Každá maminka, která má malé, ještě nechodící dítě, mi asi dá za pravdu, že cestování hromadnou dopravou s kočárkem bývá náročné. A nejde jen o hromadnou dopravu. Ať už jdeme k doktorovi nebo na úřad či jen něco nakoupit, vždycky nás zajímá, kolik je tam schodů, jestli se s kočárkem vejdeme do dveří nebo jestli nás do objektu vůbec s kočárkem pustí…
Když jsem tak pročítala zdejší články a komentáře zabývající se touto tématikou, viděla jsem, že snad každá maminka, která o tomto problému napsala, má s cestováním s kočárkem nějakou negativní zkušenost. Ať už je to jízda autobusem s nerudným řidičem, neochota a hulvátství ostatních cestujících nebo prodavačka, která z nějakého neznámého důvodu nám zakazuje vstup do prodejny.
Ani já jsem nebyla ušetřena těchto negativních zkušeností. Bydlíme v Praze, v klidné městské části, za jejíž klid a pohodu platíme tím, že za spoustou věcí (lékař, banka, obchody s dětskými věcmi) musíme dojíždět. Vlastním sice řidičský průkaz, ale od vykonání zkoušky v autoškole jsem za volantem prakticky neseděla, protože po ní hned přišlo těhotenství (rizikové) a po porodu už jsem se sednout do auta bála. Takže přichází v úvahu již zmiňovaný autobus nebo vlak. S autobusem mám bohužel podobné zkušenosti jako autorka článku Cestování autobusem (neochotný řidič, leckdy i ostatní cestující, kteří vám okázale dávají najevo, že s kočárem zavazíte). V poslední době tedy radši cestuji do centra vlakem. Jezdí u nás tzv. „panťáky“, které jsou skvělé tím, že jsou nízké, a pokud není příliš daleko nástupní panel, v pohodě do vlaku s kočárem zajedu. Jakmile však dojedu na nádraží, už si zase musím požádat někoho o pomoc dolů ze schodů. A tady se dostávám k jádru problému, co mě vlastně štve. Jsem z těch lidí, co si neradi o pomoc říkají, jsou rádi nezávislí a soběstační. Bohužel, s kočárkem tohle nejde. Tu schody, tu úzké dveře, a když se k tomu ještě přidá lidská neochota a hulvátství, je to někdy na jednu maminku trochu moc.
Je pravda, že se od revoluce mnohé v tomto směru změnilo k lepšímu. Jsou obchody, kde se dostanete výtahem, kde mezi regály krásně projedete, kde se dá nakoupit do košíku od kočárku, kde se prodavačka na dítě pěkně usměje. Ale nemělo by to být vlastně úplně normální? Máme se stále, my, maminky, někomu omlouvat za to, že máme dítě v kočárku? A co lidé na vozíku? Zdá se, že máme před sebou ještě dlouhý běh na dlouhé trati.
Napsal/a: Kukačka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)
Tak to máte recht ženský! Když jste těhotný, tak Vás nepustí sednout a s kočárkem? Bydlim v menším městečku nedaleko Teplic a když potřebuji na úřad, tak musim jet autobusem. Vlakem by to šlo také, ale může se stát, že na nástupišti nikdo nebude a kdo mi pak pomůže do vlaku? Nejdříve se modlim, aby v autobusu (státním) nebyl kočárek a jestli jo aby byl autobus novější, kde je místo pro více kočárků. Jsem zklamaná, když přijedě tzv. „zájezďák“ tak to jsem potom namydlená úplně,to se otočim a můžu jít domů. Když je tam kočárek tak je to stejné. Už nemáme korbičku, ale stejně je to furt velkej kočárek. Golfky ještě někteří řidiči vezmou, ale to záleží jakou mají náladu a… A pak řikání o tom, zda mi někdo pomůže s kočárkem – tak to je kapitola na dlouhé vyprávění. Musíme být statečný… Pavla
Přišlo do redakční pošty (vložila Jarmila:
Bydlím na okraji poměrně velkého města, do centra je to od nás asi 25 min. ostré chůze, proto dost často využívám MHD (městskou hromadnou dopravu). Jednou jsem chtěla pozvat na návštěvu kamarádku, se kterou jsme se dlouho neviděly. Ale ouha. Kamarádka se mi moc omlouvala, že ji to hrozně mrzí, ale ona k nám autobusem nepojede, protože se přece nebude doprošovat o pomoc ostatních cestujících. Má totiž také malého cvrčka jako já a ještě cestují s kočárkem. A podobné reakce byly i od dalších kamarádek bydlících v „centru“.
Byla jsem hrozně překvapená jejich názorem na okolní svět, protože já mám zkušenost úplně odlišnou. Autobus k nám jezdí jednou až dvakrát za hodinu a ve špičkách narvaný k prasknutí. Ještě se mi nestalo, že by mě řidič odmítl svézt. Dokonce jsem zažila, že vezl i tři kočárky najednou (smekám). A na jednu příhodu nezapomenu asi nikdy. Vracela jsem se domů a autobus se pomalu vyprázdňoval, až jsem tam zbyla já s mímem a ještě jedna starší paní. Šance, že by ještě někdo nastoupil byla nulová, protože vystupuji dvě zastávky před konečnou. Už jsem se psychicky připravovala na to, jak budu tahat kočárek dolů z autobusu. Ale na zastávce se otevřeli nejen dveře autobusu, ale i kabina řidiče, který na mě s úsměvem volal: „Mladá paní, já vám s tím kočárkem pomůžu!“.
Proto mám vzkaz pro všechny maminky, které mají strach cestovat autobusem se svými mrňousky. Nebojte se, dobří lidé jsou stále mezi námi, jen jsou trošku méně nápadní než ti bručouni.
Peťule
Ahojky,
taky cestuji s miminkem a musím dát za pravdu maminkám, které cestují např. vlakem. Na Hlavním nádraží a Smíchovském nádraží v Praze se na nástupiště bez cizí pomoci neobejdu 🙁 Teda když nechci tahat kočárek sama po schodech.
S cestováním v autobusech a tramvajích mám spíše pozitivní zkušenosti. Doposud se pokaždé našel někdo, kdo mě oslovil dříve a nabídl mi pomoc, než jsem stačila o ní sama požádat. Někdy jsem se musela taky v duchu usmát, když např. 16letá holka „vychovávala“ svého kluka tím, že mu řekla, ať mi pomůže.
A ve vlacích, kde jsou úzké uličky a né každý vlak má oddělení pro matky s dětma jsem se setkala s pozitivním přístupem PRŮVODCŮ – ne průvodkyň. Ti mi kočárek, když bylo potřeba, taky poskládali a v cílové stanici pomohli zložit.
Přeji všem příjemné cestování s kočárkem
Ahoj Káčo z FR, tak jak vím opd kolegyně, která tam byla jako au pair, tak Paříž je fakt děs – byla taky v centru a všude chodila pěšky…
Ono ja to, že na kočárky v MHD nemyslí, asi i tím, že většinou mají auta, tak děti vozí, kolikrát ho má k dispozici i au pairka… Drž se!!
Taky bydlím v Praze,ale v samém centru a cestovat s kočárkem MHD je někdy o nervy.
Jak jen to jde,tak jedu metrem nebo chodím pěšky.Bohužel ne vždycky můžu jet jen metrem a nastává problém.Lidi jsou neochotný,nepříjemný,dávají najevo jak je tím obtěžuješ…..přesně jak píšeš.
Docela často se mi stává,že než aby mi někdo pomohl s kočárkem,tak radši nastupuje jinudy než já,jen aby nemusel pomoci.
Dokonce se mi stávalo,že jsem někoho požádala a on místo,aby mi pomohl,tak se ani neobtěžoval a hrnul se do tramvaje.No prostě hrůza!!!
Vyřešily jsme to tak,že jsme na jaře koupily golfky a nemusím se nikoho prosit.Všude si je tahám sama a mám klid.
Taky bydlím v Praze,ale v samém centru a cestovat s kočárkem MHD je někdy o nervy.
Jak jen to jde,tak jedu metrem nebo chodím pěšky.Bohužel ne vždycky můžu jet jen metrem a nastává problém.Lidi jsou neochotný,nepříjemný,dávají najevo jak je tím obtěžuješ…..přesně jak píšeš.
Docela často se mi stává,že než aby mi někdo pomohl s kočárkem,tak radši nastupuje jinudy než já,jen aby nemusel pomoci.
Dokonce se mi stávalo,že jsem někoho požádala a on místo,aby mi pomohl,tak se ani neobtěžoval a hrnul se do tramvaje.No prostě hrůza!!!
Vyřešily jsme to tak,že jsme na jaře koupily golfky a nemusím se nikoho prosit.Všude si je tahám sama a mám klid.
Ahoj, my bydlíme v Brně, ale není to lepší. Většinou když musím jet s kočárem šalinou, tak si najdu bezbariérovou, ale to taky není výhra, protože některé zastávky mají ostrůvky moc daleko, nebo se vystupuje rovnou na silnici a pak ten schod nejde překonat, protože je to hrozně vysoko. Víc se mi vyplatí jezdit bezbariérovým trolejbusem, které jezdí častěji a většinou ho řidič nějak „nahne“ a pak se lépe nastupuje a vystupuje. Bohužel se trolejbusem nedostaneme všude.
Ráda řídím, tak raději jezdím autem, nebo chodím se šátkem.
Přeji všem zdárné cestování.
Zdravíme Francii – no to nás to je v MHD asi přece jenom o trochu lepší – místa pro kočárky jakž takž jsou, ale přístupy k nim lehce nedomyšlené:-)…ale s těmi lidmi…nedávno jsem jela autobusem s prckem na plavání (cca 15 minut jízdy) – jeli jsme normální „housenkou“, na místě k tomu vyhrazeném proti dveřím „jsme stály 2 kočárky“. Na zastávce, kde normálně vystupujme (u TESCA v Letňanech), vystupuje zpravidla více lidí a vystupovaly jsme i obě matky s kočárkem. Zazvonily jsme na zvonek a chystaly jsme se k výstupu. Nejdříve jsem vylezla já, aniž by mi kdo s kočárem pomohl (ale já to fakt zvládám docela dobře sama). Další maminka měla větší hluboký kočár a to už zvenku přistoupil nějaký kluk a pomáhal jí. Krom toho se ale vedle kočárku začala tlačit do dveří postarší paní a nějak se tam nemohla vejít (opravdu stačilo pár vteřin počkat), i když se jí s kočárkem snažili vyhnout…nakonec důchodkyně vylezla jako první, strašně zle se na nás podívala a utrousila „vy tady porád s těma kočárkama“…strašně mě to naprudilo, otočila jsem se a pravila jsem: „Paní, tyhle děti jednou budou vydělávat na důchod vašim dětem – teda jestli nějaké máte…“, otočila jsem se a tlačila kočárek pryč. Na lavičce u zastávky seděl poklidně starší pán s opřenými berlemi a se zájmem celu scénku pozoroval…když jsem kolem něj s kočárem procházela, usmálse na mě a povídá:“ Baba jedna protivná:-)“…moje dobrá nálada se mi vrátila:-)…
Ahoj vsichni,
tak zase pisi z Francie, kde je cestovani s kocarkem oproti Praze katastrofalni. Bydlime kousek od Versailles a tak pokud se chci nekam dostat musim jet autobusem nebo vlakem. Do autobusu (mezimestsky) se dostat s kocarkem je nemozne. U zadnych dveri neni ani male mistecko volne, vsude jsou sedacky. Ze zacatku jsem to resila klokankou, ale to jsem si zase nemohla poradne sednout, nebot mezi sedackami je malo mista a jeste tam chytre namontovali pevna drzatka. Jednou jsem to zkusila s golfacema, ale drzet golface, dite (ktere nechodi) a tasku – a jeste si koupit jizdenku je takrka nemozne. Zvolila jsem tedy vlak. Prvni prekvapeni bylo, ze pri blizsim ohledani jsem zjistila, ze se ani do vlaku s hlubokym kocarem nedostanu. Dvere jsou sice dostatecne siroke, ale doprostred pripevnili dve tyce, takze je zuzili tak, ze se tam ten kocar proste nevejde. Navic tam postavali do cety jinou tyc, o kousek dal, ale presne mezi ty dve prvni. Takze at ziji manevry! Poridila jsem si tedy golface a vyrazila do Parize. Ajajaj! Na nadrazi pri prestupu na metro par schudku s rampou pro vozickare. Hura! Zajasal jsem. Vzapeti me to preslo. Kolecka kocarku nemela stejny rozchod jako rampa. Seskala jsem tedy schody po zadnich koleckach a vyrazila k metru. Musela jsem pozdat pani u okynka, aby mi otevrela specialni dvere, protoze v Parizi jsou vsude turnikety, kterymi s kocarkem neprojedete (bud je to system otacnych tyci, nebo otviracich dveri, ale ty jsou hodne uzke). Pote jsem kocar vynasela a snasela asi ctyrikrat (s pomoci i bez) nez jsem se konecne dostala na nastupiste. Pri nastupu do vagonu me cekaly stejne manevry jako ve vlaku (stejne umistena tyc). Vystup byl jeste horsi. Prijedu k turniketum (jsou i na vystupu) a… dvere nikde. I kdyby tam byly tak by mi to bylo houby platne, protoze pan u okynka sedi nahore (v prizemi) a vylez je v prvni suterenu. Tak mi nezbylo nic jineho, nez vzit batoh na zada, vyndat dite z kocaru, slozit kocar a nejak se proklickovat tim turniketem. Pote me cekaly jeste dvoje schody a uz jsem byla na miste. Na cestu zpatky jsem se ridila heslem: „Sportem ku zdravi“ a zvolila jsem peskobus. Trvalo mi to skoro hodinu, nez jsem doslo na nadrazi, ale alespon jsem ten kocar nemusela tahat nahoru a dolu.
A jeste jednu perlicku nakonec: Na jedne vlakove zastavce, kde jsou specialni dvere pro kocarky, kola a voziky, hned vedle dveri do kancelare – prodejny vstupenek, je nalepena cedule: „Neklepejte na dvere, o otevreni pozadejte u okenka“. V praxi to znamena, ze mate nechat kocar na jedne strane, projit turnikety na druhou stranu a pozdat o otevreni dveri. Jak to delaji vozickari, nevim.
Takze pro me je prazska MHD prochazka ruzovou zahradou.
… Jeste me napadlo k tem obchodum. Tady je to uplne stejne, v hodne obchodech (i detskych) se s kocarkem neda projet mezi regaly a dokonce tu jsou obchody, kde je kojenecke zbozi v patre bez vytahu. Zakaz vstupu s kocarky jsem tu jeste nevidela, ale treba to resi temi regaly. Kdyz vidim, ze se tam nevejdu, tak tam proste nejdu.
Nejak jsem se rozepsala, na toto tema by to bylo dlouhe povidani. Musim jeste pripodotknout, ze Francouzi jsou docela ochotni a na 99% se nekdo nabidne a nebo si teda reknu. Po dvou detech a peti letech jezdeni s kocarem uz jsem se docela otrkala.
Preji prijemne cestovani.
Tak jsem zase dneska měla „den“! Domluvila jsem se před týdnem s kamarádkou, že ji přijedeme (se synem) navštívit. Bydlí sice v Praze, vzdušnou čarou to tak daleko není, ale MHD je to skoro 2hod tam a 2 zpátky. Vlak natřískaný, a já, která jsem „pyšná“ na svoje asertivní chování, jsem neměla náladu vyhazovat lidi z místa, které je určeno pro kočárky a jejich doprovod(moje blbost). Kamarádka mi pak za to vynadala, prý, že když jsem v 7.měsíci, nesmím riskovat atd.atd. Ona je na vozíku, tak jsem se těšila, že od metra k ní už to bude bezbariérové – omyl – jezdící plošina nejezdila, takže těhotná netěhotná jsem zase ten kočár s mrňousem táhla nahoru a dolů. Teď už jsem v pohodě doma, ale dlouhou chvíli už mě zase nikdo v centru neuvidí.
Zapomněla jsem napsat, že já se řídit nebojím, i když jsem po autoškole neřídila 2 roky, baví mě to, spíš řešíme s manželem dohady tipu: Můžu řídit já? Tak ty kousek a já pak taky – to střídání teda platí v případě, že jedeme někam dál (třeba k mé babičce na Slovensko – to mám já SR, manža ČR…). Jinak jako „hodná manželka“ nechám řídit manžela. Ale má to háček – od těhotenství mi zůstalo, že se mi občas v autě dělá zle, takže to pak manžela od volantu „vyhodím“ – to je jediný způsob, který zabere a nemusíme nikde pročekat hodinu…
Ale mám kamarádky, které se po Praze bojí, i když jinak jezdí často..
Vidíš, Andreo, to by mě nenapadlo, hned budu mít lepší pocit 🙂
Také bydlím v Praze a také nejsem psychicky způsobilá řídit auto, byď řidičák mám. Naštěstí bydlíme na třináctce, kde i do metra jsou bezbariérové vstupy, o úřadu a obchodech nemluvě.
Pro ty, kterým nedělá dobře žádat o pomoc, mám radu. Berte to tak, že těm lidem umožníte udělat jeden dobrý skutek a tak je to vlastně něco za něco.
Ahoj Andrea
já se musím taky přidat hlavně ted v zimě je to katastrofa,když už přijede autubus že se do něho vlezem tak zas je u dveří taková halda sněhu,že se tam nedá vstoupit nebo vystoupit.
přiznávám se dobrovolně, že občas jsem pomoc odmítla – mám nějaké chronické problémy s klouby a občas mě to chytne tak, že skoro neudržím tužku či list papíru…
Ale to mateřství mě utužilo, takže když mě to teď chytne, tak holčičky prostě udržet musím… Takže když jsem náhodou v Olmiku, a nachomítnu se na zastávce k nastupujícímu či vystupujícímu kočárku, pomůžu…
Není nad vlastní zkušenost…
;o)
Káčo přesně, matky s kočárky, nebo otcové s malými dětmi s sebou, nebo se zmíní o mimi doma 🙂
Hele – teď mě napadl jeden postřeh k tomu cestování s kočárama MHD – samozřejmě, že když vedle na zastávce stojí nějaký mladík, který je evidentně zdráv, oblečen tak, že by mu nemělo dělat těžkosti pomoci vynést kočár atd., tak požádám a taky se často nabídnou sami (ale někdy taky ne – vůbec nikdo..všichni koukají nebo jdou k jiným dveřím…) ALE: kdo teda – alespoň tady – vždycky pomoc nabídne – to jsou – MATKY S KOČÁRKY:-) – no jo – ona vlastní zkušenost je vlastní zkušenost…
Pomněnko, musím si přisadit… Já teď tahám dvacet kilo v náručí, s kočárem už skoro dvojnásobek, a to nemám dvojnásobnou váhu, co Káča… (neříkám zdaleka, to bych lhala….) ;o)
Ještěže jsme v malém městě a do centra je to nedaleko (jen asi 30 minut rychlé chůze…)
MHD je pro nás stejně „zabitá“ – naše mikrobusy jsou nacpané už z jedné zastávky…. a náš dvojkočár by se tam stejně nevešel…
Tak aspoň to nemusím řešit….
;o)
Teda Káčo, při 48kg zvládáš „celkem v pohodě“ 20kg (kočár + dítě)???? Máš můj obdov 🙂
Tak já celkem říkání o pomoc neřeším – prostě si vytipuju někoho, o kom si myslím, že mu to problém dělat nebude. Jasn+, že sem tam narazím na někoho, kdo dělá, že mě neslyšel a rychle zmizí, ale spíš se mi stává opak – že se někdo sám nabídne. Narozdíl od těhotenství (viz článek Jak cestují těhulky?) mám s cestováním s kočárkem zatím dobré zkušenosti – vždy se našel někdo, kdo mi pomohl nastoupit nebo vystoupit, schody, pokud je nemůžu objet, zvládám celkem dobře sama – i když jsem zjistila, že naše tříkolka je sice lehká, ale tím, že je delší a širší než klasické kočáry, tak se hůř nosí, musí se víc zvednout. Ale já se nedám 🙂
A sautobusy je to u nás složité – některý řidič vezme kočárky třeba 3 (jednou jsem zažila i 4), jiný maximálně 2. Samozřejmě ty tři, když je autobus poloprázdný, mimo špičku. To je na lidech..
Spíš mám problém s úzkými dveřmi – a to i na ůřadech – ty tříkolky jsou fakt trochu širší… A o Zákazu vstupu s kočárky jsem už taky psala…
My bydlíme v „širším centru“ Prahy, řidič taky nejsem (i když řidičák vlastním od 18 let, mám z řízení auta panickou hrůzu, nepomohly ani kondiční jízdy před narozením mimina), takže se pohybuji zásadně pěšky nbo MHD (mám roční permici) – jedním z mých prvořadých kritérií při výběru kočárku byla tedy jeho lehkost, to, aby se všude vešel a aby se dobře skládal (autem jezdíme taky dost – řídí tatínek) – zkrátka kočárek do města (v „terénu“ moc nejsme)…taky si totiž nerada říkám o pomoc…nakonec jsem vybrali takový zvláštní hybrid, tehdy (začátek léta 2004) horkou novinku – PegPergo – model Pramette. Má sice své chyby (golfové rukojeti, malá kolečka), ale co se týče mých požadavků – plně vyhovuje. Je to vlastně hluboký kočár a sporťák v jednom – předělá se asi během 1 minuty (žádná vkládací taška, jen přehození boudy na druhou stranu a změna dna kočáru (ta jsou různě „zazipovaná“), váží jenom 9,5 kg, takže jej i já – 48 kg – vynesu celkem v pohodě sama do tramvaje, autobusu… a to i teď s cca 11 kg dítětem (no – když je k tomu velký nákup, tak to už je s funěním.-)), skládá se jako golfky a mrňous (skoro 17 měsíců) si nestěžuje…ale nic to nemění na tom, že když jsem poprvé vyjížděla s kočárkem „do města“, měla jsem srdce až v krku:-)…
Mobile Sliding Menu