TVD: Z pohádky do reality

Rubrika: Moje cesta k miminku

… aneb z péče soukromého zdravotnického zařízení do péče státního zdravotnictví. Věděla jsem, že k tomu dojde od samého začátku. V zařízení, kam jsem po dobu těhotenství chodila, jsou sice odborníci, ale monitor nemají a porody nedělají. Byla jsem s tím srozuměna. Přesto to byl „trochu“ šok.

Paní doktorka M. z onoho soukromého zdravotnického zařízení mi podala ruku /ano, tam se to opravdu dělá/, předala mi závěrečnou zprávu a žádost o převzetí do péče pro porodnické oddělení FN v našem městě a dohodly jsme se, že po šestinedělí se u ní objevím na kontrole.

A pak…

Začalo to telefonátem na kartotéku porodnického oddělení do FN.

Dobrý den, jsem ve 36. týdnu těhotenství, paní doktorka M. z S. žádá, abyste mě převzali do péče, všechny papíry i žádost mám…

Slečna z kartotéky nebyla překvapena, takové převádění je (aspoň „u nás“ ve městě) běžné. Ujistila se, že jsem na kontrole byla v den telefonátu, tedy jsem pod kontrolou, a dohodla termín za týden.

Ve čtvrtek v devět se stavte tady u nás v kartotéce, my vás pak odešleme do poradny.

Nu, dobrá. Sice by mě potěšilo aspoň jméno doktora či doktorky, abych věděla, ke komu vlastně půjdu, ale co se dá dělat. Potěšilo by mě zejména proto, že jsem byla z několika nezávislých stran (kamarádky či známé se zkušeností z poraden v naší FN) varována, ať se vyhnu doktorovi G. (velmi špatný přístup k pacientkám, arogantní až obhroublý, bez lidskosti, pokusu o pochopení a sebemenší ochoty k diskuzi). Nicméně jsem byla rozhodnuta, že pokud budu odeslána k tomuto doktorovi, prostě i na poslední chvíli odmítnu a nechám se přeobjednat. Pro jistotu jsem požádala manžela, aby mě doprovázel, vysvětlila mu situaci a požádala ho o případnou podporu před slečnami v kartotéce v tom, že k tomuto doktorovi prostě nepůjdu. (Manžel je stále na neschopence po operaci kolena a chodí o berlích.)

První kontrola v poradně

Do kartotéky jsme dorazili s pětiminutovým předstihem. I tak jsme čekali skoro tři čtvrtě hodiny. Další skoro hodinu čekání jsme absolvovali před ordinací. Číst jsem sice měla co, ale musím se přiznat, že už ve třetině čekání jsem toho měla víc než dost. Opravdu mi teď nedělá příliš dobře tak dlouhé sezení na značně nepohodlných a tvrdých sedadlech. A na dlouhé pochody po čekárně nebo postávání to už také moc není.

V kartotéce jsem se dozvěděla, že mě bude mít v péči paní doktorka P. z rizikové poradny. Docela jsem si oddechla. Doktorku P. si pamatuji z prvního těhotenství jako rozumnou a profesionální postarší dámu, která sice není jako med, ale mluvit se s ní dá. O to větší bylo moje překvapení, když došlo „na lámání chleba“.

Hned mezi dveřmi, když šel manžel za mnou, na nás vybafla korpulentní sestra tónem, který připisujeme většinou bachařům:

Tady je to bez partnera!

Manžel toho měl také už dost (koleno mu za dobu čekání bez možnosti nohu zvednout aspoň do horizontální polohy zvládlo docela slušně natéct), tohle též nečekal, a tak jsme se v té situaci nedokázali ozvat se a bránit ani jeden. Prošla jsem tedy dveřmi ordinace sama. Utěšovala jsem se tím, že sestra není doktorka a holt jsem narazila na – doplňte vhodné domácí zvíře – a to se se prostě může stát kdekoli a kdykoli.

Přinesla jste moč?

pokračovala sestra oním tónem profesionální bachařky. Díky bohu, že aspoň za zavřenými dveřmi.

Ne, nikdo mi nic neřekl.

Jak to? Tohle je normální poradna, normální těhotenské vyšetření! Tak ji máte mít sebou!

Neměla jsem sílu jí vysvětlovat, že v S. po mě každou poradnu moč nechtěli a když tak mě dopředu upozornili, že by bylo dobré, abych ji na další návštěvu přinesla. Usoudila jsem tedy, že mlčeti zlato a nasadila jsem výraz pokerového hráče.

Chce se vám čurat? vzala do ruky kalíšek. Na chodbě máme záchod, tak…

Zjevně očekávala kladnou odpověď, těhotným se přece chce čurat vždy a všude, že ano.

Představila jsem si, jak s průhledným plastovým kalíškem poprvé prázdným a podruhé plným procházím tam a zpátky plnou čekárnou nejen žen, ale i jejich partnerů až na chodbu a polilo mě horko.

Vehementně jsem zavrtěla hlavou. „Ne,“ opáčila jsem a zmohla jsem se na tón nepřipouštějící diskuzi. „Tak příště…“ vzdala to setra s ostentativně utrápeným povzdechem dávajícím jasně najevo, co musí všechno podstupovat s těmi nemožnými ženskými. Asi se mi povedlo (nicméně tuhle návštěvu poprvé a naposled) být dostatečně razantní.

Nicméně nepříjemná situace pokračovala.

Doktorka P. buďto zestárla a vyhořela, i když bych neřekla, že v jejím věku je to ještě možné (byla dost postarší už když mě měla v péči před porodem dcery před osmi lety), nebo měla blbý den.

Začalo to už u sepisování papírů. První těhotenství, další těhotenství…

Aha, vy jste loni v září měla vejškrab…

pronesla suše s pohledem do zpráv, co jsem si přinesla sebou. Ztuhla jsem.

Tedy revizi dělohy,

opravila se, aniž na mě pohlédla.

Potřebuju vás vyšetřit vaginálně, jestli se neotvíráte…

pokračovala, když byly papíry hotové a počítačový program nakrmený daty.

Lehněte si sem…

Stále poněkud otřesená jsem poslechla.

Bolelo to. Dost. Upozornila jsem paní doktorku dopředu, že mi je teď velmi nepříjemné a bolestivé cokoli v těchto partiích.

Když jsem zasykla a skousla si ret, pokusila se mě (opět velmi suše) uklidnit:

„Nebojte se, já vám neublížím.“

„Já se nebojím, to dost bolí,“ opáčila jsem.

„Hm,“ zněla lakonická odpověď.

„Natočíme vám monitor,“znělo další oznámení.

S tím jsem tak nějak počítala. Upozornila jsem sestru, že dítě je koncem pánevním. Značnou chvíli hledala, kam přiložit elektrody a nakonec mě položila na bok, s tím, že si je mám držet, protože na boku ty elektrody pořádně nedrží. Poloha na boku mi není příjemná, polosed by mi byl mnohem pohodlnější, ale to už jsem si připadala jako kus masa a jako ve zlém snu, v šoku z toho markantního rozdílu v přístupu zdravotnického personálu zde oproti tomu, na co jsem byla zvyklá v soukromém zdravotnickém zařízení. A tak jsem sebou nechala manipulovat tak jak si korpulentní bachařka usmyslela.

Monitor sice byl za plentou, ale chránící jen před pohledy přímo ode dveří. Nikoli již dále z ordinace. Za tu dobu se ordinací vystřídalo několik těhotných a dva sanitáři. Oba měli tendenci vybavovat se s onou sestrou (která náhle byla jako když másla ukrajuje, samé chichi a chacha) a zevlovat. Bylo mi to krajně nepříjemné a vztekala jsem se sama na sebe, že jsem si sebou nevzala pléd, že jsem ho nechala v čekárně. Prostě mě nenapadlo dopředu, že se něco takového může stát. Sice jsem měla kalhotky, ale na lehátku se šaty vyhrnutými pod prsy a elektrodami, které se snažím přidržovat rukama, které už mě začínají brnět jsem se cítila velmi trapně. Plédem jsem se mohla aspoň zakrýt.

Monitor natáčíme normálně až ve třicátém osmém týdnu,

cítila potřebu se mnou diskutovat sestra, když sanitáři odešli a ona se začala nudit.

Ale protože teď nemáme nikoho na monitor, tak jsme vám ho natočili už teď,

pokračovala hlasem, jako by mi poskytovali velký benefit takovým vyšetřením navíc. Hlavou mi prolétlo: proč se mě nezeptali dřív, proč to neřekli před tím natáčením monitoru, proč mi nedali na výběr? Zamumlala jsem něco neutrálního a přemohla jsem chuť pustit elektrody, vymotat se z pásů a utéct.

Sestra se začíná mračit na monitor.

Usnul… nelíbí se mi to… zkusím ho probudit…

Sahá po elektrodě a já si vybavím obraz, který se mi naskytl, když jsem v ordinaci čekala na doktorku, než se mnou vyplní papíry – značně nešetrné dloubání sondou do břicha nastávající rodičce, co byla na monitoru přede mnou. Jak nejsem příliš schopná ozvat se, když jde o mě, tak když jde o moje dítě, jsem schopná i heroických výkonů. A tak už se nadechuji, že se ozvu, že tohle si opravdu nepřeji a chystám si stejný výraz „o tomhle diskutovat nebudu“ jako u té moči. Než stihneme já nebo sestra to svoje, objeví se doktorka, prohlásí, že je to v pořádku a že to stačí.

S úlevou slézám z lehátka a upravuji se. Stejně jako při lezení nahoru bych tu ocenila nějakou stoličku, protože s mými sto padesáti centimetry výšky je mi svět většinou o pár čísel větší, a tohle lehátko není výjimkou. A moje pohyblivost a obratnost pokročilým těhotenstvím značně utrpěla. Nicméně kde nic není, ani čert nebere a mě se povede nepříliš elegantně, ale bezpečně sklouznout dolů.

„Ještě musíme změřit tlak…“ dozvím se od sestry.

Tomu jsem ochotná se podrobit bez i jen tichých námitek.

„Máte vysoký tlak, berete na to něco?“ vyštěkne na mě.

Ano, je vysoký, horní je přes 140, jak vidím. Přesto si z toho nic nedělám, vím, co se děje.

„Neberu na tlak nic. A navíc mám tlak spíše nízký,“ odpovídám.

„Máte ho vysoký! Hodně vysoký!“

Probodává mě pohledem opět říkajícím něco o nemožných těhotných ženských, co si furt něco vymýšlí.

Podívejte se prosím do mojí těhotenské průkazky, tam jsou i záznamy o naměřeném tlaku, průběžně na každé kontrole.

Povede se mi mluvit a tvářit se klidně. V tomhle okamžiku se (tuhle návštěvu poprvé a naposled) docela bavím.

Sestra listuje průkazkou. Nejvyšší hodnota horního tlaku je 105. Tváří se zmateně, opět se mračí.

„Mám ho teď vysoký, protože se bojím a jsem stresovaná,“ konstatuji, abych jí pomohla vyřešit tu záhadu.

Tentokráte usoudila sestra, že mlčeti zlato.

Když odcházím z ordinace, mám pocit, že bych potřebovala panáka.

Další kontrola za týden. K těhotenské průkazce je přiložený papír s verdiktem plánovaného císařského řezu – jeden císařský řez mám již za sebou a syn je stále otočený koncem pánevním. Vím, že teď zvednu ze židle nemálo žen, ale jsem za plánovaný SC ráda.

Stále nevím, kde a kdy budu rodit. Dle slov doktorky P.:

1)      „Termín toho císaře vám dám za týden na další kontrole.“

2)      „Kdybyste začala rodit, až se tu bude malovat, tak prostě zajedete sem a my vás někam pošleme.“

V pokračování se dočtete, jak probíhala druhá kontrola v poradně.

Článek je součástí projektu Těhotná s VD.

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Recenze: Proč jsou banány zahnuté?

Čas od času nás překvapí některé z otázek našich dětí na věci, na které sami neznáme odpověď. A ať se

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • gabulka73
    gabulka73

    jojo

  • endlisek

    Hrůza přístup některých „profesionálů“ a pak lidi mají věřit a nebát se doktorů.

  • Tak to je šílené. 🙁 A smutné, v dnešní době se doktor a sestra chovají jako …… . Snad byla druhá kontrola přijatelnější.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist