Dětský domov

Rubrika: Od srdce i od plic

ceskakameniceDlouho jsem na těchto stránkách nebyla, kdy se mi to opět poštěstí nevím, ale napadlo mne dnes, když už jsem zde a mohu, podělit se s Vámi o svá zjištění a zkušenosti s dětským domovem.
Moje starosti s dětmi vyvrcholily tím, že jsem byla nucena odeslat jednoho z nezletilých synů do diagnostického ústavu a to z několika důvodů. Jednak začal flákat školu – přesněji – přestal ji navštěvovat vůbec, jednak se chytil špatných lidí, drog a už se to vezlo všechno jak podle příručky. Problémy se sourozenci, autoritami a naprosté ignorování všeho, co bylo doma pravidlem a chování vůči mně jako rodiči – no o tom raději pomlčím.

Tak se náš Petr ocitl v Liberci. Byl odtržený od svých rádobykamarádů, střežen každou minutu dne a nucen poslouchat na slovo, byť i hloupé. Byla to tvrdá škola a i přes jeho slova a slova kurátorky, která na něj pěla chválu jsem zjistila, že to tak růžové nebylo.
Ostatně, neměl by se někdo někdy také zajímat o to, zda taková sociální pracovnice-kurátorka vůbec ví, o čem mluví, o kom mluví a jestli vůbec někdy přemýšlí o lidech, s nimiž jedná a o tom, jak s nimi jedná?
Ale vem to čert. Petr se dostal z vlivů, které jsem odstranit chtěla a tím se pomalu zase stával mým starým Peťulínkem-Ťulínkem.

Z diagnostického ústavu jej odeslali do dětského domova v nedaleké České Kamenici. Vzhledem k tomu, jaké problémy mezi sourozenci nastaly a jak to vše zamávalo se starším i mladším bráškou, a na doporučení psychiatra i psychologa zůstal Petr v děcáku. Šlo především o lékaře, kteří se zabývali chlapci, již zůstali doma. Odborníci pracující s Petrem by návrat domů klidně schválili.
Pobyt měl velký efekt. Nebudu se zmiňovat o náhlém zájmu otce, který si najednou vzpomněl, že má syna – no, nešlo o syna, šlo jen o to, že se mu naskytla možnost zase mi podrazit nohy, také se mu to daří. Výživné sice neplatí ani na Petra, ani na syna, jenž je stále v mé péči, ale Petra zahrnuje drahými věcmi a bere si jej na dovolenky, ačkoli jej jen odveze domů a pak se sebere a odjíždí na celý víkend a Petr je buď s novou macechou, nebo jen s jejím synem, jenž je ještě mladší, než Petřík sám, ale na papíře je velký zájem. Že se o něj předtím nezajímal léta, to už nikoho nezajímá. Vinu mám já, prý jsem to zavinila já. Téhle kletby se stejně nezbavím, jen se bojím, že to s Petrem špatně dopadne.

Ale k tomu dětskému domovu. V povědomí nás, obyčejných lidí, je stále dětský domov jako normálně zařízená ubytovna, kde jsou děti často odkázány na dary okolí, mají málo všeho atd. Ale ouha. Myslím, že zrovna českokamenický děcák má stránky na internetu i s fotografiemi rekonstrukce. Před několika dny byl den otevřených dveří, aby si všichni, kdo mají zájem prohlídli, jak byl dětský domov zrekonstruován. Dámy, když jsem to viděla, bylo mi jasné, že mnohé z nás si tohle dovolit nemohou. To je přepych. Paráda.
Dětský domov je moderně uzpůsobem, je rozdělen na tzv. byty a ony jsou to fakticky byty o 2-3 pokojích, s kuchyní, jídelnou, obývákem, koupelnou a záchody pro dívky a zvlášť pro chlapce. Mají svůj sklad, ledničku, automatickou pračku, počítače, myčku. Mnoho rodin nemá dnes takové vybavení, jaké mají tam.
A to je jen část toho, co mi vyráží dech. Celé prázdniny jezdili po republice nebo se rekreovali v zahraničí. To by člověk ještě vzal.
Oblečení? Děti si samy vybírají, co bude jejich a jde o sponzorské oblečení a o značkové oblečení. Šatník dítěte v tomto zařízení má cenu, kterou si málokterá žena může dovolit, nemluvě o kosmetice, jíž mají kluci i dívky přehršle. Děti si usmyslí, že chtějí to či ono, mají to. Buď to dostanou od dětského domova, nebo od nějaké nadace.

Já si vždy myslela, že dětský domov má především vyvinout snahu nahradit rodinu, ne učit děti, jak se žije v přepychu a blahobytu. My jsme rádi, když si dovolíme jeden řízek za týden, oni mají k obědu řízků několik na jednu porci. Mně samotné jde hlava kolem, jak je tohle možné. Stěžovala jsem si, že Petr si prostě usmyslel, že obyčejné věci, jako např. z tržnice on nosit nebude, protože to není značkové, byť by to byla ohavnost, stejně ji požadoval, ač mu „obyčejné“ oblečení opravdu slušelo a bylo kvalitní. V ústavu má jen značkové.

K čemu tedy takový ústav děti vychovává? Vždyť je to pro ně vlastně jako celoroční rekreace. Musí sice dodržovat nějaká nařízení a kontrolují se drogy, za něž hrozí nekompromisní odchod do nápravného zařízení, ale jinak se pro ně dělá tolik, že děti v rodinách vážně takové věci nemají a nepoznají. Normální pracující rodiče nemají takové prostředky, aby svým potomkům zajistili takový život, jaký mají tyto děti. Nejsou učeny k tomu, aby si něčeho vážily, aby pochopily, jak těžké je pořídit si nějaké věci a jak je nutno přemýšlet. Jsou připravené do života braní a přepychu.

Můj syn prohlásil, že by domů k mámě nechtěl, protože doma by neměl to, co má tam. Pobyt tam je pro něj vlastně jako být doma – vždyť jich je šest a to je počet dětí v jednom domovském bytě. Mámě zavolá, napíše na fejsko a je spokojený.

U otce dostává drahé věci a tak přemýšlí, že by se k němu nastěhoval, což ostatně od něj otec požaduje. Dokonce předhazuje mně i úřadům, jak si vzal nejstaršího Lukáše a jak byl Lukáš bez problémů. Kdyby mu tenkrát nenapovídal, jak se má chovat, nebyly by žádné a faktem je, že Lukáš skončil stejně na krku mámy, protože díky otcově výchově nakonec neměl ani práci, ani prostředky k životu, ani střechu nad hlavou. A šel snad za svým otcem? ne, za mámou.
Otec dokonce svévolně ukončil – nebo spíše nenavázal na – psychiatrickou péči, kterou podle slov naší lékařky psychiatričky potřebuje dodnes, neboť jde o dítě mentálně zaostalé v důsledku úrazu hlavy v dětství (zbití od otce, které se muselo ututlat) a tím Lukyho zbavil možnosti, kterou osoby s podobnými problémy mají (chráněná dílna, snížená zodpovědnost atd.).

Má dcera prohlašuje, že by potřebovala radu, jak se dostat do dětského domova. Je to dospělá a rozumná dívka, ale po tom, co už od bratra ví, a po tom, co viděla v Kamenici, by chtěla být chovankou v ústavu.
Řeči o tom, jak tam děti strádají citově jsou také poměrně dost nesmyslné. Některé děti jsou citlivé a chtěly by svou rodinu, jakmile však poznají, o kolik by přišly, nemají zájem ani o vlastní rodinu, ani o nějakou náhradní. A to není má úvaha, to jsem si tak trochu ověřovala.

Dětský domov se dokonce postará i o „absolventa“ tím, že ho vybaví do života, zajistí bydlení a pomůže s prací. To mnohdy ani rodiče nemohou. Takové ty řeči o rodině a chybějících rodičích jsou opravdu asi trochu iniciovány tím, že my, rodiče, si nedovedeme představit, že bychom měli opustit své děti. A řeknu vám, není to nic, s čím by se jeden chlubil a nebýt silných antidepresiv, na kterých jsem našla, že jsou to léky pro sebevrahy, asi bych se s tím jen tak nesrovnala.

Mrzí mě to, ale byla to Petrova volba, že se nebude chovat tak, jak by měl. On si to již uvědomil a ví, že to byla jeho chyba. Jenže – kdo vlastně byl za jeho chování potrestán? On nebo já? Není spíš pro něj dětský domov výhrou? Skoro každý víkend je na dovolence a žije si v přepychu – kde je to výchovné působení?
Až mi zase někdo bude vnucovat, abych dala peníze na nějaké dětské zařízení – děcák atd., asi ho rázně pošlu někam. Sirotčince jsou minulostí, dnes se děti vychovávají tím, že je jim nabídnuto tolik přepychu za prohřešky proti „normálnímu životu“.

Napsal/a: JanaOss

Toto taky stojí za přečtení!

Další důvody, proč s dětmi mluvit o penězích

Posledně jsme si na téma finanční gramotnosti posvítili a bylo zmíněno 5 důvodů, proč s dětmi mluvit o penězích. Dnes

Čtu dál →

Jak zařídit, aby mu to ve škole šlo

Kdo z vás si nepřeje, aby se jeho dětem ve škole dařilo? Přihlaste se! A kdo si naopak přeje,

Čtu dál →

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Paní Jano krásně napsané jelikož pracuji dětském domově musím s Vámi jen souhlasit

  • Anonymní

    Hm, také je mi divné, jak si syn libuje v léčebně, kde mají činnosti podobné předškolákům a to je mu za pár měsíců už 15let! Nejdříve si ho tatík jakožto nevlastní koupil dárky, nyní zase ochotně platí léčbu antidepresivy, aby z něho udělali nesveprávního jedince použitelného na domácí práce kolem domu. Zbývá jen spoléhat na vyslyšení modliteb k Ježíši, ať ho probudí do reality. Přeju všem zbloudilým dítkům Ono Probuzení..!

  • JanaOss

    Já vím, že moje názory vypadají hodně jednostranně, ale já tam již pár dětí znám, mluvím s nimi i se svým synem. Mám ho moc ráda, jako všechny své děti, ať již provedou cokoli, jsou přece moje, bylo velmi těžké se smířit s tím, že ho musím nechat někde jinde, ale je to lepší, než se dívat, jak se mi zabíjí drogami. Z těch několika zel jsem vybrala to, které je podle mého názoru to nejlepší pro syna, co se mne týče – na tom zrovna moc nezáleží, hlavně, aby mohl vůbec normálně žít. Dnes již drogám neholduje a to je pro mne velké uspokojení.
    Názor dětí je ten, že nechtějí domů, kde neměly to, co mají dnes. I můj syn ten názor má, ačkoli mu evidentně máma chybí a chybí mu i jeho sourozenci, proto také k nám chodí na návštěvy, ovšem na víkendy jede tam, kde dostane nové značkové boty, tričko a chodí na pizu a na večeře. Já musím uživit dvě děti z 2,5 na měsíc, vic mi po zaplacení nájmu nezbyde.

  • Zava

    Milá Janinko, to je opravdu smutné počtení. Buďto si tě nepamatuju nebo jsem tu ještě nebyla, když ty jsi tu byla:-)) Je otřesný přístup otce a hrozná je výchova v DD. Pokud to takhle funguje ve všech DD, neumím si představit vhození dětí z domovů do života. Vždycky jsem si myslela, že je pro ně nejhorší přejít z „nechání se obsluhovat (vaření, praní)“ do „postarání se sám o sebe“. Teď mi příjde, že je nejhorší opustit „život na vysoké noze ve značkovém oblečku“. Co budou ty děti dělat, až zjistí, že už si ze svého příjmu nemůžou dovolit myčku, řízek každý den, cestování nebo značkové věci? Vždyť umí jen brát. Vezmou si to někde? Děkuju, že jsi se o svoje poznatky podělila. Začínám na dětské domovy nahlížet jinak.
    Tobě moc přeju, aby se to všechno usadilo, upravilo a aby jsi mohla vysadit antidepresiva. A posílám obrovské sluníčkové pohlazení:-))

  • Ahoj Jani,jak zmínila Lussy taky jsem si celkem nedávno na tebe a tvoji rodinu vzpoměla.Vím,že jsi to nikdy neměla v životě jednoduché a s dopíváním dětí zase řešíš jiné problémy.Chápu,že jsi ze všeho rozčarovaná,nicméně si dovolím s tebou nesouhlasit ohledně tvách závěrů o DD.Ano,asi jsem ovlivněná tím,že si nedovedu představit,že bych své děti opustila,nicméně myslím,že není všechno zlaté co se třpytí.Ty děti si svoje místo na slunci musí vybudovat možná tíž než ty,co se sice mají skromněji,ale mají za zády podporu rodičů.Je pravda,dnes už to nejsou sirotčince a děti nemusí žebrat o kůrku chleba,přesto rodina a milující rodiče je něco naprosto jiného.Věřím,že tě jednostranný pohled od dětí mrzí,ale to je stejné jako u rozvedených rodičů.Pokud má např. odstěhovaný tatínek více peněz,snadno si dítě v určitém věku přitáhne na svou stranu.Tak to prostě funguje.A maminka co k němu v noci vstávala a měla třeba dvě práce aby se měli lépe s tím nenadělá nic…
    Mám kolegyni v práci co vyrůstala v dětském domově.Ano taky jsem poprvé,když jsem poslouchala její vyprávění,kde všude byla,jak to tam vůbec funguje atd tak trochu nevěřícně poslouchala,nicméně když odhalila pohled z druhé strany docela rychle mě to přešlo…Ale kdo nezažil asi těžko pochopí.
    Přeji ti ať se máš líp a líp:-D

  • Lussy

    Janičko,
    nedávno jsem na tebe myslela, jak asi válčíte. Koukám, že to stále nemáš jednoduchý.
    Držím Ti palce, ať je aspoň trochu líp.

  • Padmé

    Ahoj Jani, dlooouho jsem Tě na VD neviděla a doufám, že už to snad půjde a budeš tu zas vidět (častěji).

    To, co píšeš, je smutné čtení, vím, že to víš a zrovna tak chápu, že to potřebuješ ze sebe dostat ven a že je nesmírně těžké tomu čelit… Nevím, jak účinně Ti pomoct nebo poradit, opravdu nevím.
    Tvých bolestných zkušeností je mi líto.

    Holka, drž se, přeji Ti pevné nervy a spoustu trpělivosti.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist