Člověk míní, život mění…

Rubrika: Od srdce i od plic

smutecni kvetinyVždy, když mi odešel někdo blízký, považovala jsem za slušnost vůči rodině a za projev úcty k blízké osobě zúčastnit se pohřbu. Přestože tyto smutné události nevyhledávám, tentokrát jsem to brala jako úplnou samozřejmost. Opět jsem se zmýlila…

V okamžiku úmrtí mého kolegy a zároveň kamaráda jsem na to samozřejmě nemyslela, měla jsem dost starostí sama se sebou, přijmout tu šokující a nečekanou zprávu. Nicméně po dvou či třech dnech jsme se v práci domluvili, že pojedeme na jeho pohřeb společně, koupíme kytičky, smuteční stužky a rozloučíme se s ním tak, jak se sluší a patří.

A pak přišla zpráva. Nečekaná zpráva.
Zpráva, která mě zaskočila.

Rodina se s ním chce rozloučit sama.

Rozporuplné pocity se dostavily ihned. Na jednu stranu rozumím tomu, že pro rodinu je ta ztráta největší, obzvláště pro jeho tatínka to musí být zdrcující. A snažím se o respekt k takovému rozhodnutí. Na druhou stranu si říkám, že i vztahy mimo rodinu mohou být silné a vzniklé vazby upřímné a hluboké. A je mi líto, že jsme byli „vyřazeni“ z dění, byť se jedná o událost veskrze smutnou, bylo to totiž to úplně poslední, co jsem pro svého kolegu a kamaráda v jedné osobě mohla udělat.

Mám zvláštní neidentifikovatelný pocit. Nerozloučila jsem se. Neřekla jsem „sbohem“. A ač to bude znít neuvěřitelně, chybí mi ta účast na pohřbu, kde jakoby uděláte tu poslední pomyslnou tečku.
Pochopila bych, kdyby si rodina nepřála projevy soustrasti (kondolence), vzala bych i to, kdyby pro nás vymezili prostor i jiný čas na rozloučení. A přestože se snažím s pokorou přijmout rozhodnutí pozůstalých, uvnitř mé duše zůstává prázdné místečko neuzavřené záležitosti…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)

  • Dětem a sestře kladu na srdce , že v žádném případě nechci rozloučení – ani v rodinném kruhu ! Ušetří si nervy i finance.I tak to bude pár tisíc.Mě už to bude srdečně jedno – kdo se zúčastní , co se bude hrát atd…

  • Jsem zastáncem rozloučení v rodinném kruhu.

  • Padmé

    RadousP, děkuji za napsání.

  • Na všechny pohřby, kterých jsem se kdy zúčastnila, jsem šla z úcty, nebo jakési povinnosti vůči zesnulému. Sama v sobě necítím potřebu se „oficiálně“ rozloučit, abych úmrtí přijala jako fakt. Vždy to ale byli blízcí příbuzní a přáli si to…tak jsme tam stáli v řadě a postupně přišla celá síň kondolovat. Bylo mi ještě hůř – pro mě cizí lidé mi třásli rukou, hladili mě a říkali, jak byl onen zesnulý báječný a mě se chtělo vykřičet na celý svět: Vypadněte a a nechte nás napokoji! Pro některé z nás je těžké ve vlastním smutku přijímat útěchu od těch, kterí třeba zesnulý znal a byli mu blízcí, ale pro nás to jsou jen cizí lidé, kterí narušují „naše“ lučení…
    Je to jen můj pohled a naprosto chápu vaší lítost…za všechny podobné pozůstalé mám pro vás ale návrh – už to tady někdo psal, zajděte na hřbitov nějakou dobu po pohřbu, zavzpomínejte v kolektivu a připravte pro pozůstalé třeba malý bloček nebo fotoalbum, ve kterých mu zážitky s oním člověkem napíšete. Napište proč jste ho měli rádi, čím vás ovlivnil a že vám bude chybět. Věřte, že až nejhořší bolest odezní, budou vám za takovou upomínku vděční. A pro vás to může být forma katarze a rozloučení s tím, kdo zemřel…

  • Padmé

    Děkuji Vám všem za Vaše reakce, za Vaše názory, postoje, vlastní zkušenosti a děkuji za slůvka pochopení a soucítění.

  • Anonymní

    A kdo ví, jak to chtěl ten kolega? Možná to ví právě ta rodina…

    Naše rodina byla hrozně dlouho po širokém příbuzenstvu a známých potahovaná a osočovaná za to, že babička neměla pořádný pohřeb a obřad, že nebyli pozvání na nějaké rozloučení atd. Jenže my to udělali přesně tak, jak si to babička přála – přála si pohřeb bez obřadu, jednoduše zpopelnit a aby jí jen její dvě dcery v tichu a bez dalších lidí a obřadů uložily do hrobu vedle jejího před lety zemřelého muže. Respektovali jsme tedy její přání, i když mě osobně taky dělalo potíž, že se s ní nemohu rozloučit. A i když nám bylo jasné, že budeme hodně co vysvětlovat uraženým příbuzným a známým (kteří možná ani všichni neuvěří). Ale bylo to její přání, a to má, myslím, přednost, z úcty k tomu zemřelému. Já a její ostatní vnoučata jsme přišly na její hrob až o den později.

  • Anonymní

    Mí rodiče se rozvedli když mi bylo 8 let.Otec si mě brával každou druhou neděli.Ta vypadala vždy stejně.Skončili jsme v restauraci a otec mě potom notně společensky unavený vracel mamce.Jeho návštěvy byly stále řidší,až přestaly úplně.Přesto se mně dotklo,když jsem se o jeho smrti dozvěděla z novin.Dodnes to jeho sestře nemohu odpustit,že mi takovou informaci nedokázala dát,i když mou adresu zná.

  • Padmé, i když je to moc smutné, chápu postoj rodiny. Oni se s ním chtějí rozloučit a ne tam mít plno lidí, které ani neznají.
    Bylo by mi stejně jako tobě, taky bych se s tím člověkem, který byl tak dobrý kamarád chtěla rozloučit.
    Jenom jim to nevyčítej. A i když to pro tebe nebude asi to pravé rozloučení, zajdi i s kolegy na hřbitov třeba hned druhý den a pak si zajděte na kafe. Zavzpomínejte si ne něho, rozlučte se.
    Je mi moc líto, že se tak trápíš. Drž se.

  • Lussy

    Padmé,

    připomíná mi to moji situaci, i když trochu jinou. Když jsem čekala dceru, zemřel náhle manželův děda, kterého jsem měla velmi ráda. Byla jsem v 7 měsíci a strašně moc jsem chtěla jít na pohřeb. Manžel mi to rozmlouval, tchán (dědy syn) mě prosil ať tam nejdu, že má strach, aby to nějak neovlivnilo miminko a babička (dědy manželka) mi to přímo zakázala. Dost ostře mi oznámila, že si mě na pohřbu nepřeje a hotovo. Takže to dopadlo tak, že na pohřbu bylo 50 lidí a já se procházela za hřbitovní zdí a řvala jak želva. Řekla bych, že psychicky jsem na tom byla hůř, než kdybych seděla s ostatními v obřadní síni. Taky mi strašně chyběl ten pocit rozloučení, řekla bych že všechny obřady – křtiny, svatby, pohřby jsou moc důležité. Co mě uklidňovalo, bylo to, že jsem dědu viděla mrtvého u nich doma, než přijela pohřební služba. A dodnes vidím, jak tam klidně leží na zemi v obýváku a vypadá hrozně spokojeně.

    A ještě jeden osobní – moje teta měla přítele o 20 let staršího. Byl to vdovec, hrozně moc hodný pán, stará škola, gentleman každým coulem. A ten taky náhle zemřel. A jeho děti se rozhodli, že se pohřeb uskutenčí v kruhu rodinném, což v praxi znamenalo, že ani neproběhl žádný obřad,aby ušetřili. Syn byl hrozně na peníze a dcera v nějaké sektě a oba se těšili, jen na to, aby už bylo hotové dědictví a aby si náhodou teta něco nenárokovala. Takže jí se stalo, že jeden den se spolu sešli a druhý den jí dcera toho přítele volala, že tatínek umřel. Teta ani nevěděla kdy bude pohřeb a kde bude pohřben. Pak to vypátrala a dodnes mu každý týden nosí na hrob kytku a už je to 5 let.

    Tímto románem jsem chtěla říct, že rodina tvého kamaráda má určitě nějaký důvod, proč nechce dělat pohřeb. Určitě to je pro ně velká rána, předpokládám, že byl mladý a měl třeba rodinu.

    Já bych možná na vašem místě s kolegy udělala nějakou soukromou rozlučku, něco jako pohřební hostinu, v hezkém na něj zavzpomínala a pak mu šla na hrob zapálit svíčku.

  • Milá Padmé,je mi líto,že se tak trápíš,ale já to vnímám tak trochu z jiného pohledu.Pohledu té rodiny,která možná respektuje přání onoho kamaráda,rodiny,která se trápí,i když ty také,myslím,že je to pro ně jiné,o dost těžší.Zkus se do nich vcítit…a opravdu toto rozhodnutí přijmi s pokorou a úctou.Je pravda,že pohřeb pomůže spoustě lidem se tak nějak vyrovnat,pochopit,že je to definitivní,zkrátka se rozloučit.Ale každý jsme jiný a vyrovnáváme se smutkem jinak a opravdu si myslím,že v těchto věcech mají právo veta právě rodinní příslušníci.

  • Celkem nedávno jsem zažila něco podobného. I když pohřbu jsem se neúčastnila z jiného důvodu, bylo to nečekané a odjela jsem na akci, kterou jsem měla naplánovanou už dlouho a nebylo snadné ji odvolat. Dodnes to vnímám jako velkou chybu. Pohřeb není jenom poslední služba zemřelému, je to především rituál, který umožní pozůstalým pochopit, že je to definitivní. A člověk to potřebuje.

  • Zava

    Nejdřív jsem chtěla napsat, podobně jako kekunka, udělejte si soukromé rozloučení, třeba u hrobu. Vím, není to až tak ono, ale rozloučení by to bylo.

    Pak mě ale napadlo, že to tak možná má být. Pohřbem a rozloučením se vše uzavře, opravdu pochopíme, že dotyčný odešel a už se nevrátí. Možná ho máte mít v sobě pořád, máte mít pocit, že se jen někde zdržel a zase se brzo objeví… Možná to tak mělo být.

  • Padmé,je to moc smutný..i když to byl jen“kamarád“,z minulýho článku jsem vycítila,jak ohromný člověk a přítel to pro tebe byl a úplně chápu,jak ti je..pohřeb by byl pro tebe poslední cesta a chvíle“s ním“,kde bys řekla sbohem a tak nějak to uzavřela..samozřejmě né v srdíčku,tam ti zůstane napořád..tohle jsou hrozně bolestný situace,já na ně opravdu nemám víc slov,prostě se to písemně vyjádřit nedá:(..posílám ti veliký objetí a pofoukání na bolavou dušičku.

  • kekunka

    Padmé, posílám veliké obejmutí.

    Asi vím, jak se cítíš. Mám to totiž stejně s babičkou. Sice jsem na jejím pohřbu byla, ale nemohla jsem se s ní rozloučit tak, jak jsem potřebovala, naposledy ji obejmout, pohladit po ruce, … Doteď to ve mně je…

    Napadá mě – co kdybyste se s kolegy z práce jednoho dne vypravili k jeho hrobu? S věnci, kytičkami, svíčkami a tak? Uspořádat takové soukromé rozloučení, sice ex post, ale aspoň rozloučení? Možná by to částečně mohlo pomoci, kdyby to bylo i s kolegama, bylo by to takové oficiálnější. A proti návštěvě hrobu nemůže rodina nic namítat, neporušíte tím jejich přání.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist