TVD: Výletění

Ahoj maminky a spolutěhulky, je u nás celkem hezké počasí (dnes úplně nádherné), a tak trávím s dětmi hodně času na hřišti. Na psaní článků už mi pak nezbývá moc energie, protože přijdeme domů večer, pak vykoupat, vyčistit zoubky, přečíst pohádky – což se nezdá, ale je to proces na docela dlouho… Sice mám občas v plánu, že až děti usnou, vstanu a půjdu něco napsat, ale dost často se mi stane, že si nejsem úplně jistá, kdo z nás usnul první 🙂

Ani nevím, jestli jsem to psala, ale spíme všichni v jedné posteli. Už jsem slyšela názory, že to není dobré ani pro nás, ani pro děti, ale nám to tak momentálně vyhovuje. Miminko bude zatím v postýlce přisunuté k posteli, ale počítám, že se stejně jako Daník začne brzy dožadovat těsnějšího kontaktu. To už pak bude asi náročnější 🙂 Máme sice atypickou postel 200×200, ale i když jsme oba štíhlí, všichni, kteří sdílejí postel s dětmi vědí, jak to vypadá. Děti usnou normálně, ale pak se točí a točí a ve finále se probouzí v příčné poloze a rodiče skoro na zemi. Bude to v pěti opravdu zajímavé 🙂

Už máme doma i prvních pár věcí pro miminko. Jako první dorazil monitor dechu, který sice nepovažuji za nutnost – na první dítě jsme ho nepořizovali – ale když jsem čekala Daníčka, nabídla mi ho známá na půjčení a zavedli je jako standard v porodnici, kde jsem rodila. Po tom, co jsem měla srovnání, jsem ho chtěla pro miminko i tentokrát. Psychika pracuje a mnohem lépe se mi spalo, když jsem věděla, že je mimčo pod kontrolou. U dcery jsem se často budila i mimo kojení a měla tendenci ji občas sledovat. V některých porodnicích sice nabízí půjčení, ale popravdě jsem se na to ani neptala, protože já mám hrozně ráda jistotu, a tak jsem raději koupila použitý od jedné maminky.

Konečně se mi taky povedlo najít neutrální kompletek pro novorozence, který mi padnul do oka a musela jsem ho koupit. Možná to bude tím, že jsme tak trochu zatížení na ty kočkovité šelmičky 🙂

Omyl. Takle to dopadne, když manžela pošlete pro deku do autosedačky v neutrální barvě 😀 Prodávali žlutou, modrou a růžovou, tak jsem manželovi řekla, aby vzal tu žlutou. Jenže ta byla vyprodaná a bez ní přeci nepřijede, když jsem ho o to poprosila. Kdybych byla u rozbalování dřív než děti, možná bych uvažovala o vrácení, ale s takhle rozcupovaným obalem jsem si řekla, že ji radši pak zkusím buď vyměnit s nějakou maminkou a nebo udělám dobrý skutek a někoho podaruji. Ale třeba to manžel trefil a růžová bude ta pravá. Koneckonců jméno máme taky zatím jen holčičí…

Přidávám první fotku svého těhotenského bříška. Asi Vám nebude připadat moc velké, možná to až tak nevynikne, ale řeknu Vám, že když se mi takhle najednou vyklenulo ve čtvrtém měsíci, docela jsem se lekla kam poroste, protože v minulých těhotenstvích jsem ve čtvrtém měsíci neměla vpodstatě žádné. Moje gynekoložka se smála, že to je při třetím těhotenství úplně normální a že uvidím, jaké budu mít příště. Zřejmě pokud někdo čeká třetí dítě, už se počítá automaticky s tím, že to pojede jako na běžícím páse 🙂 Naštěstí se mi ale od toho čtvrtého měsíce bříško o moc nezvětšilo, přestože přibírám celkem slušně. Některé činnosti jako třeba obouvání mi dělají problém mnohem dřív než v minulých těhotenstvích, ale vypadá to, že k porodu nakonec půjdu zhruba se stejnými rozměry jako minule.

Nedávno u nás byla pouť, kde jsme si to s dětmi užili a tento víkend byl taky celkem kulturně náročný. V sobotu večer jsme měly schůzi s kamarádkami. Je to vždycky moc fajn. Scházíme se pravidelně zhruba jednou za měsíc a probereme děti, práci (některé už jsou opět v procesu) a tak celkově popovídáme a zasmějeme se. Většinou vydržíme do zavíračky restaurace a občas se stejně zasekneme ještě i po cestě domů. Jsem ráda, že držíme takhle pohromadě a alespoň jednou za měsíc dva se sejdeme, protože jinak se s některými vpodstatě nevidíme – maximálně na ten pozdrav – a mrzelo by mě najednou nic nevědět o lidech, kteří mi jsou blízcí. Protože za pár měsíců se budu moct zúčastnit už jen na chvilku, teď, dokud to ještě jde, si to užívám. Domů jsem se tentokrát vrátila až po půlnoci, tedy už v neděli a na neděli jsem měla ještě naplánovaný výlet se Sárinkou. Nikdy nebyla v kině a to je taky místo, kam se teď celkem dlouho nedostanu a chtěla jsem jí ten zážitek dopřát. Daníček zůstal doma s tatínkem, protože na dlouhé pohádky on ještě moc není. Dala jsem Sárince vybrat na co by nejraději šla a vybrala si Konečně doma. Myslím, že v jejím rozhodování sehrála roli jedna z postav – kočička Čuník. Řekla bych, že minimálně proporcemi je taky trochu podobná našim domácím povalečům.

Mimochodem, jedna z nejaktuálnějších fotek ty jejich proporce vysvětluje. Jakmile to neuhlídám a číča dětem proklouzne, když je na stole ještě něco rozjedeného, dopadne to takhle 🙂 Každopádně, abych se vrátila k pohádce, tak výběr byl výborný a kdo chce s dětmi na něco ztřeštěně veselého, kde nechybí ani emoce ani happy end, tak tahle pohádka bude to pravé. I když musím přiznat, že já jako těhotná asi nemůžu už ani na pohádky, protože některé úseky jsem slušně probrečela. Aniž jsme to tušily, tak jsme se se Sárinkou trefily do akční neděle a v multikinech v Praze byly vstupenky za 50 Kč, takže se to opravdu vyplatilo. Aby Daníček nepřišel zkrátka, stavily jsme se v hračkářství a koupili mu sadu nářadíčka a ještě jsme prošly obchody s oblečením, kde jsem si chtěla koupit nějakou těhotenskou sukni nebo kalhoty, protože mám už jen jednu, ale jak to tak bývá, pro sebe jsem si opět neodvezla nic a skončila v dětském oddělení. Máte to taky tak? 🙂 Domů jsme jely až v půl sedmé večer bohatší o příjemný zážitek, tílko pro Sárinku, kraťásky pro Daníčka a klip na dudlík pro miminko. Zažily jsme i celkem vtipnou situaci v jednom obchodě, když jsem se při vstupu rozpípala. Tedy ne já, ale poplašné čidlo. Pán z ostrahy zkusil projít s mojí kabelkou a nic. Prošla jsem já bez kabelky a opět se to rozeřvalo, a tak se mě pán ptal, jestli opravdu nemám nic u sebe. Měla jsem na sobě jen sukni, tričko a kardigan, tak jsem říkala, že už jenom to břicho, ale že to je opravdu pravé 🙂 Nakonec mě pán pořádně prošacoval a objevil na svetru silnější magnetickou cedulku, odstřihl a bylo po problému. Už mám svetr asi šest let, tak se divím, že jsem za tu dobu ještě nikde nezapípala, ale je pravda, že protože je svetr bez zapínání, až tak často jsem ho dřív nenosila, zato teď s bříškem se náramně hodí.

Zhruba za dva týdny mě čeká ultrazvuk po 30. týdnu, tak už se těším na přibližný váhový odhad miminka a na to, že ho zase aspoň na chvilku uvidím. I když samozřejmě pravidelně o sobě dává vědět šťoucháním a kopáním. Zatím se mějte krásně 🙂

Napsal/a: SvetlanaS