TVD: Radosti i starosti

Přítel už se mi doma začínal trochu nudit, stokrát navštívený rybník a les už ho neokouzloval tak, jako první dny, a tak jsme vyrazili na pár krátkých výletů. Jeden z nich byl i Mikulov, protože hned jak to uslyšel, aniž by věděl, co v tom městě vlastně je, se tam chtěl jet mermomocí podívat kvůli jeho názvu. „Mi culo“ totiž španělsky znamená určitou sedavou část těla a mu to přišlo hrozně vtipný, že město s takovým jménem prostě musí vidět.

Krátký pobyt se mu tam líbil, nafotili jsme tam spoustu fotek, z výšlapu na Svatý kopeček, i jen tak z procházek po městě. Taky z jiných výletů jsme měly kupy fotek jako např. na hrad Veveří lodičkou, z různých obyčejných po lesech a také všechny akce, co jsme podnikli a návštěva kamarádky z Polska, kterou zas asi jen tak neuvidím.

No, byly to pěkné fotky a už jich bylo opravdu hodně a já žádné neměla u sebe v počítači, tak jsem přítele požádala, ať mi je už konečně taky pošle. Všechny měl na svém tabletu za celou dobu, co dojel, takže jich bylo určitě přes tisíc, ale nijak si je nezálohoval, ani neukládal na víc míst a při posílání mu shořela karta a my jsme o všechny přišli.

Snažila jsem se je všemožně zachránit, dva kamarádi ajťáci se je pokoušeli z té karty dostat, ale nic. Byla jsem z toho hrozně špatná, na fotkách mi vždy záleželo a ráda si s odstupem času fotky prohlížím a vzpomínám. Tím víc mě mrzelo, že na těchto fotkách bylo zaznamenaný mý těhotenství, přítel mi fotil bříško, jak roste a mění se. Kdyby se to stalo jindy, tak mě to možná trápí míň, ale takhle nemám skoro žádné vzpomínky na tohle období, které je pro mě tak důležité a mimořádné. Ještě štěstí, že mě fotil kamarád dvakrát, chce být profesionálním fotografem, tak si to na mě zkoušel, tak aspoň od něho mám pár hezkých fotek, ale jinak nic.

Dost jsem to obrečela a taky mě mrzely reakce mých rodičů, kteří vůbec nechápali, proč to tak řeším, že to bylo jen za dva měsíce a že ještě můžeme nafotit spoustu jiných. Taťka to srovnával s tím, že někdo přijde o záplavách nebo kvůli požáru o dům a já jsem špatná kvůli blbým fotkám. A ségra se smála, že ona by ještě byla ráda, že tolik fotek to je hrůza to pak třídit a že ona má za celý vztah jen pár a nevadí jí to. Už se to stalo před třemi týdny, tak už jsem s tím smířená a aspoň poučená a hned teď po každém výletu přetahuji fotky k sobě.

Také jsme hledali na slevových portálech nějaký zajímavý voucher s pobytem, kam by se dalo na pár dní vypadnout, ať taky změníme prostředí, přijdeme na jiné myšlenky a já hlavně taky, abychom něco…nafotili. 🙂

A našli jsme opravdu skvělý v samém srdci Českého ráje, v nádherné přírodě, no co si víc přát, a tak jsme vyrazili. Bylo to moc fajn, ani se nám nechtělo se vracet a tak jsme se poté ještě dvakrát přemístili na jiná místa. Poprvé jsme měli štěstí a hned v prvním hotelu bylo volno, tak jsme napodruhé nečekali žádné komplikace a taky bez rezervace večer dorazili do Malé Skály, ale ouha, vše beznadějně plné. Zrovna totiž jako na potvoru probíhal festival a ještě ralley a do toho je tato oblast vhodná na rafting, takže vše praskalo ve švech. Už se začínalo stmívat a my bez střechy nad hlavou na ulici, navíc bez možnosti se vrátit do předešlého hotelu, protože už vlaky ani busy nejezdily, a tak jsme začali stopovat. Sice mám obecně tento způsob dopravy moc ráda a celé minulé léto jsem vlastně nedělala nic jiného, přece jen teď v těhotenství jsem opatrná a bojím se riskovat, aby se nic nestalo miminku, takže jsem z této situace nebyla nadšená. Pár dní před tím už jsme sice také byli donuceni stopovat, protože jsme došli pozdě do jiné vesnice a také nic nejelo. To jsme měli ale veliké štěstí a hned nám zastavil řidič autobusu, co už měl padla a také nebylo tak pozdě a ani to nebylo tak daleko, takže v případě neúspěchu by se to dalo i nějak dojít. Tady jsme však neměli jistotu žádnou, ani kde budeme spát a tak jsem začínala být hodně nervozní. Nakonec nám zastavila moc milá paní, co jela do Turnova, tak nás tam vyklopila u jednoho hotelu, že prý ten je trochu dražší, ale že má místo vždycky. No, skoro vždycky. Recepční nám soucitně oznámila, že je plno úplně všude a že v celém městě ani v okolí nic neseženeme a že jediný hotel, co má volno, je v Železném Brodu, což je na opačnou stranu, odkud jsme zrovna dojeli. Když to shrnu, tak jsme po dvouhodinovém čekání na vlak o půlnoci (a díky bohu za něj, ani jsem nevěřila, že ještě nějaký jede) dorazili o půl jedné úplně mrtví na penzion dost pofiderní kvality, ale šťastní, že máme postel a hned usnuli. Takže závěr výletu nebyl úplně nejlepší, ale ty dny předtím byly super a následující den před odjezdem domů jsme se znova vrátili na tu nešťastnou Malou Skálu a udělali si tam hezký okruh po hřebenu, takže vše nakonec bylo fajn. A hlavní pozitivum je plno pěkných fotek!

Posílám dvě fotky srovnání, jak jsme cestovali minulé léto a jak tohle. Trochu rozdíl :-D. No, ale teď s bříškem by to asi moc s krosnou nešlo.

Také jsme se zúčastnili víkendového předporodního kurzu určeného pro páry a v malém počtu, což mi vyhovovalo. Kurz byl zaměřen hodně na pozitivní myšlení, odbourávání strachu a víru v přirozený porod bez nutnosti nějaké medikace nebo zásahů ze strany doktorů, což si přeji. Kurz se mi celkem líbil, dostali jsme na něm i plno materiálů a knížku Znovuzrozený porod od Michela Odenta, jehož názory a zásluhy v porodnictví obdivuji a už jsem od něj četla i jinou knihu a tuhle jsem měla právě také v plánu, tak mě tím potěšili. Jen bych na kurzu uvítala více praktických cvičení dýchání a relaxace a méně teorie, ale jinak jsem byla spokojená. Přítel to také vydržel, ačkoli to bylo česky a nerozuměl všemu, ale byl trpělivý a oceňuji, že tam se mnou šel. Sice si ze mě dělá někdy srandu a říká takové blbé poznámky, jako že u porodu si bude hrát na tabletu, nebo že já budu masírovat jeho, aby se tam cítil dobře, ale vím, že to tak nemyslí a že už ho asi jen občas štvu tím, že nemluvím o ničem jiným. Ale jinak se mi snaží dělat radost a překvapit mě nějakým pěkným vzkazem, malůvkou nebo dopisem, co cítí, což mě vždycky dojme a potěší víc, než kdyby mi třeba dal kytku. Na kurzu nám říkali, ať si opakujeme pořád pozitivní afirmace, tak mě včera ráno vzbudil s lístečkama, kde na každým byl nějaký výrok, jak jsem silná, nebo jak mě má rád, tak to hned ten den začne veseleji. 🙂

Na kontrole u doktora už jsem dlouho nebyla, ale na poslední návštěvě vše vypadalo dobře, říkal, že je vidět, že je kvalitně živená, protože je větší, než by měla být a zrovna byla i čilá a vyplazovala na nás jazyk, z čehož měl přítel hroznou radost, že to bude šprýmařka. Taky bylo už krásně poznat, že je to holčička, tak nás na to doktor upozorňoval, jestli vidíme to „kávový zrnko“. Asi ho nenapadlo, jak to jinak nazvat.

Jinak jsem s ním spokojená, jediný, co jsem odmítla, byl test na těhotenskou cukrovku, papír jsem si vzala, ale pak jsem po dlouhým přemýšlení pro a proti na něj nešla, ale on si na to ani nevzpomněl minule, tak jsem byla ráda, že nemusím podepisovat žádný revers. Porodnici ještě vybranou nemám, do velké fakultní, co je kousek, se mi nechce kvůli porodům, jak na běžícím pásu a příliš vysokým procentům medikací a císařských řezů, co dělají.

Také tam dost pospíchají, aby porod urychlili a oxytocin na vyvolání placenty tam píchají všem bez rozdílu, což nechci. Jedna menší porodnice se mi podle referencí a jejich přístupu, který hlásají na svých stránkách, zamlouvá, ale je docela daleko, tak nevím, jestli bysme tam stihli dojet. No, ještě mám snad dost času to promyslet, tak uvidím.

Mamka mi pořád říká, že to moc řeším, vše okolo toho, že ona žádný kurz neměla, rodila tam, kde všechny a také odrodila, ale zase taky jak. Zacházeli tam s ní jak s kusem hadru, řvali na ni, ať jim tam neječí, rozhodovat nemohla o ničem a udělali jí, co se jim zlíbilo, bez optání či souhlasu. Vím, že to byla jiná doba a že se některé věci změnily, ale také vím, že ne úplně všechno, co je dnes už zakázané opravdu nedělají, nebo to co zmiňují, že povolují, nebo dělají jen se souhlasem, opravdu tak dodržují. A porod by měl být zážitkem, na který žena vzpomíná s láskou a radostí, že probíhal podle jejich představ, ne traumatem, ze kterého má ošklivé vzpomínky a cítí se zneužita doktory, také nerodím denně, ale pravděpodobně jen jednou, dvakrát, třikrát… za život, tak bych ráda na tento den měla hezké vzpomínky.

Což doufám, že budeme mít my všechny těhulky a každá z nás si prožije, přesně takový, jaký si vysnila. Síla mysli je prý ohromná a co si hodně přejeme máme taky sílu přitáhnout a ono se to pak skutečně stane, tak hlavně žádné negativní myšlenky a užívat. 🙂

Napsal/a: Endlisek