Val, Vala, Valinka, nebo taky Valkýra. Civilním jménem nikoli Valentýna, jak plno lidí z oněch zkrácených pojmenování předpokládá, ale Valerie. Ta přezdívka uvedená na posledním místě se jí líbí nejvíce. Akorát se opakují období, kdy řeší, jestli valkýry jezdí na osedlaných nebo neosedlaných koních, neb se stále nejsme schopné dobrat výsledku. Naší Valkýře bude za deset dní osm let, tedy bude opravdu „starší ségra“ v pravém slova smyslu.
Co se týče toho být „starší sestra“, mám s tím osobní zkušenosti. I když vzhledem k tomu, že od prvního sourozence mě dělí jen rok a půl a od dalšího jen rok, byla tato moje role daná a určená spíše očekávaním a představami dospělých v rodině, než abych z ní měla moc rozumu a sama ji tak nějak přirozeně přijala a pochopila. Prostě jsem na nějakou roli starší sestry byla příliš malá. A pochopitelně si ani nepamatuji dobu, kdy jsem vyrůstala jako jedináček. Vzhledem k tomu, že to v mých o něco pozdějších vzpomínkách bylo (a je) „dost drsné“ a doteď považuji příchod sourozenců za rodiči vůči mě vyloženě nezvládnutý, proto jsem se již dávno před zplozením prvního dítěte rozhodla ke dvěma věcem. Ta první byla, že mezi mými dětmi bude rozhodně větší věkový rozestup. Pravda, zas tak velký věkový rozestup jako je osm let jsem neplánovala, ale člověk míní a život mění. 🙂 Ta druhá byla, že první dítě na příchod sourozence včas a pečlivě připravím – nebo se o to aspoň ze všech svých sil pokusím.
A tak jsem se do oné „přípravy na sourozence“ pustila vlastně hned, kdy už nebylo možné Val zatlouct, že jsem těhotná. Jelikož jsem chtěla Val ušetřit dalšího zklamání, kdyby to „zase nevyšlo“, tak jsem jí původně nechtěla nic říkat do ukončeného dvanáctého týdne, ale protože mi v prvním trimestru bylo dost špatně, což nijak zakamuflovat nebo překonat nešlo, musela jsem s pravdou ven. Nesnáším výmluvy a myslím si, že dětem by se nemělo lhát, a tak jsem nelhala ani tentokrát. Sice jsem si vyslechla, že to moc řeším – zejména od své původní rodiny – ale nenechala jsem se zviklat. Naučila jsem se používat argument jedné své kamarádky: ty už jsi svůj čas a prostor na udělání výchovných chyb měla, teď je to na mě. Je fakt a uznávám, že já plno věcí moc řeším – většinou si to uvědomím dodatečně , ale tohle mi i při (prozatimním, když sourozenec ještě není na světě) zpětném pohledu připadá správné.
Val se začala na sourozence opravdu těšit. Jsem ráda, že spolu máme tak dobrý a otevřený vztah a Val ví (a má vyzkoušeno), že se mnou může mluvit o všem. A tak jsme dokázaly probrat a vyřešit i její obavy z toho, jak to bude po narození sourozence vypadat a jestli ji za sourozence „nevyměním“a nezačnu se starat jen o něj a mít ráda jen jeho, které sama od sebe vyjádřila. To, jak vznikají miminka jsme neprobíraly – na to se zeptala už ve svých pěti letech a jasnou, stručnou a přesnou odpověď dostala. A navíc už párkrát viděla na ranči, jak hřebec skáče klisnu. Prostě tyhle věci bere jako něco, čemu není třeba věnovat moc pozornosti a zájmu – zřejmě proto, že jsem jí to nepodávala jako něco tajemného a divného a zajímavého, ale prostě jako fakt, který je sice intimní, ale patří k životu dospělých.
Byl to běh na dlouhou trať, jak se říká – i když usnadněný tím, že Val měla před začátkem školní docházky období, kdy si sourozence moc přála, pak ji to buď přešlo nebo o tom jen přestala mluvit, když nedostala žádnou konkrétní odpověď (ani nemohla dostat konkrétní odpověď) – a já si začala gratulovat, jak jsem to zvládla. Jistě, je mi jasné, až se mimčo narodí, bude to náročné, to Val ani sobě nezastírám. Stejně tak je mi jasné, že až se narodí, budeme muset překonat různé těžkosti, nepředvídatelnosti a sžít se. Že budu muset pečlivě vážit, co po Val můžu chtít a co už nemůžu, abych ji nepasovala do role nedobrovolné chůvy a pomocnice v domácnosti. Že budu muset vyvažovat čas a najít čas, který bude věnován jen jí a pozornost, která bude věnována jen jí. Je mi jasné, že nás čekají překvapení a že ne vše se dá naplánovat. Ale i tak jsem si začala říkat, že začátek je dobrý, že našlápnuto máme dobře, že s touhle průpravou to určitě překonáme bez nějakých větších scén, kolapsů a traumat.
Val mi hladí břicho a sahá , jestli bráška už kope. Poslouchá moje břicho a mluví s ním – nebo tedy přesně řečeno mluví s bráškou vevnitř. Většinou se ho ptá, jestli se tam má dobře, říká mu, že se na něj těší, až se narodí a slibuje mu, že ho bude učit taekwondo (což vzhledem k tomu, že Val má už nyní zelený pásek, se může docela dobře stát 🙂 ) a jezdit na koni. Vždy, když se vrátím z těhotenské kontroly, se ptá, jak se bráškovi daří a chce vidět ultrazvukový snímek. Opakovaně spolu na internetu sledujeme, jak vypadá plod v tom kterém týdnu těhotenství a Val je ráda, že se ze stádia
dostal do stádia
Opakovaně se nechává slyšet, že už by moc chtěla, aby se bratříček narodil, že už by chtěla, aby byl s námi a že se už nemůže dočkat. (A vzápětí dodává, že ví, že potřebuje čas, aby dorostl jak má, a tak raději ať zůstane ještě kde je.) Přiměla mě, abych ji naučila vázat jednoduchý úvaz se šátkem na nošení dětí, že bude brášku také nosit. Když se dozvěděla (náhodou, mluvili jsme o tom s manželem), že naše porodnice je neblaze prosluslá nepříliš vhodnými jídly pro šestinedělky, začala si dělat seznam, co mi do porodnice musí s tátou přinést, abychom já a bráška nestrádali.
A další její seznam obsahuje potraviny, co bych jako šestinedělka jíst neměla. Když jsem si povzdechla, že po porodu budu muset začít hubnout, aby mi ta kila navíc nezůstala moc dlouho, hned navrhla, že bude chodit běhat se mnou, abych v tom nebyla sama, že mi pomůže i s tímhle. Těší se na to, že mi bude s miminkem pomáhat jako správná velká ségra
V osobním kontaktu jsem člověk spíše uzavřený. A tak o těhle věcech mluvím jen málo a jen když na ně přijde řeč, sama ji nezačínám. Přesto by mě zajímalo, jak asi působím na ostatní, když mě už několik zasloužilých vícečetných matek – včetně Valiny třídní učitelky – neopomnělo upozornit, ať rozhodně nezanedbávám Val, až se narodí druhé dítě.
Jenže bych asi měla napsat, že tohle bylo. Až do začátku tohoto týdne. Protože začátkem tohoto týdne Val přišla ze školy nějak podivně zamlklá, roztržitá a skoro uplakaná. Zbystřila jsem ihned, protože loni kolem vánoc – v první třídě – jsme řešili počínající šikanu. Situace se sice podchytila včas a vyřešila se celkem rychle a citlivě, ale i tak ve mě zůstala ostražitost. Zbytek dne byla Val protivná „jak únorová činže“ nebo „jak osina v zadku“, jak se u nás říkalo, aniž se mi povedlo z ní jemně a empaticky dostat, co se přihodilo. Až večer, kdy mi trochu kvůli nějaké pitomosti ujely nervy a já zvýšila hlas, z ní náhle všechno vylítlo. A já jen koukala a v první chvíli se nezmohla na nic než civět a chvíli mi trvalo, než jsem našla vhodná (nebo aspoň nějaká) slova.
Co jsem se dozvěděla? Že vlastně bráchu ani nechce, že vlastně nechce žádného sourozence, nebo že by nejraději tady nebyla ona.
Co se stalo? Nadšené, nedočkavé a těšící se Val spolužáci ve škole náležitě a barvitě vysvětlili, že je naprosto blbá a poučili ji, že
Takže z nadšené a natěšené Val je poslední dny vystresovaný a uplakaný uzlíček nervů. A já začínám znova, kde už jsme jednou byly – u jejích obav. Nový kolotoč klidného vysvětlování, jemného přesvědčování, trpělivého povídání, jak a co to bude… Vlastně – je to horší, než to bylo, protože předtím byly její obavy neurčité, na základě toho, co kde sem tam zaslechla jako poznámku. Zatímco nyní jí to bylo podané poměrně uceleně od vrstevníků, kterým věří. Val je (v tomhe případě bohužel) už dost stará na to, aby rodiče považovala za neomylné a jejich názor za jediný správný a jediný, který bere vážně.
A aby toho nebylo málo, tak hned ve středu kápla další kapka do už tak plného poháru úzkostí. Seděly jsme po Valině tréninku u stolečku v hale před šatnami a spokojeně si vychutnávaly zmrzlinu, když se k vedlejšímu stolku usadilo několik mužů. Takoví ti bodří rozšafní strécové jak z parodií na Moraváky. Také zjevně po nějakém svém tréninku. Začali rozšafně probírat, jak jde život. Nedali se přeslechnout. A jeden z nich pronesl větu, že jeho kámoš vychovává obě svoje holky sám, protože mu žena u porodu zemřela. Val ztuhla já od té chvíle opakovaně řeším (s o to více vystresovanou a uplakanou Val) i to, že já u porodu nezemřu, že to byla výjimka a nešťastná náhoda, že není důvod, proč bych já jako zdravá (relativně) mladá ženská měla u porodu zemřít. Tím spíše, že nejspíše budu rodit plánovaným císařským řezem.
Val se nezdá, působí dojmem drsňačky a ranařky, ale je velmi citlivá.
Hned včera jedničkářka Val přinesla ze školy svojí první 3-. Z matematiky, kterou docela dobře umí, když se jen trochu soustředí.
PS: V první chvíli jsem se naprosto nepředstavitelně vztekla na ty děti. Pak, když jsem se na to podívala s odstupem, mě polilo horko a spíše je lituji. Když předpokládám, že spolužáci Val nechtěli ublížit (a Val je v kolektivu natolik oblíbená, abych to nepředpokládala), tak jí vlastně chtěli pomoct a sdělit své zkušenosti. Zkušenosti, jaké mají doma, se svými rodiči…
PPS: Manžel stále čeká na operaci kolena. Z oněch „pár dnů“ je už více než měsíc a dozvěděli jsme se, že čekací doba jsou až tři měsíce. Takže je docela dobře možné, že já budu rodit zhruba v době, kdy on bude těsně před, na a nebo těsně po operaci prasklého menisku.
Nicméně na úplný závěr zase něco pozitivního, protože opravdu nerada končím něco negativně. A tak tady máte další citát Val.
já: „Vali, to nejde, teta má jen slepice, nemá k nim kohouta.“
Val: „A co kdyby to nechala na přírodě?“
já: „Ech… Vali… ty si nepamatuješ, jak jsem ti vysvětlovala, jak vznikají mláďata? Je k tomu třeba samec a samice, tatínek a maminka…“
Val: „Jasně, pamatuji. Ale ty jsi říkala, že jste to s tátou nechali na přírodě, a já teď budu mít bratříčka.“
Napsal/a: Margit
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Holky, děkuji za držení palců. Vypadá to, že se to v dobré obrací, více v dalším článku, který již je zaslán a čeká na zveřejnění 😉
bzando: Moje babička říkala, že když nechodíš v botách toho druhého, neměl bys ho soudit. Moje zážitky s příchodem mladších sourozenců byly z důvodu rodičovského nezvládnutí opravdu velmi drsné, nicméně je tu nemíním vypisovat. Pravděpodobně by mohly být od drsnějších než jsem já označeny za fňukání. (Nicméně co je pro jednoho moře, které nepřeplave je pro druhého louže, kterou překročí a naopak.) Ale právě proto jsem se rozhodla, že na mojí dceři nic takového nedopustím. Proto mi připadá rozumnější řešit to včas, než pak „lepit rozbitou vázu“.
Tak to je mazec. Takhle dopředu se stresovat.
přeju,at je Val opět ta veselá a natěšená velká sestra
Ahoj, mám mezi dětmi stejný věkový rozdíl a také je dcera starší. Na příchod brášky jsem ji také připravovala, jake asi budou změny a musím říct, že to je super. Po narození brášky jsme se s manželem snažilivvěnovat se určitou dobu spolu i zvlášť a byla pasovana do role Velké sestry s nadhledem a dnes, když už je dceři15 a malému7, je to někdy dost ,, komicke“.ona je pro něj vzorem a dcera ho pořád miluje a vím, že mají silne sourozenecke pouto. Není třeba se trápit a probírat spatne scénáře, bude o fajn.
krásně napsané
Tak vidím, že je nás tady víc „řešitelek“ :)Naprosto chápu, určitě je pro dcerku dobré, že si to vše vyříkáte a že jste k ní tak otevřená a vše jí vysvětlíte. Mě rodiče nic nevysvětlovali a když už tak o několik let později, když už jsem vše kolem porodu a intimních věcí věděla, což je škoda. Vaše dcerka má velkou výhodu, že má tak empatickou maminku a určitě to vše ve svém věku chápe a začne se znovu těšit. Myslím, že se dnes děti zbytečně podceňují, co dokáží pochopit a na co jsou ještě malé. Ze své zkušenosti vím (po občasném přečtení deníků, které jsem si celé dospívání psala), že jsem chápala na svůj věk víc, než si rodiče, nebo i teď já sama myslím. Držím palce, ať už Val nemusí poslouchat takové poznámky od kamarádů a ať je zase vše dobré.
Já jsem taky takový řešitel, takže to chápu 🙂 Já myslím, že máte našlápnuto dobře a že problém ve vztahu nebude. My máme u dětí menší věkový rozdíl cca 2,5 roku a i tak jsme problém neměli. Ani když jsem učila na nočník, ani pak když malá nastupovala do školky a věděla, že já se synem budu doma, z čehož jsem měla trochu obavy. Je taky rozumná. Jen třeba s tím nočníkem jsem netlačila na pilu, holt měla plínky déle, ale radila jsem se s jednou doktorkou na internetovém portálu a radila mi, ať se nenechám zviklat okolím a násilím jí je neberu (i když v noci už vydržela se suchou plínkou), že mimčo je pro dítě velký tlak na psychiku, i když to třeba extra neprojeví. Jinak jsem taky poslouchala řeči od rodičů jak už my dávno byli bez a že si holt trochu pořve, ale že jí je mám vzít, že to je normální.. Vztah se synem mají zatím krásný, tak pevně věřím, že to vydrží. Umím si představit, jak Vás štve nebo mrzí to, co jí ostatní povídají. Mně třeba hrozně vadilo, jak to řešila rodina. Když přijeli na návštěvu, tak pořád řešili, jak bude určitě žárlit a ještě chytře před ní. Pak když se narodil a ona kvůli něčemu zaplakala nebo měla úplně běžnou dětskou scénu, tak hned před ní, že to je určitě tím, že se jí narodil brácha a že žárlí a jestli se mu třeba nevěnuju víc a nepřipadá si odstrčená. Neuvěřitelně mě to štalo, protože jsem na ní viděla, jak se vždycky zarazila a zkoumavě na ně koukala a říkala jsem si, co se jí asi honí hlavou, že třeba díky tomu získá pocit, že má mít proč žárlit. Ale nebojte se, bude to určitě dobré 🙂 Až se mimčo narodí, tak dcera uvidí, jak to je a že to bude tak, jak jste se domluvily a obavy ji opustí. Víc už jste pro to, aby to bylo vpohodě udělat nemohla, takže si nemáte co vyčítat. A některé věci člověk prostě neovlivní… bohužel
Val je nádherná holčička! Určitě to zvládnete.
Všechno jsem to pečlivě pročetla a držím palce.
Je to těžké a jsem jen teoretik…ale mám trochu pocit, že na 8mi leté dítě je těch informací možná až zase moc, pořád je to malé dítě, které z maminky momentálěně hlavně cítí její nejistotu.
Hezký den a netrapte se zbytečně předem.
Mobile Sliding Menu