Amputace

Rubrika: Od srdce i od plic

391481_knee_x-ray_2Dlouho jsem přemýšlela, zda-li mám napsat tento článek. Až si ho přečtete, možná řeknete – taková prkotina a ona se tim zabývá – ale mnoho jsem s tím zažila a zažívám dál… Když se řekne amputace, každého hned napadne, že člověku chybí nějaký kus těla. Ať už jde o nohu, ruku nebo i pitomý (promiňte výraz) prst. O tom posledním bude můj článek.
Když mi před 24 lety byly dva roky, měla jsem dva starší sourozence a mladší sestřičku. Byla jsem normální zdravá holčička. Jenže jednoho dne jsem prý upadla a zakopla (už nevím o co) a mně se za nějaký čas udělala boulička na levé noze, prostřední prstíček. Doktor by zřejmě nic nedělal, řekne si, obyčejná boula, to se spraví, jenže mě se zvětšovala a tak mi prostřední prst na levé noze museli vzít. Vůbec nic si z této doby nepamatuji, znám to z vyprávění maminky a babičky.
Když jsem byla v nemocnici (s tou amputací), ležela jsem prý na oddělení pro dospělé a chodila jsem tam po chodbě s jedním dědou za ruku a když jsem viděla mýho dědu přicházet na návštěvu, pustila jsem se ho a utíkala za svým se slovy: „Dýdo, dýdo“ (dědo, dědo). Ještě teď je mi do breku, když to píšu, a pokaždé, když mi to můj děda vypráví.
Ani nevím, kdy jsem si začala uvědomovat, že mi chybí jeden prst, vůbec si na nic nepamatuji. Jediné, co si pamatuji, byly posměchy od spolužáků. V jisté třídě se chodí na plavecký kurz přece. A tam jsem to skrývala, jak jsem mohla (dávala jsem si přes prsty ručník nebo jsem ohýbala nohu o tu druhou). Asi si řeknete, že to je hloupé, ale byla jsem malá školačka a děti výsměch berou úplně jinak. Doma jsem vždy brečela, když se mi někdo smál, že mi chybí jeden prst. A maminka mi pokaždé říkala, že se smějou jenom ti, co tomu nerozumí a utěšovala mě.
Ale nebylo to moc platné, jak jsem rostla, nadávky se postupně zvyšovaly. Bála jsem se chodit v létě koupat, že se mi budou lidi smát, bála jsem se nosit sandály bez ponožek, že to bude vidět. Taky si pamatuji, že jsem si do ponožky strkala vatu, abych to trošku vycpala.
Bála jsem se, že si nenajdu ani kluka, který by chtěl takovou holku? Nakonec jsem ho našla a trvalo dlouhou dobu, než jsem si uvědomila, že to je ten pravý se všim všudy.
Nyní po 24 letech od amputace není dne, aniž bych si na to nevzpomněla. Je to asi dva roky, jsem stála na koupališti frontu na pití a za mnou stály malé, asi 10leté holky. Otočím se a jedna zrovna ukazovala na mojí nohu… Bylo mi hrozně, i když jsem dospělá.
Mám 4letou dcerku, která ví, že mi chybí jeden prst a ptala se, co to mám. Odbyla jsem jí, ale vim, že jí jednoho dne budu muset říct pravdu.
Pro někoho je to prkotina. Říkám si, jsou i horší amputace, tahle moje nejde vidět… ale i tak je to hrozné s tím žít a kdo to nezažil, neví, co to je.
Snad mě za to neodsoudíte, potřebovala jsem se někomu svěřit, nechci, aby mě litovali, snad má někdo stejný nebo podobný osud a napíše mi.
Pavla

Napsal/a: mimkys

Toto taky stojí za přečtení!

Jak každodenně zabíjíme důvěru svých dětí

Neděláme to schválně, ale dopouštíme se toho snad každý den. Jsou to jen zdánlivé malichernosti, ale důsledky jsou mnohem

Čtu dál →

Recenze: Pohádková logopedie

V dnešní době, kdy spousta dětí navštěvuje logopedii, jsou prostředky, které nácvik správné řeči podpoří hravou formou, k nezaplacení. Tedy alespoň

Čtu dál →

Příběh nejkvalitnější pomazánky bez palmového tuku

Není to tak dávno, co internet zaplavily obrázky sklenic, ve kterých bylo názorně předvedeno složení některých kakaových krémů –

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)

  • Marci55

    Ano, děti se posmívají,ale vyrostou z toho. Amputace neni až tak hrozná, hlavně že človíček žije.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist