Každá maminka, která má malé, ještě nechodící dítě, mi asi dá za pravdu, že cestování hromadnou dopravou s kočárkem bývá náročné. A nejde jen o hromadnou dopravu. Ať už jdeme k doktorovi nebo na úřad či jen něco nakoupit, vždycky nás zajímá, kolik je tam schodů, jestli se s kočárkem vejdeme do dveří nebo jestli nás do objektu vůbec s kočárkem pustí…
Když jsem tak pročítala zdejší články a komentáře zabývající se touto tématikou, viděla jsem, že snad každá maminka, která o tomto problému napsala, má s cestováním s kočárkem nějakou negativní zkušenost. Ať už je to jízda autobusem s nerudným řidičem, neochota a hulvátství ostatních cestujících nebo prodavačka, která z nějakého neznámého důvodu nám zakazuje vstup do prodejny.
Ani já jsem nebyla ušetřena těchto negativních zkušeností. Bydlíme v Praze, v klidné městské části, za jejíž klid a pohodu platíme tím, že za spoustou věcí (lékař, banka, obchody s dětskými věcmi) musíme dojíždět. Vlastním sice řidičský průkaz, ale od vykonání zkoušky v autoškole jsem za volantem prakticky neseděla, protože po ní hned přišlo těhotenství (rizikové) a po porodu už jsem se sednout do auta bála. Takže přichází v úvahu již zmiňovaný autobus nebo vlak. S autobusem mám bohužel podobné zkušenosti jako autorka článku Cestování autobusem (neochotný řidič, leckdy i ostatní cestující, kteří vám okázale dávají najevo, že s kočárem zavazíte). V poslední době tedy radši cestuji do centra vlakem. Jezdí u nás tzv. „panťáky“, které jsou skvělé tím, že jsou nízké, a pokud není příliš daleko nástupní panel, v pohodě do vlaku s kočárem zajedu. Jakmile však dojedu na nádraží, už si zase musím požádat někoho o pomoc dolů ze schodů. A tady se dostávám k jádru problému, co mě vlastně štve. Jsem z těch lidí, co si neradi o pomoc říkají, jsou rádi nezávislí a soběstační. Bohužel, s kočárkem tohle nejde. Tu schody, tu úzké dveře, a když se k tomu ještě přidá lidská neochota a hulvátství, je to někdy na jednu maminku trochu moc.
Je pravda, že se od revoluce mnohé v tomto směru změnilo k lepšímu. Jsou obchody, kde se dostanete výtahem, kde mezi regály krásně projedete, kde se dá nakoupit do košíku od kočárku, kde se prodavačka na dítě pěkně usměje. Ale nemělo by to být vlastně úplně normální? Máme se stále, my, maminky, někomu omlouvat za to, že máme dítě v kočárku? A co lidé na vozíku? Zdá se, že máme před sebou ještě dlouhý běh na dlouhé trati.
Napsal/a: Kukačka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)
Já hrozně nerada cestuji pražskou MHD. Snažím se raději chodit pěšky nebo si vybírat nízkopodlažní spoje nebo metro s výtahem.
Jednou jsem vystupovala na Náměstí Míru a vůbec nikdy mě nenapadlo, že tam na povrch zemský nejsou žádné eskalátory, ale pouze pevné schody. No nic, řekla jsem si. Postavím se pod ně a budu čekat…. I čekala jsem….. Čekala….. a čekala ….. (pár schodů si vynáším sama, ale tady jsou dost dlouhé a vysoké a měla jsem nákup, takže jsem neměla dost sil kočár vynést sama)a stále čekala….. Po notné době vidím, že jde docela mladý kluk směrem ke mě. Jakmile mě ale uviděl, otočil se na podpatku a odkráčel pryč. Ve své naivitě jsem si říkala, že se asi spletl. Za další chvilku šel starší pán a s kočárkem mi pomohl. Dali jsme se i do řeči – povídal, že ačkoliv je už dost starý, tak má teď doma taky malou holčičku – asi roční. Tak jsme chvilku povídali o dětech. Jak tak stojíme nad schody, tak vidím, jak ten mladý kluk hezky v pohodě a v klídku vylézá po schodech a v pohodě a klídku prochází okolo nás…. No prostě škandál!!! :o)
Kopíruji text k tématu, který dorazil do redakce:
Lidi okolo nás
Každá z nás řeší „stejné“ problémy s hromadnou dopravou a lidmi okolo nás. S kočárkem jezdím krátce, ale na kontě už máme plno zážitků. Malý výtažek z osobných zkušeností.
Stojíme na I.P.Pavlova a tam se dostat s kočárkem do metra je oříšek. Jsem nucena kvůli naší sportovní aktivitě každý týden absolovat stejné „divadýlko“. Stoupnu si s kočárkem a nešťastným výrazem v obličeji ke schodům a typuji „správného“ siláka. Jednou ovšem k nám přiskočil takový chlapík, za groš kudla, s úsměvem na rtech se hned nabídnul.
Pamatuji si dobře, že měl klasickou bundu MHDmP a v úsměvu mu chyběl přední zoubek.
Na zastávce tramvaje, kde jsem jeden čas nastupovala s kočárkem, kvůli přechodnému bydlení, se jakákoliv duše chytala velmi těžko. Buď tam nikdo nebyl, a nebo tam opravdu nikdo nebyl. Jaký div, když blonďatá dívčina s modrým kukučem, křehká jak kvítek, se vehementně nabídla, že pomůže.
Pamatuji si ty její pihy kolem nosíku.
Máme pečlivě vybraného pediatra. Obnáší to maličký zádrhel, musíme k němu jezdit MHDou. Na kýžené zastávce při výstupu s kočárkem u polikliniky bývají jen velmi, velmi, ale opravdu velmi staří lidé.
Nenastoupit do dopravního prostředku je nepříjemné, ale když z MHDy nemůžete vystoupit na své zastávce, je to „tragedie“. Zmocnila se mě panika. Naštěstí tam stál pohádkový dědeček, kolem 90-sátky, snad i víc a pomohl.
Pamatuji si, že se děsně třásl, jeho vrásčitá ruka pevně chopila kočárek….a já se přestala třást, když se kočár dotkl chodníku.
Opět metro a nekonečné schody dolů, nekonečné čekání, kdo ochotně pomůže. Přistoupí paní ve středních letech, jestli potřebuji pomoc. Jo.
Pamatuji si, že byla ve sněhově bílích kalhotech a boty měla na závratně vysokém podpatku.
Vždycky slušně a nahlas poděkuji, jak mě to učili doma.
DĚKUJI VÁM PĚKNĚ
Poslal(a) Neella
za redakci vložila Lenka
Holky do MHD se s kočárkem určitě dostanete, ale v obyčejném linkovém autobusu jste vydány na milost řidiči,
který vás nemusí vzít, protože na to není nárok. Klidně vám řekne, že když nemáte skládací kočárek, tak ať jdete
pěšky.
Jak to tady tak čtu, docela zírám. Já vlastně nemám negativní zkušenost a to pražskou MHD jezdím pořád. Asi je to tím, že jsem pořídila kočár tříkolku (zn. Mothercare), se kterou v klidu vyskáču/seskáču schody a můžu bez pomoci nastupovat i do autobusu nebo tramvaje. Když se chystám nastoupit nebo vystoupit, ani se moc nerozhlížím, jestli mi někdo pomůže a prostě se hrnu ke vchodu. To skákání možná vypadá nebezpečně (ale není!) a většinou někdo z cestujících psychicky nevydrží a přispěchá na pomoc. ;o))) (a když ne, zvládnu to sama)
Hlavní problém, který teď řeším je, že se lidi vrhají ke kočárku a zvedají ho, aniž by se mě zeptali, jestli chci pomoct, už několikrát jsem málem upadla, když mě někdo aktivně táhnul za kočár ven z tramvaje. Takže já naopak ty pomocníky musím brzdit. :o)))
Ahoj,
jsme taky „čerstvá“ mamina, která bydlí v Praze. A moje hrůza z MHD byla tak velká, že jsme naší malou slečnu měla hned od začátku jen v šátku. Historek je plno, ale jedna mně dost pozlobila.
Když máte dítě v šátku teď v zimě, není moc ze zadu vidět, že to dítko máte. Jedna Ježibaba nás málem v metru
smetla jen, aby si mohla sednout. Znáte ty staré lidi co nemůžou pomalu ani chodit, ale když jde o něco tak skoro utíkají, podávají sportovní výkon ! Samozřejmě jsme se ozvala, něco v tom smyslu: „Honem, honem, tam je místo, ať Vám neuteče“. Sprška sprostých slov na sebe nenechala dlouho čekat. Co na to říct. Ohromilo mě, jak taková bába může být agresivní.
Ale mám jako těhotná zkušenost z Petrohradu a potom musím říct zlatá Praha ! Tam je to příšerný. Nějaká „úcta“ k těhotné ženě, a nebok žene takové….nenechte se vysmát. Chlapa by tam nenapadlo vůbec vstát a uvolnit Vám místo, ale klidně proti Vám půjde a Vy musíte uhnout, jinak Vás smete a to doslova. S kočárem se tam nedá po ulici ani jet, mají příliš vysoké patníky. Tak že při každém přejití silnice kočár stejně vezmete do náruče. Ovšem pokud vás nezadeje nějaké auto, které nezajímá, že jdete na zelenou pro chodce. A do metra se dostat bude asi taky oříšek, něco jako ve FR.
Potom opravdu Praha je krásná, sluneční a těch pár schodů už trénuji, abych umožnila někomu udělat dobrý skutek.
Nella
Mobile Sliding Menu