádné.

Jen bych jej ráda věnovala všem mužům, kteří nikdy nepochopili, proč nám to na toaletě tak šíleně dlouho trvá… a taky všem ženám, které kdy musely použít veřejné záchodky. Ano, cilizace žádá své oběti… ale dámy – jen mezi námi – cítíte se v těchto chvílích opravdu civilizovaně? (Já osobně ve křoví čůrám o dost méně vystresovaně…)

Přes veškerá příkoří ale mějte krásný den. Já jdu alespoň uklidit v té narvané kabelce…

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková