Dětský domov

Dlouho jsem na těchto stránkách nebyla, kdy se mi to opět poštěstí nevím, ale napadlo mne dnes, když už jsem zde a mohu, podělit se s Vámi o svá zjištění a zkušenosti s dětským domovem.

Moje starosti s dětmi vyvrcholily tím, že jsem byla nucena odeslat jednoho z nezletilých synů do diagnostického ústavu a to z několika důvodů. Jednak začal flákat školu – přesněji – přestal ji navštěvovat vůbec, jednak se chytil špatných lidí, drog a už se to vezlo všechno jak podle příručky. Problémy se sourozenci, autoritami a naprosté ignorování všeho, co bylo doma pravidlem a chování vůči mně jako rodiči – no o tom raději pomlčím.

Tak se náš Petr ocitl v Liberci. Byl odtržený od svých rádobykamarádů, střežen každou minutu dne a nucen poslouchat na slovo, byť i hloupé. Byla to tvrdá škola a i přes jeho slova a slova kurátorky, která na něj pěla chválu jsem zjistila, že to tak růžové nebylo.
Ostatně, neměl by se někdo někdy také zajímat o to, zda taková sociální pracovnice-kurátorka vůbec ví, o čem mluví, o kom mluví a jestli vůbec někdy přemýšlí o lidech, s nimiž jedná a o tom, jak s nimi jedná?
Ale vem to čert. Petr se dostal z vlivů, které jsem odstranit chtěla a tím se pomalu zase stával mým starým Peťulínkem-Ťulínkem.

Z diagnostického ústavu jej odeslali do dětského domova v nedaleké České Kamenici. Vzhledem k tomu, jaké problémy mezi sourozenci nastaly a jak to vše zamávalo se starším i mladším bráškou, a na doporučení psychiatra i psychologa zůstal Petr v děcáku. Šlo především o lékaře, kteří se zabývali chlapci, již zůstali doma. Odborníci pracující s Petrem by návrat domů klidně schválili.
Pobyt měl velký efekt. Nebudu se zmiňovat o náhlém zájmu otce, který si najednou vzpomněl, že má syna – no, nešlo o syna, šlo jen o to, že se mu naskytla možnost zase mi podrazit nohy, také se mu to daří. Výživné sice neplatí ani na Petra, ani na syna, jenž je stále v mé péči, ale Petra zahrnuje drahými věcmi a bere si jej na dovolenky, ačkoli jej jen odveze domů a pak se sebere a odjíždí na celý víkend a Petr je buď s novou macechou, nebo jen s jejím synem, jenž je ještě mladší, než Petřík sám, ale na papíře je velký zájem. Že se o něj předtím nezajímal léta, to už nikoho nezajímá. Vinu mám já, prý jsem to zavinila já. Téhle kletby se stejně nezbavím, jen se bojím, že to s Petrem špatně dopadne.

Ale k tomu dětskému domovu. V povědomí nás, obyčejných lidí, je stále dětský domov jako normálně zařízená ubytovna, kde jsou děti často odkázány na dary okolí, mají málo všeho atd. Ale ouha. Myslím, že zrovna českokamenický děcák má stránky na internetu i s fotografiemi rekonstrukce. Před několika dny byl den otevřených dveří, aby si všichni, kdo mají zájem prohlídli, jak byl dětský domov zrekonstruován. Dámy, když jsem to viděla, bylo mi jasné, že mnohé z nás si tohle dovolit nemohou. To je přepych. Paráda.
Dětský domov je moderně uzpůsobem, je rozdělen na tzv. byty a ony jsou to fakticky byty o 2-3 pokojích, s kuchyní, jídelnou, obývákem, koupelnou a záchody pro dívky a zvlášť pro chlapce. Mají svůj sklad, ledničku, automatickou pračku, počítače, myčku. Mnoho rodin nemá dnes takové vybavení, jaké mají tam.
A to je jen část toho, co mi vyráží dech. Celé prázdniny jezdili po republice nebo se rekreovali v zahraničí. To by člověk ještě vzal.
Oblečení? Děti si samy vybírají, co bude jejich a jde o sponzorské oblečení a o značkové oblečení. Šatník dítěte v tomto zařízení má cenu, kterou si málokterá žena může dovolit, nemluvě o kosmetice, jíž mají kluci i dívky přehršle. Děti si usmyslí, že chtějí to či ono, mají to. Buď to dostanou od dětského domova, nebo od nějaké nadace.

Já si vždy myslela, že dětský domov má především vyvinout snahu nahradit rodinu, ne učit děti, jak se žije v přepychu a blahobytu. My jsme rádi, když si dovolíme jeden řízek za týden, oni mají k obědu řízků několik na jednu porci. Mně samotné jde hlava kolem, jak je tohle možné. Stěžovala jsem si, že Petr si prostě usmyslel, že obyčejné věci, jako např. z tržnice on nosit nebude, protože to není značkové, byť by to byla ohavnost, stejně ji požadoval, ač mu „obyčejné“ oblečení opravdu slušelo a bylo kvalitní. V ústavu má jen značkové.

K čemu tedy takový ústav děti vychovává? Vždyť je to pro ně vlastně jako celoroční rekreace. Musí sice dodržovat nějaká nařízení a kontrolují se drogy, za něž hrozí nekompromisní odchod do nápravného zařízení, ale jinak se pro ně dělá tolik, že děti v rodinách vážně takové věci nemají a nepoznají. Normální pracující rodiče nemají takové prostředky, aby svým potomkům zajistili takový život, jaký mají tyto děti. Nejsou učeny k tomu, aby si něčeho vážily, aby pochopily, jak těžké je pořídit si nějaké věci a jak je nutno přemýšlet. Jsou připravené do života braní a přepychu.

Můj syn prohlásil, že by domů k mámě nechtěl, protože doma by neměl to, co má tam. Pobyt tam je pro něj vlastně jako být doma – vždyť jich je šest a to je počet dětí v jednom domovském bytě. Mámě zavolá, napíše na fejsko a je spokojený.

U otce dostává drahé věci a tak přemýšlí, že by se k němu nastěhoval, což ostatně od něj otec požaduje. Dokonce předhazuje mně i úřadům, jak si vzal nejstaršího Lukáše a jak byl Lukáš bez problémů. Kdyby mu tenkrát nenapovídal, jak se má chovat, nebyly by žádné a faktem je, že Lukáš skončil stejně na krku mámy, protože díky otcově výchově nakonec neměl ani práci, ani prostředky k životu, ani střechu nad hlavou. A šel snad za svým otcem? ne, za mámou.
Otec dokonce svévolně ukončil – nebo spíše nenavázal na – psychiatrickou péči, kterou podle slov naší lékařky psychiatričky potřebuje dodnes, neboť jde o dítě mentálně zaostalé v důsledku úrazu hlavy v dětství (zbití od otce, které se muselo ututlat) a tím Lukyho zbavil možnosti, kterou osoby s podobnými problémy mají (chráněná dílna, snížená zodpovědnost atd.).

Má dcera prohlašuje, že by potřebovala radu, jak se dostat do dětského domova. Je to dospělá a rozumná dívka, ale po tom, co už od bratra ví, a po tom, co viděla v Kamenici, by chtěla být chovankou v ústavu.
Řeči o tom, jak tam děti strádají citově jsou také poměrně dost nesmyslné. Některé děti jsou citlivé a chtěly by svou rodinu, jakmile však poznají, o kolik by přišly, nemají zájem ani o vlastní rodinu, ani o nějakou náhradní. A to není má úvaha, to jsem si tak trochu ověřovala.

Dětský domov se dokonce postará i o „absolventa“ tím, že ho vybaví do života, zajistí bydlení a pomůže s prací. To mnohdy ani rodiče nemohou. Takové ty řeči o rodině a chybějících rodičích jsou opravdu asi trochu iniciovány tím, že my, rodiče, si nedovedeme představit, že bychom měli opustit své děti. A řeknu vám, není to nic, s čím by se jeden chlubil a nebýt silných antidepresiv, na kterých jsem našla, že jsou to léky pro sebevrahy, asi bych se s tím jen tak nesrovnala.

Mrzí mě to, ale byla to Petrova volba, že se nebude chovat tak, jak by měl. On si to již uvědomil a ví, že to byla jeho chyba. Jenže – kdo vlastně byl za jeho chování potrestán? On nebo já? Není spíš pro něj dětský domov výhrou? Skoro každý víkend je na dovolence a žije si v přepychu – kde je to výchovné působení?
Až mi zase někdo bude vnucovat, abych dala peníze na nějaké dětské zařízení – děcák atd., asi ho rázně pošlu někam. Sirotčince jsou minulostí, dnes se děti vychovávají tím, že je jim nabídnuto tolik přepychu za prohřešky proti „normálnímu životu“.

Napsal/a: JanaOss