Dlouho jsem přemýšlela, zda-li mám napsat tento článek. Až si ho přečtete, možná řeknete – taková prkotina a ona se tim zabývá – ale mnoho jsem s tím zažila a zažívám dál…
Když mi před 24 lety byly dva roky, měla jsem dva starší sourozence a mladší sestřičku. Byla jsem normální zdravá holčička. Jenže jednoho dne jsem prý upadla a zakopla (už nevím o co) a mně se za nějaký čas udělala boulička na levé noze, prostřední prstíček. Doktor by zřejmě nic nedělal, řekne si, obyčejná boula, to se spraví, jenže mě se zvětšovala a tak mi prostřední prst na levé noze museli vzít. Vůbec nic si z této doby nepamatuji, znám to z vyprávění maminky a babičky.
Když jsem byla v nemocnici (s tou amputací), ležela jsem prý na oddělení pro dospělé a chodila jsem tam po chodbě s jedním dědou za ruku a když jsem viděla mýho dědu přicházet na návštěvu, pustila jsem se ho a utíkala za svým se slovy: „Dýdo, dýdo“ (dědo, dědo). Ještě teď je mi do breku, když to píšu, a pokaždé, když mi to můj děda vypráví.
Ani nevím, kdy jsem si začala uvědomovat, že mi chybí jeden prst, vůbec si na nic nepamatuji. Jediné, co si pamatuji, byly posměchy od spolužáků. V jisté třídě se chodí na plavecký kurz přece. A tam jsem to skrývala, jak jsem mohla (dávala jsem si přes prsty ručník nebo jsem ohýbala nohu o tu druhou). Asi si řeknete, že to je hloupé, ale byla jsem malá školačka a děti výsměch berou úplně jinak. Doma jsem vždy brečela, když se mi někdo smál, že mi chybí jeden prst. A maminka mi pokaždé říkala, že se smějou jenom ti, co tomu nerozumí a utěšovala mě.
Ale nebylo to moc platné, jak jsem rostla, nadávky se postupně zvyšovaly. Bála jsem se chodit v létě koupat, že se mi budou lidi smát, bála jsem se nosit sandály bez ponožek, že to bude vidět. Taky si pamatuji, že jsem si do ponožky strkala vatu, abych to trošku vycpala.
Bála jsem se, že si nenajdu ani kluka, který by chtěl takovou holku? Nakonec jsem ho našla a trvalo dlouhou dobu, než jsem si uvědomila, že to je ten pravý se všim všudy.
Nyní po 24 letech od amputace není dne, aniž bych si na to nevzpomněla. Je to asi dva roky, jsem stála na koupališti frontu na pití a za mnou stály malé, asi 10leté holky. Otočím se a jedna zrovna ukazovala na mojí nohu… Bylo mi hrozně, i když jsem dospělá.
Mám 4letou dcerku, která ví, že mi chybí jeden prst a ptala se, co to mám. Odbyla jsem jí, ale vim, že jí jednoho dne budu muset říct pravdu.
Pro někoho je to prkotina. Říkám si, jsou i horší amputace, tahle moje nejde vidět… ale i tak je to hrozné s tím žít a kdo to nezažil, neví, co to je.
Snad mě za to neodsoudíte, potřebovala jsem se někomu svěřit, nechci, aby mě litovali, snad má někdo stejný nebo podobný osud a napíše mi.
Pavla
Napsal/a: mimkys
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
Dobrý den,
chtěla bych se podělit o náš zážitek a na úvod napsat, amputace není konec světa. Mám dnes již 10 leteho syna, který měl ve třech letech vážný úraz. Následovala amputace všech prstů na pravé noze a kus nártu. Verdikt doktorů, bude špatně chodit maminko, ale on chodí dobře, dokonce tak dobře, že na něm nic nepoznáte, běhá, lyžuje, sprintuje, má doma jednu stěnu diplomů, plno medailí, nosí klasické sportovní boty s vložkami a výplněmi, až mě někdy zaráží, co to dítě s tím pahýlkem dokáže. Samosebou, že výsměch ve škole také byl, ale ted si ho děti váží, vědí, že je rychlejší než některé zdravé děti. Zvídavým pohledům musíme také čelit, ale děti jsou děti, bohužel oni i ti dospělí jsou někdy horší, když nevědí, kdy mají otočit oči a koukají na jeho nožičku jak vyvoraní. Ale jedno vím jistě, na svého syna jsem pyšná, miluju ho, jak to vše krásně zvládl. A kdyby mne někdo řekl, že mám jedno přání, které mne může splnit, hádejte co by to bylo?….Ano vrátit čas do roku 2009.
Pavlo, je dobře, že jsi se svěřila, člověku se uleví. Sice jsem nečetla všechny reakce pod Tvým textem, ale věřím, že Tě tu všichni podpořili.
Sama vím, jaké to je „být jiná“. Ono je v podstatě jedno, zda má člověk něco navíc a nebo mu něco chybí – ač může to znít dost drsně. Myslela jsem to však jako příklad.
V dětství jsem byla ve školce jediná s brýlemi, a šikanu jsem si zažila na vlastní kůži (nebylo to jen o posměchu).
A v dospělosti, když jsem odsouhlasila léčbu inzulínovou pumpou, jsem získala zase druhý pohled na věc. Bude mě jednou chtít nějaký muž? Ženu s „krabičkou“, stále na těle? A tehdy mi můj řekl, že tu moji krabičku bude milovat stejně jako mě.
Máš štěstí, že jsi narazila na toho pravého a všichni, co Tě mají rádi, Tě mají rádi takovou, jaká jsi.
To, že kolektivy běžně odvrhují jedince, kteří se liší je běžné. Těžko se to vysvětluje dítěti, to sama na vlastní kůži víš a znáš. Na straně druhé jsem přesvědčena, že Tito lidé s něčím navíc nebo Ti, kteří o něco přišli, jsou silní jedinci, co se s tím poperou.
Drž se, papa bokul.
Naprosto přesně chápu, jak něco takového dokáže nabourat sebevědomí, rozhodně ve školním období. Taky jsem si něčím takovým prošla, ono je jedno jestli je to chybějící prst, pneumatika přes kalhoty nebo velká piha na obličeji, všechno to dokáže nadělat pořádnou paseku (tedy spíš reakce vrstevníků). Teď už pozdě bycha honit, jak ti kdo mohl pomoct tenkrát. Teď máš velkou výhodu věku a zkušeností, díky které se to zvládá daleko líp než v -nácti. Ber to tak, že je to opravdu „prkotina“ a ty máš na starosti důležitější věci, než se starat o to, čemu se smějou desetileté holky na koupálku. Ony mají taky svoje komplexy, tomu věř 😉
Ty jo ani nevim, že jsem takový článek kdy psala.. mezitim se mi narodily dvě dcerky takže mě t očeká na novo. Nedávno moje skoro 8 letá dcerka mi koukala na prsty a ptala se, „mami, kdy ti naroste ten prst, co ti chybí?“, řikám ji že nikdy že to už tak zůstane, a vysvětlila jsem jí proč to tak je… no a dál se už neptala ale asi se jí to honilo v hlavičce.. Nyní, mě to čeká potřetí ale jak píšeš, už se s tim nic nedělám, prostě to tak mělo být a jsou i horší věci..
Díky, za vytažení tohoto článku – je pro mě novinkou.
Mimkys, jak je to teď, po téměř 7 letech od napsání článku? Cítíš se líp? A co malé, už jsi jí řekla vše?
Nečetla jsem reakce, ale první mě napadlo, že bys potřebovala trochu sebevědomí. No a co, že nemáš prst? Máš mozek a umíš jej používat! 🙂 Děti umí být kruté, ale už jsi dospělá a víš, co se cení na člověku. Je mi jasné, že to vždycky zamrzí, kdy se najdou „ukazováčci“, kteří si všímají a komentují (jako na to koupališti). Ale musíš se otřepat a usmívat se na svět 😉
Děkuji za odpověď! *
Ve tride jsem mel kamaradku ktera byla po amputaci pod kolenem, normalne nosila sukni, nestydela se za to ze musi nosit protezu, ale vetsina spoluzaku se ji posmivala.
Nikdy jsem nechapal proc. nikdy nerekla o pomoc, schody zvladala uplne normalne, telocvik tak. říkali jsme si ze se prostě ‚boji‘ toho co je jiné, protože mám cukrovku a moc jsem nezapadl mezi ostatní
zdravím hledám nějaké info o handycapu vrozeném a o tom co se stane během života neporadil by mi někdo?? pište mi dyštak na email : f.budjac@seznam.cz
Holky já se přidávám se svou „bariérou“ Narodila jsem se s vrozenou vadou obouch DK. Prsty se mě křivily (zatáčely směrem za palcem), měla jsem na L+P noze 6prstů (2palce) a na l.noze špatně vyvinutý nárt…od 1,5roku (tedy r.1978/79)mého života, až do roku 1990 následovalo spousta operací, obě ruce mě na jejich počet nestačí)“Přebytečné“ prsty byli odstraněný, levý nárt má plastiku. Prstíky pomocí drátů na čas zpevněné, poté z nohy (bez lokál.umrtvení) vyjmuté po cca 2měs. Palec+ukazováček l.nohy mám k sobě přišitý, aby se palec nestáčel. Takže také né moc krásný pohled pro oči-nohy plné jizev, prsty a palce divných tvarů….Měla jsem z toho hodně dlouho trauma…pro mé nohy je největší úlevou chodit bosa, nevydržím dlouhé stání, dlouhou chůzi. Sehnat obuv na mou širokou nohu je víc než umění…ale mám na dobu strávenou v nemocnici i pěkné vzpomínky (ta první je tuším v článku „Moje pošta pro Tebe“), kdy jsem vloni po x letech vyhledala kamarádku ze Slovenska a pak s s ní o dovolené setkala, která mě byla v nemocnici velkou oporou a krátce před váocemi 2005 (asi to byla telepatie) jsme se zase (navzájem dohledali) s kamarádem z roku 1990 a jsme tedy zase v kontaktu. Tehdy nám bylo 14 a byli jsme do sebe zaláskování na 1.(nemocniční) pohled :o) Máme v plánu se po těch dloouhých letech se setkat, se svými rodinami, pokecat zase „live“ a né jen přes mobily :o) Takže vše špatné je i k něčemu dobré…
Ahojky,myslím, že je fajn, když už o tom sama dokážeš začít psát, mluvit…
Tímto Tě spěchám „potěšit“:( tím, že každý máme nějaký svůj problémek, trápení, které se s námi táhne… a s čím se musíme vypořádat…
Co je vážně hloupý, že si spoustu těchto „problémů a handicapů“ začínáme uvědomovat v tom hloupý věku – v pubertě:(… přemýšlíme tak nějak víc o sobě, chceme se líbit… a k tomu „ty“ mastný vlasy:), hrozná pleť:).. a srovnáváme se s vrstevníky, v čem jsme jiní… a pokud né, tak nám to připomenou…
Mimkys, nemyslím to zle, ale kdyby to nebyl chybějící prst… však víš,co chci říct…mám kamarádku, která se strašně červená, ale strašně, někdo na ni promluví – na ulici, ale i v práci šéf, ve škole učitelé, v obchodě…
Jsem moc velká/jsem moc malá/jsem moc hubená/jsem moc silná/mám předkus/mám pihy/mastnou pleť/hnusný vlasy:)/…. no tak si veber:)…
Mně všichni vždycky říkali „jé, Ty si taková malá“… no, jsem:)… a já vždycky říkám: aspoň jsou všichni kolem mě Ti silní a velcí:)… ale dovedu si představit, že spoustě lidem jejich „nevelikost“:) může vadit:(
Moc Vás zdravím! Mám taky na obou nohou srostlé dva prsty a mám pocit,že jsem na to celý život tak trochu hrdá.Paní učitelka ve školce mi řekla,že se prostě měli tak moc rádi a tak chtěli už spolu zůstat.Spousta lidí si toho všimla,nevadí mi to,protože je spousta lidí se spoustou horších problémů.Ve škole jsme měli spolužáka,kterému chyběli na rukou palce.Určitě tím moc trpěl,ale vždy si z toho dokázal dělat srandu.Nic jiného mu ovšem nezbylo.Byl to vždy bezva kamarád a nepamatuji si,že by se mu někdy někdo smál.Moc si ho vážím.
Je dobré se podívat na lidi kolem a zjistit,že opravdu nikdo není dokonalý!!!A je bezva si říct,že to moje trápení není zas takový problém!!! Marcela
Ahoj, také se připojuji k tomu, že opravdu nejde o nic zvláštního.Myslím, že něco podobného – nějakou bariéru má v sobě skoro každý znás.Jde o to jak se s tím vnitřně vypořádáš ty, pocity vůčí okolí jsou opravdu zbytečné. Všichni kdo tě mají rádi to určitě naprosto přehlížejí.A ostatní to možná zaujme, ale co na tom, opravdu tě to nemusí nějak trápit.
Já sama jsem si podobným pocitem prošla a občas mě to možná malinko napadne. Mám sem tam po těle bezpigmentové světlé skrvny(vitiligo)a také jsem pár let po operaci , po které mi zůstala z větší části nehybná polovina obličeje.Obličejové nedostatky jsou přeci jenom trochu více viditelné a i na to si mé okolí brzo zvyklo.(I když jsem se o moc po rehabilitacích a pod.vylepšila, skoro to není poznat..)I já jsem se po nějakém čase otrkala a naopak si myslim, že mě to naučilo a posunulo ve vnímání života v jeho opravdovějších hodnotách než je jen krása. A nad lidmi kdo se třeba posmívají fakt stačí máchnout rukou…
Docela mě překvapuje, že si tak moc lidí všímá, že máš na noze nějakou vadu. Já mám na obou nohách srostlý druhý a třetí prst a nikdo si toho sám o sobě nevšiml (vlastně jeden masér). Dělám si ze svého „handycapu“ legraci (že to mám místo blány a jak výborně mi to usnadňuje plavání). Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se mi někdo posmíval. V tom to máš zřejmě horší.
Ahoj Pavlí, Tvůj příspěvek jsem četla už včera, ale nevěděla jsem, jak zformulovat komentář, aby to nevyznělo jinak, než bych chtěla a protože je to pro Tebe citlivá záležitost nechtěla jsem Ti nijak ublížit. Tak se pokusím: 1) částečně se stotožňuji s Vanduly názorem
2) Sama jsem si možná něčím podobným prošla a možná hned dvakrát. Pro mě to kdysi byly také hrozné vady a myslela jsem si, že „o mě nikdo ani kolo neopře“ – a opřel:-)))).
Má první a na první pohled patrná vada je, že mi nenarostly dva přední zuby a to dvojky – takže mám nahoře jen jedničky a hned vedle nich trojky – teď už je to v pohodě – mezery už nejsou tolik patrné, ale než mi narostvy zuby moudrosti(asi v 25 letech) vypadala jsem jako veverka – a to na první úsměv. Pak jsem někde v rádiu slyšela, že je to věc vývoje člověka, a tím, že špičaté trojky už nemají pro nás smysl – budou se zarovnávat a dvojky budou postupně mizet – je to jen velmi laické vysvětlení. Ale potkala jsem v práci kluka, který měl stejný problém a tak jsme si začali říkat „vyšší fáze ve vývoji člověka“ – a to jsme z celé firmy byli jen mi dva. A svou odlišností jsme se začali chlubit. 🙂
A můj druhý problém bývala moje výška – měřím 182 cm. Dnes se mi zdá, že je to už zcela normální hodně mě dorůstají holky tak o 15 let mladší. Populace se celkově zvětšuje, ale ještě před 15, 10 lety jsem byla za čahouna a měla jsem opravdu problém najít kluka stejně vysokého, nebo i vyššího. Málo kdy jsem chodila s cizíma klukama tancovat. I se mi stalo, že pro mě kluk přišel tancovat, a já seděla a když jsem si stoupla a on byl o 10 cm menší tak řekl:…promiň, ale já si to rozmyslel. A to je pro 18letou holku opravdu utrpení. A dnes vezmu si klidně podpatky a jsem o pár čísel vyšší než manžel a jsme oba v pohodě – proč si s tím lámat hlavu. Dokonce jsem pár let žila s klukem, který byl o půl hlavy menší a ještě o dva roky mladší – to bylo pro některé v okolí pozdvižení, ale nám to bylo jedno.
No a má hlavní rada pro Tebe je, že je dobré smířit se svým tělem a tím i se svými nedostatky. Nejsem o moc starší než ty, ale už vím, že těch nedostatků s přibývajícím věkem je také víc a víc a nebudou souviset jen se stárnutím, s tím si dnes už poradí plastická chirurgie – pokud na to jsou finance. A pokud se naučíš mít ráda své tělo, takové jaké je, tak se nebudeš zbytečně trápit.
Mě osobně to trvalo také pár let, než jsem si sama na sebe „zvykla“.
Tak doufám, že to všechno nevyzní, jako bych byla z nějaké sekty, ale stejně se mi zdá, že jsem to napsala dost „kostrbatě“, tak jen doufám, že jsem Tě nějak neurazila.
Tak to mi připomnělo, že na základce jsem do třídy chodila s holkou, která měla na noze srostlé prsty. Vůbec si nepamatuju, že by se jí někdo smál.
Na střední chodila holka bez ruky. Taky si nepamatuji, že by se jí někdo posmíval, ale zato si pamatuji, že jí ostatní měli plný zuby – byla totiž šíleně rozmazlená.
Tak mě napadá, že těm posměvačným dětem třeba jejich rodiče nikdy normálně nevysvětlili, že když někdo má nějakou nemocnou nebo chybějící část těla, je to přece úplně normální….sice se to nevidí denně, ale je to prostě součást života. A stát se to může všem.
Ahoj mimkys, já se musím plně ztotožnit s názorem Vanduly, že první věc, kterou bys měla udělat, je srovnat si to sama v sobě..sama jsem tedy doposud celá, ale po přečtení tvého článku mi vyskočilo pár situací z mého života…
…jak jsem jako malá holka měla kamarádku, která nosila rovnátka – taková ta sundavací, se kterými v puse se šíleně šišlalo a tehdy to bylo s rovnátky úplně jiné, než dnes – byla pro ostudu…a ona se jimi chlubila a my jí je všechny záviděly!!! A chtěly jsme je půjčit a tak…prostě žádný handicap, ale přednost – zvláštnost!!…nikoho nenapadlo se jí posmívat…
..jak jsem měla na základní škole spolužáka, který měl jednu nohu amputovanou v bérci – na koupališti stoupl na nějaký střípek…měl dřevěnou protézu, běhal, jezdil na kole, chodil normálně na tělocvik (jen vždy v dlouhých teplákách (takovýchtěch s gumičkou přes chodidlo – pro pamětníky:-)) a kdo to nevěděl, ten by to snad ani nepoznal..prostě děti se s tímto srovnávají daleko lépe než dospělí…a byl strašně zlý. Byl to opravdu takový ten grázl v tom klasickém slova smyslu – ubližoval a mlátil zásadně jen holky a slabší, na kluky stejně veliké si nikdy netroufnul…prostě přišel a jen tak udeřil nebo něco roztrhal, zničil..a strašně škodolibě se přitom smál, čekal na holky, až půjdou ze školy a zmlátil je před školou aktovkou…rodiče (jeho i naši) a učitelé se tvářili jako „že se o tom nemluví, že je to chudáček…“..a..bije děti…no jo no…a nesmíte mu ublížit, když je tak postižený…to, že má dřevěnou nohu (což jsme jako děti nikdo neřešili) v dětském kolektivu úplně ustoupilo do pozadí v tom, jak byl strašně zlý (to jsme řešili pořád).. jednou (bylo nám asi 10 let), když jsem byla opravdu jako sopka před výbuchem (lepila jsem něco v pracovní výchově a nešlo mi to a měli jsme to odevzdat…:-)) a on zase přišel a dost do mě zničehonic strčil, jsem vybouchla…a ztřískala jsem ho tak, že ve finále ležel na zemi, kňučel, já seděla na něm a pohlavkovovala ho jako smyslů zbavená a dost sprostě mu nadávala – všichni koukali jako blázni – byla jsem vzorňák, premiantka třídy:-)…od té doby jsme si přestali brát servítky a mydlili ho tak, jak si zasloužil…a on dal ihned pokoj (takový ten zbabělý hajzlík), jen vyhrožoval…a na jeho dřevěnou nohu se úplně zapomnělo…
…jak jsem jednou byla na dětském táboře jako vedoucí a jedna „kolegyně“ tam měla pro změnu na jedné noze prstů 6 – ten šestý byl takový zakrnělý, spíše mezi zanártními kostmi..taky se tím chlubila (jak jí na to nepřišla vlastní matka, až někdy ve dvou letech teta při koupání:-))…všem to hrdě předváděla, byla nazývána „šestiprstou bohyní“ atd. atd….zase ani stopa po posměchu..
…na jednu takovou „kamarádku kamarádky“ – poloviční Malajku, dříve prý strašně hezkou (dokonce nějakou lokální Miss v Malajsii), která asi tak v 18 letech měla těžkou dopravní nehodu, kdy se auto s nimi převrátilo ze srázu a začalo hořet – přežila jediná z několika lidí s popáleným obličejem, rukama, nohama…převezli ji z Malajsie na popáleniny do Prahy na Vinohrady, tam jí zachránili život – bohužel, s dost znetvořeným obličejem, ale zase ne tak, aby nebylo vidět, že musela být opravdu hezká (kamarádka pracovala shodou okolností na té klinice popálenin později, našla dokumentaci a zjistila, že tohle je proti tomu, jak její kámoška vypadala na začátku, krása nesmírná…), zjizvenými hřbety rukou…naučila se s tím žít, zvykla si na ty upřené pohledy a otáčení hlav na ulici…vystudovala práva a teď má 5letého krásného syna (vdaná teda není:-))..a další a další situace potom už z mé lékařské praxe…ty cirkulárkou uříznuté prsty na ruce, ty umělé střevní vývody na břiše – to je teprve společenské omezení…
…jsem asi profesionálně deformovaná, ale opravdu si myslím, že je to kosmetický defekt, ale není to opravdu nic, za co by ses musela nějak extra stydět – nechodíš přece zanedbaná, špinavá, smradlavá, s vykotlanými zuby:-).. a už vůbec nevidím problém to nějak pravdivě, ale přiměřeně věku vysvětlit čtyřleté dcerce – prostě jsi jako malá nedávala pozor, prstík sis poranila a byl tak moc nemocný, že jej pan doktor musel dát pryč..poučení pro dcerku – musíš na sebe dávat opravdu pozor…( a rozvedení – jsou i lidi třeba na vozíčku, kteří nemohou chodit a lidi kteří nevidí a neslyší…) je to prostě součást vašeho života a nějakým tabuizováním docílíš pouze toho, že se tvoje děti budou na podobně „postižené“ lidi dívat právě tak, jak je to tobě tolik nepříjemné…moc držím palce, abys to dobře zvládla sama v sobě i společně se svými dětmi:-)))!!!
Ahoj Mimkys. Litovat tě určitě nebudu, protože jsou opravdu horší věci, každopádně ale nezlehčuju tvoje trápení s tímhle hendikepem. Jenom ti chci říct, že si myslím, že dokavaď ho ty sama nepřijmeš, budou si tě cizí lidé vychutnávat. Dokavaď si ze svojí „odlišnosti“ nedokážeš udělat legraci, budou tě pohledy ostatních lidí bolet. Svojí dceři bys měla říct co nejdřív úplně na rovinu, o co jde. Jednak ve čtyřech letech je už dost rozumná, aby alespoň částečně pochopila, jednak když z toho budeš dělat tabu, bude ji to lákat jako něco zvláštního – a přitom to je přece součást tebe, tvoje realita, se kterou žiješ celý život a nikdy se to nezmění. Proto i ona by to měla brát jako něco zcela přirozeného. Pomůžeš tím nejenom jí přijímat tělesnou odlišnost, ale i sama sobě. Zkus to překonat.
Vymyslela bych si na tvém místě vtipnou odpověď pro případné nepříjemné zvědavce – třeba něco ve smyslu, že máš letní větrání, nebo protiplísňové opatření :)). Zní to asi krutě, ale věřím, že tímhle bys každého odzbrojila. A když budeš připravená, tak ti cizí zvědavý pohled už tolik vadit nebude.
A napadá mě jedna věc – spousta lidí určitě nekouká proto, aby ublížila, ale protože vidí něco neobvyklého.
ahoj,myslím,že jsi statečná,znám ženský,který se složí z toho,že si zlomí jen nehet:-))viz.moje sestra a známá:-))
určitě pohledy lidí nejsou nic příjemného,ale jsem si jistá,že ti správní lidé na tobě vidí jiné hezké věci a kvality!!
prostě na každém člověku je něco,proč na něho ostatní někdy hledí:-))a taky si myslím,jako Chromle,že děti vnímají uplně jiné věci,to jen mi dospěláci,jsme v tomhle divní..
přeju ti veselou mysl a hodně lásky!!Lenka
Ještě mě napadlo, až se potkáme na srazu, my dvě se určitě poznáme:-))))))
Ahoj Pavli, potěším tě. Nejsi sama. Já mám od narození defekt na prostředníčku pravé nohy.Chybí mi jeden článek, respektive ten prst je jaksi zakrněný, takový hubený,kratší pahýlek bez nehtu.
jako malá jsem se furt ptala,kdy mi tam nehet doroste. Když jsme chodili na plavání, dělala jsem to samé co ty, všelijak zakrývala prsty. Děcka ve škole se mi v určitém věku dost smály a pořád si to prohlíželi.
Když nastal čas laků na nehty,zjistila jsem, že o vypadá ještě hůř a na samotné kůži lak nedrží.
Po pubertě jsem se rozhodla z toho udělat něco exkluzivního, každý můj „handicap“ obdivoval jako raritu. Teď jsem na to skoro zapoměla, už na to kašlu. Můj muž si toho asi ani nevšiml, já mu to myslím ukazovala, ale nějak mu to nepřišlo ani divný.
Akorát jsem měla strah v těhotenství, aby to nebyla nějaká genetická porucha,ale vše dopadlo dobře.
Někde jsem četla citát z budhistického učení, že lidi, kteří jsou duchovně vyspělí mají vždy nějaký handicap. Tím utrpením posilují svou duchovnost. Takže holka, je to jasný:-)))))
Buď na své „utrpení“ hrdá a z posměváčků si nic nedělej. Naopak, jsi tímto výjimečná a výjimeční lidé bývají vždy středem obdivu:-)Já už normálně nosím sandály, u vodu to neskrývám. A dokonce jsem to mojí dcerce ukazovala jako zvláštost a ona si ten prst oblíbila, pořád jej hladí a chce jej pusinkovat:-))) A malé to pak vysvětli normálně. Děti nerozlišují, to jen my dospělí je deformujeme konvencemi. Vezme to jako samozřejmost.
ahojky,moc hezký článeček.Vím jak se cítíš i já mám problém tedy měla jsem.V 15 letech jsem byla na operaci srdce a jizva je dlouhá 30 cm vlastně od kliční kosti až k poslednímu žebru.Krásná dlouhá šlicna.Na začátku vypadala jak anténa na druhý program taky tak jsem jí říkala.I přes vedro které bylo přes léto jsem nosila stojáček,nebo aspoň límeček pěkně zapnutý.Přezdívku co jsem dostala od posměváčků asi uhodneš.Tak jsem začala nosit vše co bylo ke krku ale volný záda.Jak čas běžel dál,přestala jsem vnímat okolí a začla nosit to co bylo hezký tedy pro moji osůbku a nějak samo se vytratilo upnuto ke krku.Ba naopak jsem zjistila,že nás takto označených nějak moc přibývá a můj tehdy velký problém se vytratil.Pravda dvojdílný plavky nenosim,neb mám další jizvu prostě jak říkám jsem na zip.Ale to až při čtení mého dalšího narození.papapa a rada závěrem,dcerce bych to pomalu vysvětlila už teď,neb čím později jí to budeš chtít říct tím to bude pro tebe těžší
Mobile Sliding Menu