Tak nějak už v diskuzi bylo řečeno, za co všechno člověk děkuje – za rodiče, za výchovu, za přátele, za zdraví… S tím vším se tak nějak ztotožňuji a nechci to znovu vypisovat.
Popisovat mé díky za Honzíka nebudu, znáte je a Vám jsem děkovala několikrát za to, že vlastně jste a pomáháte mi v těžkých chvilkách. Toto je takové to hlubší vyjádření, za co všechno je člověk vděčný, ale já sama to mám nějak nastavené s tím, že člověk by měl slovíčko děkuji používat během dne spojené se spoustou obyčejných věcí.Nevím, jestli je to výchovou nebo dobou, ve které jsme vyrůstali, ale mně příjde přirozené, když pro mě někdo něco – cokoliv – udělá, říci „Děkuju“, ať je to jen uvařená káva od manžela, přidržení dveří, uklizení talíře ze stolu dětma, nebo když mi jen něco podávají. Příjde mi to samozřejmé, poprosit a poděkovat. Ale když koukám na své děti, tak bych řekla, že to slovíčko používají méně než bych si představovala a šetří si ho. Samozřejmě když něco dostanou, nebo se jim něco povolí, o co jim jde, tak slyším děkuju, ale mrzí mě, že se jim to nedostalo pod kůži tak nějak, aby to pro ně byla samozřejmost použít větu. „Podej mi PROSÍM ten časopis. DĚKUJU.“ Spíš to skončí na – podej mi ten časopis… Teď se mi sem dere věta, kde jsem udělala chybu ve výchově, protože sem se snažila… Jen doufám, že někde v srdíčku to mají nastavené správně a s věkem se to tam objeví…
Také musím říct, že mé děkuju v duchu putuje k Bohu, každý večer tím svým způsobem děkuju za hezký den, za to, že jsme ho prožili tak jak jsme ho prožili, za to, že se máme rádi a kluci jsou zdraví, a za to, že mi dává sílu na to další a další bojování s každodenníma starostma… no a většinou poslední děkuju, že Honzík usnul 🙂
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v červnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse Děkuji nebo do 17. 6. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: bamiska
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
krásně napsané,také učím vnoučata děkovat,ale rodiče je k tomu nevedou.Stačí maličkost a má člověk radost,ale dnešní děti už to neznají.
Bamisko pžiznávám,že tvůj článek jsem četla až teď a je moc pěkně napsaný.Chápu tvé zamyšlení proč děti s hezkými slovíčky šetří,z druihé strany určitě to není tvoje chyba ve výchově.To jen prostě ,,pokrok nezastavíš“,ale věř mi,že za pár let až budou vychovávat své děti tak napovrch vypluje to co pod tou kůží mají a budou je učit,,jak se říká,když něco chceš“?
Je až s podivem,že ty děti to dobře ví,alespoň můj prcek se to naučil,protože stačí jen říct,že neslyším a hned věděl jaké slůvko má doplnit 😀
Lobuji i za Bamisčin článeček, protože je mi děsně blízký!!!!
Obě dítka učím slovíčkům PROSÍM a DĚKUJI. A ač ve výchově je stále třeba něco vylepšovat :-), tak jsem v tomhle hrdá na svoje děti, protože tyto dvě slovíčka používají velice často a nejen když je to „něco“ extra pro ně.
A nejlíp děti naučíme děkovat tím, že jim jdeme vzorem…ale to je stará a moudrá pravda. Takže, o cokoliv je požádám, tak vždy se slovíčkem PROSÍM a vždy PODĚKUJI 🙂
děkuji za komentáře, i za utvrzení v tom, že tonení tak ojedinělý jev, ale já pevně věřím že se nám to jednou všechno vrátí a samozřejmě v dobrém 😀
Bamisko, pěkný článeček, děkuji Ti za něj.
Musela jsem se pousmát nad Tvou úvahou, jak naše děti (Tvoji kluci a zrovna tak i můj klouček) se slůvkem „děkuji“ šetří. Jsem na tom úplně stejně, odmala to ode mě slyšel a slýchává to pořád a někdy mám pocit, že zapomíná, jak jsi napsala Ty – „šetří“. Tak ho různými způsoby popostrkuji – někdy na něj mrkám, pokyvuji hlavou a někdy to řeknu nahlas, že se zeptám „A poděkoval jsi?“
A stejně jako Ty doufám a věřím, že to v něm uloženo je a že se to časem projeví.
Bamisko, díky za to jak jsi to krásně napsala k tématu. Jinak to předposlední děkuji Tvého dne – nebo to poslední – a možná i to první – to, co lidé možná chápou v dnešní době čím dál tím méně – Bože, děkuji Ti za tento den, děkuji za to, jak jsem ho prožil/a – děkuji, že mám znovu šanci žít, že jsem se dožila rána…
Míšo, krásně jsi to napsala…….hele, nezoufej, kde si jsi udělala cyhbu ve výchově, já jí potom udělala taky, u nás je normální děkovat, prosit mezi námi dospělými u nás doma, ale dcera, jak kdyby zrovny tyhle slovíčka neslyší…….několikrát denně jí napomínám, at se naučí tři důležitá slova……..pozdravit, poděkovat, poprosit, jakmile tohle neslyším, napomínám jí a nebo se nehnu, když něco chce, ona pak přemýšlí, proč já se nehýbu, zase jí napomenu, na něco jsi miláčku zapoměla a už prosí, děkuje………….takže, já si myslím, že tyhle slova jsou pro děti zbytečná……….ony je začnou pořádně používat, až uvidí smysl těch slov…………ale třeba 15-letý kluk už by měl vědět, co má říct………nehni se, nepodávej, dokud to neřekne tak, jak má 🙂
Jinak díky za článek 🙂
bamísku,další hezkej příspěvek od tebe,za kterej i tobě děkuji..naprosto s tebou souhlasím,my jsme už od dětství brali slovo DĚKUJI a PROSÍM jako součást,která k životu normálně patří..i já moje děti učím od malička tato slova používat,bohužel mám to samý co ty..poděkují,poprosí,to ano,ale přijde mi,že to není tak často,jako za mýho dětství..asi to bude i tím,že jsme si dřív všeho víc vážili,protože jsme neměli,co mají děti v dnešní době..pro ně je to vlastně „normální a běžný“,že se dá všechno sehnat..my jsme byli šťastný za banány a mandarinky a proto jsme asi i víc děkovali i za to málo,co nám rodiče mohli koupit..já pořád rodičům děkuji,za vše co pro mě udělali v mým nelehkým životě a stejně jako ty,děkuji Bohu za to,že mám krásný,zdravý děti..děti jsou to nejkrásnější a nejcennější co mi život dal a za to mu z celého srdce DĚKUJI.
Mobile Sliding Menu