S manželem jsme se brali v červnu 2005 a od té doby jsem netoužila po ničem jiném než po miminku, protože spolužačky a kamarádky v mém věku, některé i mladší, byly dávno vdané, nebo už měly jedno či dokonce dvě děti a já stále nic, a tak jsem tak nějak škemrala, že chci také miminko…
Neměli jsme ale vlastní bydlení a u rodičů… no znáte to, nedělalo by to dobrotu. A tak jsme prvně začali shánět přes realitku nějaký třípokojový byt. Když se nám to konečně povedlo, přišla jsem o práci a měla jsem pocit,že se mi svět zbořil pod nohama. Toužila jsem po miminku ještě víc, protože mi došlo, že nač čekat, když jsem teď bez práce, pak bych se mohla upnout na novou práci a zase by se to jen oddalovalo. Ani jsem nečekala, že by manžel souhlasil a najednou v listopadu řekl, ať vysadím prášky, ale že se ještě budeme chvíli chránit, kdyby náhodou antikoncepce nějak působila, aby neublížila miminku. A tak jsme se do března chránili.
Od dubna jsme se milovali jak se říká na ostro a já už ani pomalu nevěřila, že by to mohlo přijít. Najednou jsem čekala na měsíčky pomalu 14 dní a nic se nedostavilo, nechtěla jsem si dělat těhotenský test, chtěla jsem to překvápko prvně tak nějak slyšet od paní doktorky, a tak jsem tam jednoho dne utíkala. Odcházela jsem ale s velkým zklamáním, byl to jen planý poplach, dostala jsem injekci na vyvolání a i ta měla velké zpoždění, než jsem začala krvácet. Když to však přišlo, byly i slzy zklamání.
Další měsíc už jsem si naděje nedělala, bála jsem se, že bych byla opět zklamaná. Měsíčky měly dva týdny zpoždění a my měli jet na dovolenou. Tentokrát jsem si říkala, že je to zase jen planý poplach. Ze zvědavosti jsem si ale brzy ráno dělala na záchodě těhotenský test a sotva jsem ponořila papírek, objevily se tam dvě čárky. Na tu chvíli jsem se opravdu těšila, ale přišel místo toho spíš šok. Asi ten prvotní, znáte to. A tak jsem utíkala za manželem do postele, mávala mu papírkem před očima a říkala mu, že jsou tam dvě čárky, chudák ještě rozepsalý nechápal, co po něm chci a tak jsem mu vysvětlila, že jsem asi těhotná. Bála jsem se jeho reakcí, i když jsem věděla, že to vlastně chceme oba. Čekala jsem, že mě obejme, bude se radovat, možná z toho rozespání a šoku toho moc neřekl a já najednou začala brečet. Pak mu to asi došlo a říkal, co blázním, že jsme to přece oba chtěli. A tak jsem to ráno ještě cupitala k paní doktorce, kde už mi miminko poprvé ukázala na ultrazvuku. Byla to spíše taková malá fazolka a já si nechala udělat první fotečku, kterou založím do alba.
Týdny utíkaly, byt jsme stále rekonstruovali, a tak pořád přebývali u mých rodičů, a doufali, že do porodu stihnem být ve svém. Někdy po třetím měsíci se mnou šel manžel na ultrazvuk a viděli jsme oba naše miminko, vypadalo jako panenka, no krása. Manžel prvně pohlaví nechtěl vědět, ale když jsem se zeptala paní doktorky, tak najednou začal být také zvědavý. Řekla, že to vypadá na holčičku, ovšem po třetím měsíci že je brzo ještě tvrdit něco na sto procent. Holčičku jsme si oba přáli a tak jsme začali nakupovat,
tedy spíše já a moje máma, začaly jsme být ujeté na růžovou.
Přibírala jsem na váze jako blázen, připadala jsem si spíš jako Otesánek, ze 47 kilo jsem přibrala za celé těhotenství o 16. Až jsem se styděla, i když po pravdě, nešlo to na mě poznat, vše mi šlo do bříška a po porodu zase krásně dolů. Dnes jsem na své původní váze, někdy mám spíš pocit, že i míň, honička kolem maličké je záhul a tak mám pocit, že někdy zapomínám i jíst.
Nejhorší byly dohady kolem jména, ty nadělaly svoje. Manžel chtěl Julinku nebo Natálku, já spíš Nelu, Danielu nebo Nikolku. A tak nakonec vyhrála Nikolka.
Cítit pohyby miminka je opravdu zvláštní pocit, takový nádherný. Ze začátku to bylo jen takové šimrání a bublání a pak najednou kopance, pak zase dny, kdy se člověk strachuje, protože miminko asi spinkalo, a tak se moc neozývalo a když jsem chtěla spát já, tak se zrovna vzbudilo. Ale když kope, vím, že je asi vše tak, jak má být. A nejkrásnější pocit to byl asi i pro manžela, který mi přiložil ruku na bříško a cítil to kopání také, smáli jsme se oba a o to víc, jak jsem se smála a skákalo mi břicho, tak jsme cítili kopání. Pozorovali jsme pupík, jak zapadá dovnitř a vysouvá se, nebo když se miminko převrací a já měla bříško šišaté, kde šla vidět pomalu snad hlavička. Každý den jsem se strachovala, aby vše bylo v pořádku. Utíkal měsíc za měsícem, až ve 36. týdnu jsem začala mít problémy. Naštěstí vše ale dobře dopadlo a nám se narodila krásná dcerka. V únoru už bude mít rok.
Těhotenství bylo krásné, ale uteklo neskutečně rychle. Porod manžel nestihl, tak rychlý jsem ho měla. Dnes mi maličká dává zabrat a je pravda, co se povídá, dokud je v bříšku, pořád je fajn, jakmile je miminko na světě, pak teprve začíná ten pravý kolotoč…
Napsal/a: dancingmary
