Zikminka 10.tt. – novinky o mojí tečce

Tak musím zase rychle napsat všem, kteří se mnou sdílí moje starosti, ze kterých budou doufám brzy už jen radosti… Nejdůležitějším poznatkem je asi to, že od pátku mám konečně těhotenskou průkazku… a vlastně už pomalu prozrazuji správnou odpověď na vyhýbavé otázky, proč na oslavě narozenin nepiju apod… a upřímně, není to zrovna dvakrát jednoduché a někdy ani příjemné… 

Nikdy jsem nechtěla být svobodná matka, natož rozvedená a „zbouchnutá“ – pardon, ale je to výstižný výraz toho, jak se občas cítím… a jak se někteří chovají…

První lidé, kteří od začátku věděli, že jsem otěhotněla, byli samozřejmě nejbližší, a i když někteří ani nevěděli, že 2 měsíce po rozvodu někoho mám, tak musím říct, že mi gratulovali… a samozřejmě někteří se neostýchali optat na tatínka. Já upřímně odpověděla, že jsme jaksi nepočítali a neplánovali a oba dva to tak nějak teprve rozdýcháváme  a že asi budu bez tatínka, protože má do života jiné plány.  Koneckonců je to pravda a říkám ji už všem. Jen ty reakce jsou někdy dost zvláštní. Někdy mě rozesmějí, jindy rozesmutní, ale nakonec se musím jen smát a stejně se jen těšit… i když sama. Žena mého kolegy mi dokonce hned bez váhání řekla – a jak je to možný, když nemáš manžela? A to sama bude za 2 měsíce rodit své třetí dítě. Takže asi ví, jak se taková věc stane… Zkrátka, prostě se tomu směju, ať mě lidi klidně soudí nebo ne, je to moje rozhodnutí. Byli jsme u toho dva, oba dospělí a rozumní… Oba víme, jak se věci mají a teď už je to jen moje rozhodnutí, kterého, věřím, nebudu nikdy litovat.  Já jsem vlastně šťastná… nevím, jestli je to těmi hormony, ale vážně mám chvílemi pocit, že musím všechno zvládnout a že to tak má být, vždyť je to zázrak, je to dar… A já už se nemůžu dočkat, až mi ta moje tečka poroste.

Už skoro týden u mě bydlí ségra. Je skoro o 10 let mladší a je to vlastně moje miminko. Teď už říkám první miminko. Údajně mi to teď oplatí a hrdě hlásí, že bude tatínek… aspoň se prej někdo bude starat. Je od rána do večera v práci, ale jsem ráda za ty večery, že nejsem sama, jdeme se vždycky projít se psem a povídáme a smějeme se a zatím je to fajn, tak snad ponorka přijde až za dlouho! A upřímně je to hodně opora, vědět, že mi zkrátka pomůže.

Moc děkuju za podporu i vám všem, za to, že čtete a píšete. Moc mi to pomáhá a i když nemám poslední dobou moc čas, aspoň nakouknu…  Takže ještě jednou díky a příště pa…