Ach ty babičky!

Doma jsem si s babičkou rozuměla více než s mamkou. Doma to nebylo moc ideální. Mamka se vždy postavila na otcovu stranu, jenom pro to, aby byl doma klid. U nás totiž byla tichá domácnost nebo kravál. Ale o tom tady psát nechci.

Nejraději jsem chodila za babičkou, tam byl klid, babička byla v pohodě. Hodně mi pomohla. Pomáhala nakupovat věci do domácnosti, takovou jak se říká výbavu. Spoustu mi toho koupila sama. Na mamku jsem se nemohla spolehnout. Ta mi spíše ještě brala našetřené peníze. Nevím jak se jí to vždy povedlo, ale vždy je našla. V té době jsem žádný účet neměla a ani mě to nenapadlo. Babička byla mojí velkou oporou.
Když jsem se stěhovala, těšila jsem se, že se budeme navštěvovat a na návštěvy se budeme těšit. Odstěhovala jsem se do jiného města, ale zas tak daleko od sebe nebydlíme.
Jenomže vše vypadá jinak. Připadá mi, že iniciativní jsem pouze já. Pokud jsem nenaplánovala návštěvu já, vždy když jsme jeli do Ostravy, tak nikoho jiného to nenapadlo. Jako by to všem bylo jedno. Když se narodila dcera, myslela jsem, že babičky budou chtít vnouče vidět, ale spletla jsem se. Celá moje rodina bydlí v Ostravě a někdy mi připadá, že tím, že jsem se odstěhovala jinam, k nim už moc nepatřím.
Babička má 2 vnučky a dvě pravnoučata. Ale chová se jakoby měla jenom jednu vnučku, tu co má nejblíže. Když přítel studoval na VŠB, jezdily jsme s ním. Babička z toho moc nadšená nebyla, vždy si stěžovala jak je unavená nebo, že ráno musí vstávat do školy a proč nejezdíme za mamkou. Někdy dokonce nevěděla, jestli máme přijet, jak říkala, musí si to rozmyslet. Připadala jsem si jako vetřelec. Mamka v té době byla šťastně rozvedená a znovu vdaná. Začala se zajímat o to, že má dceru a vnouče. Tak jsme začali jezdit k ní. Jenomže to se babičce taky nelíbilo.
Začala jsem poslouchat jaká jsem nevděčná vnučka, co pro mě všechno udělala atd…
Největší zhoršení nastalo, když se narodil syn. Babička ho moc neuznává dodnes. Nevím jestli je to proto, že je to kluk (babička je už skoro 30 let sama) nebo proto, že její druhá dcera už nemůže mít další miminko.
Nejhorší je to, že dělá mezi dětmi velké rozdíly. Jde vidět, jak se chová k mým dětem a jak ke své druhé vnučce.

Víte jak vypadá návštěva u babičky?
Přijedeme, dáme kafe, babička si stěžuje jak je unavená, nemůže nic dělat……Když vidíte, jak stále sleduje co dělají děti a hlavně to jak se tváří, tak návštěva pokračuje takto – nechoďte tam, neberte to, nedělejte to.
Babička má všude samé sklo a porcelán a ani kvůli našim dětem ho nedá jinam. Dcera byla v pohodě, ale syn musí všechno vidět, všechno vyzkoušet. Takže se těšíme až zase půjdeme.
Nejvíce mi vadí ty rozdíly které dělá mezi dětmi. K mým dětem se chová jinak, dceru jakštakš bere, syna ignoruje. Ani nevím, kdy je naposledy obejmula, nebo jim dala pusu. Nejde mi o to, co komu koupí. I když i tady jsou vidět rozdíly. Vnučce koupí všechno nehledě na cenu. U pravnoučat se na dárek s někým složí.
Když se Vás dítě zeptá proč jí babička nemá ráda, je to zlé. Už jsem se o tom s babičkou snažila mluvit, ale ta špatná jsem nakonec byla já. A jak babička řekla „To nejsou mé vnoučata“.
Znamená to, že pravnoučata jsou už méněcenná. Moje prababička se ke mně chovala moc pěkně, měla mě ráda a ráda jsem k ní jezdila na víkendy nebo na prázdniny.
Takže celá situace se obrátila. Začala jsem si více rozumět s mamkou, s babičkou si už ani moc nevoláme. Vídáme se o narozeninách a i ty chtěla babička zrušit.

Nevím kde se vše tak zvrtlo, ale vím že i přesto mám babičku ráda. Plánovat návštěvy jsem přestala, nebudu se vnucovat někam, kde o to není zájem. Když jedeme do Ostravy, navštívíme mojí nejlepší kamarádku, nebo jedeme na kafe k mamce. Po tom, co babička řekla, že si musí rozmyslet, jestli máme přijet, jí dám vědět, že budeme u mamky, ale to je tak vše. Jestli nás chce vidět, může přijít k mamce, má to kousek.

Rodina je vše, co člověk má, starejte se o ni, milujte ji, chraňte ji. To, že si s babičkou nerozumíme a neumíme si k sobě najít cestu, mě moc mrzí. Nedopusťte, aby se to stalo i Vám, když se chce, jde všechno napravit. Já se snažila dva roky, bohužel, bez úspěchu. Teď je alespoň příměří, lepší než nic. Už jsem z toho ale unavená.
Takže všechny babičky, mějte rády svá vnoučata, ale i pravnoučata. Nedělejte mezi dětmi rozdíly. Možná tomu nerozumí, ale vycítí to. Děti jsou dar, tak je mějte rády.

Napsal/a: nuninka