Komentáře k příspěvku: Dvě malé holky…

Od: Anonymní

Anonymní — Wed, 10 Mar 2010 14:15:34 +0000

Určitě je to příběh k zamyšlení. Kolikrát na své děti zvedneme hlas nebo i udělíme „výchovný“ pohlavek pro úplnou prkotinu. Važme si svých dětí a jednejme s nimi jako se sobě rovnými. A hlavně nebuďme lhostejní k ostatním lidem. Někdy i jen pohlazení, pochopení a vůle naslouchat může být tím záchraným kruhem. Ať probůh nemusíme číst takové smutné řádky.
Olga

0 0

Od: berulinka1

berulinka1 — Wed, 10 Mar 2010 12:02:10 +0000

bože to je šíleně smutný příběh života dvou malých holčiček..až mi tekly slzy..je neskutečný,že malý,bezbraný stvoření neměly nikde zastání,nikde..jak si mohli učitelé nevšimnout,že jsou holčičky šikanovány??..nemohli-protože je ponižovali taky..už tím,co se stalo té starší,že se počůrala..a nebo že by všechno učitelé viděli,ale nezasáhli,protože si to dívenky zasloužily??..nemám na to slov:((..snad jen,ten kdo nepomohl,aby si zažil stejné peklo,jako holčičky..i když vyrostou,mají následky celý život..přeju vám oběma,abyste už nikdy nepoznaly to zlo,jako v dětství a provázela vás jen láska a pohlazení,které si mooooc zasloužíte..na dálku posílám pohlazení na bolavou dušičku.

0 0

Od: Midi16

Midi16 — Tue, 09 Mar 2010 22:36:19 +0000

to je tak hrozné, že to ani neumím napsat. teču mi slzy po tváři jak to čtu. Tolik bolesti a utrpení nemůžou malé holky vydržet. Tvoji rodiče si ani nezaslouží říkat tak pěkně rodiče.
Přeji tobě i tvoji sestře hodně lásky, štěstí a síly.

0 0

Od: Anonymní

Anonymní — Tue, 09 Mar 2010 10:27:44 +0000

Tento příběh mě velmi dojal. Je velmi smutné, že jste nanašly u nikoho zastání, jen samou bolest. Přeji vše dobré, lásku a hodně sil do budoucna.
Marcela

0 0

Od: marika81

marika81 — Mon, 08 Mar 2010 21:57:07 +0000

Hrozně smutné…….jde mi z toho mráz po zádech, je mi z něho smutno, dokázala jsem si u toho vybavit malou holku s aktovku, jak jde po chodníku a uklouzne, úplně to vidím:(((((((
Nebudu psát, jestli je to napsané krásně a nebo špatně…….napíší, že si cením tvé odvahy, že jsi dokázala tohle napsat, při psaní se ti musely vracet vzpomínky…….myslím si, že je dobře, že jsi to napsala, určitě se ti trochu ulevilo:(((((
Nic neomlouvá rodiče, ano rodiče, že se takhle chovali, otec a jeho agresivní sklony, matka za to, že si ničeho nevšimla a nebo nechtěla všimnout a měla strach z manžela………i tohle není omluva:(((((

Nikdy tohle nedopustím, i kdybych měla být matka prudič ve škole skrz šikanu, nikdy, své děti budu chránit, stůj, co stůj:((((

Je mi to opravdu líto……měla bych spoustu otázek, ale nejsou na místě……….sedmikrásko, drž se a kdykoliv tě bude něco tížit, napiš nám to, jsme tu od toho, abychom ti pomohli ulevit a napsali povzbuzující slůvka:))

0 0

Od: Marysek

Marysek — Mon, 08 Mar 2010 21:13:17 +0000

ani nevim co na to napsat, nejak mi to hlava nebere, jak je mozne, aby se jeden z rodicu takhle choval ke svemu diteti??? po precteni tohoto clanku si jeste vice vazim svych rodicu, clovek opravdu nekdy nevi, co ma…taky si myslim, ze kdyz se nekomu sveris – aspon timhle zpusobem, ze se ti aspon trosku ulevi…preju ti hodne sily a spokojeny a stastny soucasny zivot

0 0

Od: Martina

Martina — Mon, 08 Mar 2010 20:42:14 +0000

Tolik bolesti a utrpení je z tvého článku cítit, až mě to bolí u srdce. Není omluvy pro takové chování rodičů. Ani si neumím představit, že by se tohle dalo rodičům odpustit, i když se říká, že v odpuštění je vysvobození….. Vyrůst v takovém prostředí je velký hendikep do samostatného života. Nicméně snad se lze přes tuhle všechnu bolest jednou přenést a skutečně žít. Mít někoho ráda a být někým milována. Moc tobě i tvé sestře přeji, abyste to dokázali, aby vaše bolavé vzpomínky přestaly bolet. Vaše cesta byla moc složitá! V duchu vám posílám lásku, která vám celé dětství tak chyběla!

0 0

Od: Lien

Lien — Mon, 08 Mar 2010 12:14:50 +0000

Sedmikrásko, krásně napsaný článek, bohužel jeho obsah mě dohání k slzám. Mrzí mě to, nevím co říct, jsem ráda, žes napsala a že bojuješ pro lepší budoucnost, protože minulost už změnit nemůžeme. Posílám ti pohlazení

0 0

Od: Anonymní

Anonymní — Mon, 08 Mar 2010 11:54:02 +0000

Sedmikrásko, posílám Ti sílu aspoň na dálku. Je moc dobře, že jsi článek napsala a odeslala – mimochodem, píšeš moc dobře. Pro mě je na tom nejstrašnější to, že když už Tebe a sestru nechali nejbližší na holičkách (vlastní rodiče – nepochopitelné!!!), že jste se sestrou nenašli zastání ani u učitelů ve škole…Je mi z toho do breku a slibuju, že já nikdy takhle lhostejná nebudu! A mrzí mě, že jsi nechodila se mnou do třídy – já už na základce bojovala proti nespravedlnosti a proti šikaně kohokoliv…
To, že Tvůj otec měl dětství ještě mnohem těžší, pro mě není omluva. A mám radost, že z Tebe je skvělá máma.
Drž se a Tobě i Tvojí sestře přeji do budoucna jen a jen štěstí.

Marina

0 0

Od: j.sedmikraska

j.sedmikraska — Mon, 08 Mar 2010 08:41:49 +0000

Děkuju za pochopení. Noc po tom, co jsem tohle odeslala jsem skoro nespala. Vyčítala jsem si, že jsem to ze sebe vydala, ale jak čtu vaše komentáře, tak si už nepřipadám tak zle.

HANINA25: máš pravdu v tom, že mě to taky štvalo, že musím svoji sestru vychovávat. Ale ona mě opravdu potřebovala. To jediné mi zabránilo se pokusit o sebevražtu. To, že by to beze mě nezvládla, ale to velmi předbíhám. Ona to také neměla lehké a naštěstí jsme byly 2.

Lussy: děkuju za podporu. Já chování svých rodičů také nechápala. Ale pak jsem se dozvěděla, že proti tomu, co si prožil můj otec jako dítě, bylo naše dětství procházka růžovou zahradou. O tom taky budu psát, až se k tomu dostanu. Zlo plodí zlo. Určitě budu psát dál.

Ájík: moje sestra si to nepamatuje. Skoro všechno vytěstnila. Takže to snáší docela dobře. Svým způsobem jí závidím.

Lenia: děkuju.

Vanda S.: pozitiva se hledají jenom těžko. Později, když jsem si dokázala vybojovat u svého otce autoritu, tak už to nebylo tak zlé. Ale zatím jsem ještě nenapsala to nejhorší.

JanaK: taky děkuju. Něco na tom s tou bolestí bude. Nějak se mi ulevilo, a i když jsem první noc po tom, co jsem tohle poslala skoro nespala, tak jsem se nějak nadechla.

nuninka: děkuju moc za přání. Svému malému se snažím dávat co možná nejvíc pozotivních impulsů. Například ho chválím, když se vykaká… No, nejsem směšná… Ale jakou z toho má pokaždé radost…

Žirafa96: odbornou pomoc mi už doporučovali v mnoha poradnách. A to jsem vždy napsala jenom střípek toho všeho. Možná, že pomoc jednou vyhledám. Zatím jsem se nerozhodla.

Piškotka: jsi moc milá, že by jsi si se mnou o tom chtěla povídat. Ale já bych to asi nedokázala. Ale děkuju. Určitě budu za nějaký čas pokračovat. Je pravda, že to člověka změní. Mě to změnilo hodně. Moje sestra si to nepamatuje, takže myslím, že na ní to zas až tak velký vliv nemělo. Dalo mi to hodně práce, ale nakonec jsem jí trošku uchránila.¨

Děkuju všem za komentáře. Ani nevíte, co to pro mě znamená.

j.sedmikraska.

0 0