Máme tady pokračování. Co se změnilo? Je to lepší, stejné nebo horší?
Podle mého názoru, je to horší. Bohužel.
A moc mě to mrzí. Taky jsem si to obrečela, ale co se dá dělat, já jsem se opravdu snažila…
Už od začátku prosince jsem se snažila domluvit návštěvu na Mikuláše a na Vánoce. Mikuláš nevyšel, snažila jsem se dál. Pak přítel řekl, že do Ostravy nejede. Není se mu co divit, před Vánocemi, na cestách blbákov. Jenomže co teď?
Jelikož k nám Ostrava moc nejezdí, chtěli jsme, ať přijedou oni. A jak to dopadlo? Týden před Vánocemi jsem se kvůli tomu pohádala s mamkou a ve stejný den i s babičkou.
Mamka řekla, že nepřijedou, protože nemají zimní gumy (jinak autem ale jezdí). Babička, že se k nám nedostane, protože nemá auto a je závislá na tom, kdo ji vezme sebou – mamka nebo druhá dcera.
Takže zase nic.
Když přítel viděl, jak mi je, souhlasil, že do Ostravy pojedeme. V pondělí, těsně před svátky. Tak jsem honem volala babičce a mamce.
Víte jak to dopadlo? Tak, že se jim to nehodilo. Takže zase nic. Jenom jsme se rozhádali. O tom, kdo kde je kolikrát. Dozvěděla jsem se, že my do Ostravy jezdíme pouze na nákupy. To, že přijedeme na návštěvu se nepočítá, protože hlavní cíl cesty je nákup. U babičky jsme nebyli už rok, což není pravda, naposledy v půlce listopadu. Dále tady bylo jako vždy srovnání její druhé dcery s rodinou. Jak oni nemají čas, jsou do večera v práci, dcera studuje dálkově, takže ani o víkendu nemají čas a ještě staví dům. Zatímco my sedíme doma na zadku a nemáme co na práci. To, že přítel také chodí z práce domů pozdě a když musí, pracuje i doma, že máme dvě děti a dům, který dáváme dokupy, to nikoho nezajímá. Prostě, jsme na vedlejší koleji.
Svátky teda proběhly bez rodinné návštěvy. Jenom po svátcích se ozvala teta: Jak to, že jste nepřijeli? To bylo vše. Za celé svátky se nikdo neozval. Já jsem nevolala, a to pouze proto, že jsem během prosince volala pořád. Možná si říkáte, že jsem měla. Ale proč? Během prosince jsem se snažila dost. Kolikrát mi to připadalo, jako bych se vnucovala a přitom je to má rodina.
Stále přemýšlím, kde se stala chyba nebo co dělám špatně. Volám já, návštěvy domlouvám já, do Ostravy jezdíme my. Na narozeniny se taky musíme vždy přizpůsobit a nedej bože, když se nám to nehodí, to je pak oheň na střeše. A když mají přijet na narozeniny k nám, to se taky musíme přizpůsobit my. Jinak slyšíme: Však já přijet nemusím!
Tato situace mě moc mrzí, místo aby bylo zlepšení, je to horší. Mrzí mě to kvůli dětem, ostravské babičky moc nevidí. Ale už nemám sílu donekonečna řešit hlouposti, dohadovat se nebo přemlouvat.
Během svátků jsme se tedy vůbec neviděli, děti neměli od babiček ani Mikuláše, ani Vánoce. Ani jedna babička se neozvala. A nakonec jsem ta špatná zase jenom já.
Protože vedu, jak řekla teta, „žabomyší válku“.
Někdy si říkám : Proč se stále o něco snažím? Ale odpověď znám – je to má rodina.
Jenomže tentokrát už síla došla. Takže uvidíme co bude dál.
Napsal/a: nuninka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
Holky díky :-)))
Kdyby to tak nemrzelo, je to rodina 🙁
V Ostravě jsme nebyly a kdoví kdy tam pojedeme. Takže buď budu ta ze všech nejhorší a řeknu ať si ty dárky nechá, nebo to budou rozbalovat až na konci února.
Nuninko, je mi líto, že se to nevyřešilo, a bohužel, asi ani nevyřeší, jako bys mluvila o naší rodině, můžu se roztrhat, aby se všichni měli a nikdy nebudu dost dobrá. A proto rezignuju, přišla jsem totiž na to, že čím víc se chceš zavděčit a čím víc se snažíš, tím méně si tě lidi váží. Věnuj se dětem, manželovi, ikdyž vím, že tě to bolí, kvůli dětem, ale takový prostě je život a je jen smutné, že to tetičky a babičky tak kazí… ve mně to teda zanechává parádní jizvy… ale co už… neužírej se tím, kašli na ně.
S rodinou je špatná domluva i u nás.Proto jsem se naučila držet hesla:Kdo chce ten může.Tak by jsem se o návštěvu naprosila,vyčerpala jsi vše co jsi mohla.
Asi tak. Jsi zaměstnaná maminka,staráš se o dvě děti, barák na hrbu a tvůj přítel se taky zrovna dvakrát nekope do p…e. Snažila ses už až dost. Takže to pusť k vodě. Někdy ti, kteří se nejvíce snaží, bývají nejvíce trestáni. Tak ať se teď snaží zase někdo jiný. Potřebuješ mít klid pro svou vlastní – užší rodinu, OK? A nebude to zas až tak těžké, neboj. Až se za měsíc otočíš, řekneš si – toto uteklo, a ani jedna výčitka. Jestli budou chtít, zavolají nebo přijedou sami. Věčně se přizpůsobovat nemůžete. Mysli také na svého přítele, jestlipak už toho tak nějak nemá plné zuby. A hlavně, mysli na sebe((-:
Nuninko, tak to mě hrozně mrzí:(((((
Je to opravdu někdy těžké, vyjít s rodiči, či prarodiči…..věřím, že jsi se snažila, ale můj můj názor je, nedoprošuj se, ať to zkusí i oni…….kdyby vás chtěli vidět, tak by si určitě čas na vás našli a nevymýšleli by si řeči typu, ty jsi tu byla tolikrát aj.
Je škoda, že děti nevidí babičky, to je vždy pro mě smutné, ale pokud je to tak, jak píšeš, tak takové babičky ani nestojí za to, i když je máte určitě hodně rádi:((((()
Já vím je to smutné,když vlastní takhle reagují.
U Vás,že jezdíte po nákupech a u nás:přijedou,když něco chtějí…
A přísahám,že jsme nic nechtěli.Jen tak pokecat,kafe vypít,pochlubit se co se za ten čas semlelo a ták.
Takže už přes 2 roky sem „sirota“,které semtam se ozve nevlastní bratr nebo otčím a to ještě tak ze slušnosti,když mu pošlu SMS.
Nejsem hrdá,ale spíš se chráním té bolesti,kterou zažívám po všem, když jsem se snažila vše nějak urovnat.
Snad se nám časem vše srovná,ikdyž čas letí a mám pocit,že u nás asi né….
A když mi ten můj říká:no co,moji rodiče Tě mají rádi je mi do breku,že cizí jó a vlastní matka radči šla z baráku než by na svou dceru pohlédla.
Máme své životy,své starosti a snažme se,aby naše děti nikdy nepoznali co prožíváme my.To je tak jediná rada,o jiné nevím…
Nuninko, koukám, že už to taky řešíš hodně dlouho, ach jo. Myslím na tebe.
Každá duše si vybírá své místo k životu, svou rodinu, od které se narodí a je to tak proto, že se má něco od té rodiny naučit a naopak. Lidi si většinou rozumějí, pokud jsou jak se říká na stejné vlnové délce, na stejné úrovni myšlení, ale každý se postupem času vyvíjí nějakým směrem, někdo rychleji, někod pomaleji, někdo směruje na jednu stranu, jiný zase na druhou. Pokud se začneme vyvíjet jiným směrem, obvyklasi přestávame rozumět (opmíjím výchovu, strachy a bloky ukryté v anší duši). Nejvíc to ale bolí u své vlastní rodiny. když si přestaneme rozumět s rodinou, máme pocit, že je to zrada učiněná na nás, protože rodina je tu od toho, aby nás podporovala a měla ráda, aby nám dávala svojí energii, když mi zase investujeme svoji. Navíc a nejhorší je to tehdy, pokud jsme si v minulosti rozuměli výtečně. Ale nikdo z nás nevidí do duše toho druhého a neví, co se tam deje. Navíc vnímání světa je velice relativní. Nicméně důležité je říct, že pokud jedna strana naslouchat nechce, můžeme se i roztrhnout a všechno naše promlouvání do duše je zbytečné a od člověka se odrazí jako míček. Pokud člověk má svojí pravdu a nechce vidět jinou, ani jí neuvidí. A i když to bolí, asi nemá význam snažit se člověku předkládat něco, co vidět nechce. Možná si jen občas spomenout a popřát mu v duchu to nejlepší a věřit nebo spíš doufat, že se to možná jednou obrátí a vy se znova na stejnou vlnu naladíte.
Možná je to tak i stovu babičkou…Jinak jsi jí vnímala jako dítě a jinak jí vnímáš teď. Ale ty jsi pro ní byla taky jiná, jako dítě jako vnouče a jiná jsi teď jako dospělá žena, která má svou rodinu a život. Co je smutné, že tvoje nevidí, jak jí máš ráda a svým přístupem si sama způsobuje to, o čem tak ráda mluví..a to je to, že jednou tam opravdu jezdit přestaneš. Ale nedivila bych se ti. Bolestivé to asi bude pořád, ale mysli na to, že máš svou rodinu, pro kterou jsi ty tá důležitá a že jednou budeš v roli milující babičky a prababičky.
Život je složitý Nejhorší je, že si ubližují v rodině lidé, kteří by si měli být nejblíže, chránit se, mít se rádi a vycházet si vstříc. U nás v rodině to tak je. Můžeme se jeden na druhého spolehnout. Věřte, že se vše zlepší. Zase bude líp. Myslím na Vás. Jana
Nemáte to jednoduché, v každé rodině je to jiné. Co je ale nejhorší je čas, který plyne. Místo toho, abychom se mohli o své blízké opřít, strávit s nimi krásné chvíle a jednou na ně s láskou vzpomínat, máme tady spoustu stresu. Moc Vám držím palce, snad se to jednou obrátí.
Nuninko, přečetla jsem si tvůj příběh a přiznám se, že těžko cokoliv radit. V rodině by každý normální člověk chtěl mít hezké vztahy, přátelské ovzduší a pohodu. Bohužel tomu tak velmi často není a pak to bolí o to víc, že cizí jsou bližší než vlastní rodina. Znám to také…. tuším, že nás je…. Všechno je to o tom, co vydržíš ty a co jsi ochotná (možná lépe: schopna) snést.
Pokud ti to ubližuje a trápí tě to, asi bys to měla zkusit řešit – přerušit na nějaký čas návštěvy, omezit kontakt, nechat to ustát a hlavně: zkusit to bez nich.
NEBO se naučit mávnout rukou, pustit to z hlavy, tzv. jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Záleží to na tobě, jaká jsi a co zvolíš…
Každopádně ti přeji hodně štěstí, pevné nervy, spoustu sil a ať to dobře dopadne 🙂
Omlouvám se nebyla jsem přihlášená. Anonymní jsem já.
MOC VŠEM DĚKUJI ZA TAK MILÁ SLŮVKA. ZAHŘÁLA U SRDÍČKA.
PÁJUŠKO – moc mě mrzí, že máte takovou situaci zvláště teď, kdy máte být v klidu a hlavně bez stresu. Držím Vám palečky. Myslete hlavně na miminko, které cítí každou změnu.
Není to jednoduché, ta změna z mámy na babičku, ale já se moc na první vnučkutěšila a naše Báj nás všechny okouzlila, prví zoubek, úsměvvy, prostě kouzlo..Synova rodina bydlí na konci našeho města, když potřebují ozvou se, plést se jim do něčeho nebudu, sama jsem si se svojí snachou užila.Mám je moc ráda, ale na jejich radosti a strasti se dívám s odstupem, musí si sami pomáhat a řešit.Pomoc neodmítnu, ale nepodbízím se.Až bude malá větší budeme spolu více, takto jen po chvilkách, navíc zatím pracuji ,takže procházky, návštěvy či solná jeskyně..Moc přeji všem maminám skvělé rodiče i prarodiče,je to pomoc a všem to dá víc, než vzájemné osočování a nevraživost.babča jitka.
Nuninko, naprosto Vas chapu a je mi Vas moc lito. U nas v rodine je to neco obdobneho.U me mamky je to celkem v pohode, i kdyz take musim porad vse zarizovat ja a ustupovat. Ale pritelova mamka je jine kafe. Kdykoliv mame dojet, je nam neco vycitano, at uz ze je to ucelova navsteva(neco potrebujeme nebo proste si jen jedeme nakoupit)nebo ze nic neprinasime(a to co prinasime je vzdy spatne).Porad slychame ze jeji druhy syn ji koupil to a to a to. A ted to vygradovalo tim, ze prohlasila, ze je sice hezke ze jsem v 18tt, ale ze ona ma stejne jen jedno vnouce, a o naseho parchanta nema nejmensi zajem, kdo vi jestli to je vubec jejiho syna. Tak mi praskly nervy, rekla jsem ji co si myslim. Asi to nebylo dobre reseni, ale na nejakou dobu mame vyreseny „navstevni stres“.
Opravdu Jarka mela pravdu, soustredte se na sve deti a pritele. Chapu, jak moc vas to mrzi, protoze jde o vasi rodinu, ale vy jste udelala opravdu hodne. Cas je i na nich. Preji hodne uspechu, stesti a zdravi.
Nuninko, co říct – je mi to líto za tebe 🙁
Taky myslím, že ses snažila dost, tak si rozhodně nic nevyčítej. Vím, že to bolí, je to rodina, ale ta nejbližší je teď tvůj přítel, děti. Jak píše Jarka – určitě bych už spory neřešila po telefonu… a asi bych se taky pokusila dát rodině najevo, že i ty máš svou důstojnost a svůj život – tedy, když se s návštěvou přizpůsobíš, máš právo totéž čekat od druhých. Sestra staví dům – my opravujeme. Jsou dlouho v práci – tvůj přítel také. Nejsi o nic méně než oni a zasloužíš si stejný respekt. Nehádat se, nevyčítat, ale nenechat se ponižovat – protože tohle mi trochu jako ponižování připadá a od mámy a babičky to nemůžu pochopit.
Tak se drž , dětem to zkus vysvětlit – a nenech se převálcovat! 🙂
Nuninko kdyby babičky chtěly tak pošlou dětem dárky poštou:-) Myslím,že jsi udělala dost-nic si nevyčítej. K
Vím, že vás to asi moc mrzí, ale nedá se nic dělat, takový je život. Zkuste nějaký čas jenom tak zavolat, jak se mají, zda jsou v pořádku a nic jiného neřešte. Pokud vám druhá strana začne něco vyčítat, buď odmítněte hovor s tím, že po telefonu to nemá cenu a nebo ukončete hovor, že máte malý kredit. Děti se musí smířit s tím, že mají holt prarodiče dost daleko na to, aby se s nimi viděli častěji. Hlavně nic neřešte před nimi, protože pak při návštěvě by se vám to mohlo vymstít, řeknou i to, co nevědí.
Netrapte se tím moc, prožívejte si svůj „malý“ život, jak já říkám, potřebujete síly jinde. Čerpejte ji z dětí, z hezkého vztahu s přítelem a vězte, že to je momentálně nejdůležitější-děti a přítel. To jsou teď vaše jistoty. Dejte tomu čas, udělejte si výlet tak, aby to nerozhádalo vás dva a uvidíte, zda se situace zlepší.
Snad to čas srovná.
Držím pěsti. Jarka
Doba je hektická a my starší ji často odmítáme chápat.My se jako rodina/s rodinami našich sourozenců ,bratranců a sestřenic/ nejvíce setkáváme v létě a to u někoho z nás.Tyto rodinné sjezdy jsou neokázalé a vždycky si pěkně popovídáme.Dokud žila alespoň maminka, měli jsme sraz u ní a všichni se DOHODLI,co kdo opatří.Na slavnostní oběd jsme šli všichni do restaurace a maminka na tuto oslavu pak celý rok vzpomínala a těšila se ,zda se dožije další…V zimě si raději zavoláme.
Četla jsem pozorně tento i předešlý článek. Co říci?
Není rada. Jen to, že u nás v rodině bylo něco podobného. Zažili to rodiče. A až vloni, kdy byla matka mého otce naposledy u našich, se to vyřešilo. Je jí 96 let. Až potom dokázal otec svou matku uzemnit. Celé roky nešváry a tahanice. Jen teta byla dobrá a my jsme byli spodina, chudina, nevzdělanci.
Všechno musí vyřešit čas. Jen kde brát na to ty nervy. Držím palce, ať to ustojíte v klidu a zdraví.
Mobile Sliding Menu