Veronika – 33. tt.

Ahojky… tak jsem tu zase :-). Dalších 14 dní je za mnou a já se pomalu, ale jistě blížím ke konci. Ještě pár týdnů mě sice čeká, ale někdy mi připadá, že už to bude za chvilku. Moc se toho sice neudálo, hlavně, co se týče Vendulky, ale jinak ohledně Vašíka máme spoustu novinek. Hlavně jednu. A to nástup do školky.

Proběhlo to tak nějak všelijak. Hned první den se do školky strašně těšil a bylo to na něm vidět. Vešli jsme dovnitř, našli si značku, kterou mu přidělili a začali se převlíkat. Potom jsme šli ještě společně najít místečko, do kterého si dá svůj zubní kartáček a ručník. Pořád vypadal strašně spokojeně a usmíval se. Potom jsme mu, to už společně s učitelkou, ukázali, kde mají záchody a prošli jsme si třídu. Ale jakmile spatřil hračky, tak o nás už přestal jevit zájem :-). Tak jsem řekla paní učitelce, že si pro něj přijdu po obědě a odešla jsem. Ale vůbec se mi nechtělo. Bylo mi strašně smutno. Ale zároveň jsem byla ráda, že to proběhlo bez problémů, tedy alespoň to tak vypadalo.

Šla jsem tedy domů čekat, než si ho budu moct vyzvednout. A pak nastala hodina „H“. Bylo dvanáct hodin a já už čekala před třídou, než se otevřou dveře. Jakmile jsem však vešla do třídy, tak Vašík, jakmile mně zahlédl, tak začal strašně plakat. Jak se mi ho podařilo uklidnit, tak jsem si s ním sedla k obědu, protože on ho nechtěl papat beze mě. Jak jsme dojedli, tak jsme se šli do šatny převlíknout a šli jsme domů. Paní učitelky jsem se zeptala co a jak a ta mi řekla, že byl v pohodě, ale kolem půl jedenácté v něm asi něco „přebliklo“ a začal plakat a volat maminku. Úplně stejně to probíhalo i v úterý a ve středu. Ráno naprosto v pohodě a odpoledne pláč. Ale zase den ode dne menší. A pak nastal čtvrtek. Už ráno se mu nechtělo, pořád, že nejde do školky. Když jsme došli do šatny, tak se v pohodě převlíknul. Vešli jsme do třídy a on se zeptal učitelky, jestli tam můžu zůstat s ním. Učitelka mu samozřejmě řekla, že ne a pak to začalo… neskutečný pláč. Bylo mi hrozně, musela jsem samozřejmě odejít, ale vůbec se mi nechtělo. To čekání do odpoledne bylo strašné. Pláče ještě? Nebo je v pohodě? No hrůza, ale většina to asi zná. Odpoledne jsem přišla a byla jsem mile překvapená. Za prvé už měl spapaný celý oběd a za druhé byl i usměvavý. Dozvěděla jsem se, že plakal chvilku a pak se uklidnil. Spadl mi kámen ze srdce. Ale v pátek to bylo to samé, opět ráno pláč – a dál už to znáte. Ale alespoň malý pokrok s obědem udělal. Mno uvidíme, jak teď, po víkendu.

Jinak vše u nás probíhalo celkem normálně. Prostě tak, jako vždycky. Chodili jsme na procházky, na hřiště a povídali si o Vendulce. Čím víc se to blíží, tím se na ni všichni více a více těšíme. I Vašík. Pořád mi hladí bříško a ptá se, kdy už budeme mít Vendulku doma. Je to prostě moje zlatíčko.

S Vendulkou to vypadá, že to bude v pohodě a že se ustálila a ještě si to s tím dřívějším příchodem rozmyslela :-). Na prohlídku jdu sice až po vydání článku, ale cítím se prostě tak nějak lépe. Sice kope více a více, ale to je jenom dobře.

Už jsme té naší princezničce dokonce vybrali kočárek a objednali ho. Fotky vám ale ukážu až příště. Ale řeknu vám, byl to boj :-). A kolik „hádek“ jsme kvůli tomu měli. Ale už je to hotovo a do týdne nám snad přijde :-). A dokonce jsme potěšili Vašíka, protože je zelený a Vašík miluje zelenou barvu. Ještě nás čeká koupě hygieny a plínek do zásoby a máme pro tu naši maličkou už všechno.

O víkendu jsme taky podnikli výlet na Visalaje na hřiby, ale žádné jsme nenašli, nějak nerostou. Ale i tak jsme si to užili, jako vždycky.

Tak to je pro dnešek asi všechno. Vendulka nám roste, Vašík chodí do školky (i když kdo ví, na jak dlouho) a já alespoň ráno odpočívám.

Tak se zatím mějte pěkně.

Ahoj Verča, Vašík, Vendulka

P.S.: Příště o Vendulce napíšu více. Budu mít po další kontrole, tak budu vědět co a jak.

Napsal/a: Veronika