TVD: První návštěva u doktora, první ultrazvuk

Strach. Žaludek jako na vodě. Srdce až v krku. V břiše balvan. Tak by se daly popsat moje pocity, když sedím v čekárně. Dobře, žaludek jak na vodě je u mě poslední týdny standardem, ale teď je to něco jiného. Jiný pocit než nevolnost, na kterou jsem si už zvykla.

A vítám ji, protože prý to znamená, že je vše v pořádku. Prý… předtím mi špatně nebylo, tak třeba… Čekárna je hezká, čistá, stylově jednoduchá a propracovaná tak, aby působila příjemně… Ale i tak. Je to čekárna, kde jsem koncem srpna seděla a žmoulala v ruce žádanku od svojí gynekoložky na zákrok, protože „bohužel, maminko, srdíčko už nebije, miminko se přestalo vyvíjet“. Jako bych tím, že otěhotním, ztratila svoje jméno a stala se prostě jen „maminkou“ – a teď už ani to ne. No, dneska žmoulám v ruce knížku z knihovny, Zrození venuše, příběh z Florencie na začátku šestnáctého století. Je čtivá, jsem tedy zatím na padesáté stránce, ale líbí se mi – ale teď nevím, co vlastně čtu. Koukám do knížky na písmenka. Sedím ve stejném křesílku, ve kterém jsem seděla tenkrát, i když je čekárna skoro prázdná. Uvědomím si to, až když dosednu. Nejsem pověrčivá – prostě je to tím, že ráda sedávám stranou, v rohu.

Jsem tu s velkým předstihem, protože dalším MHD bych dojela až pozdě. Ale i tak trvá necelých deset minut, než přijdu na řadu. Ano, jsem objednaná – ale u svojí gynekoložky jsem zvyklá na několikahodinové čekání, i když jsem objednaná na ten který čas. Jeden z důvodu, proč jsem tady. Další je ona ztráta jména, tady mě vždy oslovovali jménem. Tím závažnějším je ztráta důvěry v moji gynekoložku, že by byla schopná rozpoznat a řešit případný problém. A ten hlavní je ten, že tohle soukromé zařízení má velké zkušenosti s problémovým těhotenstvím, koneckonců jsou jedni z prvních v ČR se zkušenostmi s IVF. A i když doufám, že teď už to bude v pořádku, tak si říkám, že je lepší rovnou chodit někam, kde jsou schopni se o mě postarat, než aby mě moje gynekoložka honila od čerta k ďáblu, protože ona má v ordinaci jen starý malý utrazvuk. I na obyčejný odběr krve je to otázka toho přijít do laboratoře na polikliniku, a to od sedmi do devíti hodin ráno, nebo až další den.

Proto jsem se už při zářijové kontrole po zákroku domluvila s paní doktorkou zde v tomto zařízení, že mě pak přijme do péče nejen kdyby se mi nepovedlo, ale i kdyby se mi povedlo otěhotnět. Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkala moje babička. Není to tu moc zvykem u spontánních těhotenství, ale vysvětlím jí své obavy a situaci s mojí gynekoložkou – a ona souhlasí, že se mě ujme. Možná i proto, že už mi oněch „hraničních pětatřicet let“ bylo.

A tak tu teď sedím, žaludek jak na vodě, srdce až v krku, v břiše balvan.

Termín poslední menstruace dvaadvacátého října.

Předtím, v létě, to bylo neplánované. Poprvé a jedinkrát jste se vykašlali na antikoncepci, a bylo to. Nečekali jste, že bys mohla otěhotnět. A pak jste se začali těšit, po počátečním šoku. Už před lety jste se bez problémů shodli, že byste chtěli dvě děti, jen jste si s tím druhým dávali na čas, protože bylo tolik věcí kolem, co bylo třeba udělat, zařídit. Do toho práce, domek… Ale když už tedy příroda zapracovala… A pak další šok, když místo hezké fotky z ultrazvuku, na kterou se těšila už i sedmiletá dcera, držíš v ruce žádanku na zákrok a jediné, co ještě můžeš je zvolit, jestli ve fakultní nemocnici nebo v soukromém zařízení. A pak různé informace, „od počkat půl roku“ po „stačí počkat dva měsíce, pak to jde snadněji, jako když se pohnojí pole“. Rozhodli jste se pro radu téhle doktorky z tohoto zařízení a počkali jste dva měsíce. (Ne, ona neříkala to s tím polem, to říkala jedna kamarádka, shodou okolností taky ženská lékařka. Ale shodly se.) Mohla by ses smát, protože jsi otěhotněla „na první dobrou“, jak se říká, vlastně hned, co jste to už plánovaně nechali na přírodě. Stejně jako s dcerou, tam to bylo „na druhý pokus“. Zjevně jste plodný pár – ale zvládneš dítě nejen počít, ale i donosit?

Málem se mi podlomí nohy, když za těch již zmiňovaných necelých deset minut slyším svoje jméno. A pak sedím v křesílku proti paní doktorce, jak slušně vychovaná školačka, kolena a kotníky u sebe, ruce položené na kolenou. Nehty zarývám do přebalu knížky. Doktorka se na mě usmívá, ptá se na onu obligátní poslední menstruaci, počítá. Ejhle, zjevně to počítají jinak, protože jí vychází jedenáctý týden plus šest. Já jsem to spočítala na devátý a kousek. Sundávám si spodní prádlo, lezu na křeslo… připadám si jak ochromená. Koukám na zeď ozdobenou kresbou rákosu a v hlavě mám prázdno. Cítím se tak trochu jako odsouzenec čekající na verdikt, málem nedýchám.

Vypadá to, že tu jsou opravdu zvyklí spíše na to, že těhotenství se nedaří a nevychází a těší je, když něco dopadne dobře. A já nemám daleko k tomu, abych začala brečet. Nezačnu, ale oči mám poněkud mokré.

„Já… nechci amnio, bojím se, že…“ zkouším to, když znova najdu hlas. Nebo aspoň jakž takž najdu.

Čekám problém.

„Není třeba,“ vrtí hlavou doktorka, stále s chápavým úsměvem. „Uděláme screening z krve, jestli souhlasíte. Přeci jen už vám bylo pětatřicet, doporučila bych to. Je to bez nebezpečí, jen vám odebereme krev z paže, a přesnější než amnio. Ale pacientka si to hradí sama, to je jediná nevýhoda… A pak vás ještě za dva týdny pozveme na proměření, další ultrauvuk, akorát to stihneme.“

„Souhlasím, koukala jsem se na vaše stránky, četla jsem o tom, i cenu,“ oddechnu si úlevně, gramaticky nesprávně jak hotentot. Ale co. První očekávaný boj o odmítnutí některých vyšetření se nekoná. Po zkušenostech s prvním těhotenstvím mám už představu, co rozhodně nemíním podstoupit znova. Tenkrát jsem podstoupila všechno jako ovce, nebo tedy vyjukaná prvorodička. „Kam a kdy mám jít na odběr krve?“

„Krev vám odebere ještě teď sestřička, hned vás k sobě zavede a domluví s vámi i termín dalšího vyšetření, asi za dva týdny, a nebude to u mě, ale v druhém patře. Spolu se uvidíme za tři týdny, jestli vám to vyhovuje.“

Jistě, že mi to vyhovuje. Ani netahám mobil, abych se koukla do kalendáře. Ať je tam cokoli, prostě se to bude muset odložit nebo přeložit na jiný termín.

Vykulím na ni oči. Jak tele na nový vrata, jak se u nás říká. Cože? Už? Myslím, že je mi to jasně čitelné ve tváři, i když to nevyslovím.

Při vypisování formalit se mi poněkud klepou ruce, jsem ráda, že píše paní doktorka a ne já. Neřeší žádné věci, které si stejně nepamatuji jako „vaše prodělané dětské nemoci“. Zastavuje se místo toho u důvodu císařského řezu, kterým jsem rodila dcerku. Když jí na dotaz o genetických chorobách řeknu, že se u nás v rodině objevila DMD/BMD, ale já testy podstoupila a nejsem přenašečka, jen pokývne a nerozmazává to. Jsem ráda.

S vyplněnou průkazkou v ruce si mě přebírá sestřička. Je také velmi příjemná. Bez komentáře akceptuje, že ještě než drží v ruce jehlu odvracím hlavu a hypnotizuji pohledem vteřinovou ručičku na hodinách na zdi. Od doby, co jsem s přetrženými vazy kvůli Warfarinu absolvovávala odběry krve co pár dní, až jsem měla ruce bolavé, rozpíchané a barevné jak těžký závislák na nějaké ne zrovna legální látce tuto proceduru snáším špatně. Bez potíží akceptuje i to, že nejsem schopná pořádně natáhnout levou ruku a dobu, kdy ze mě teče krve jak z vola do připravených pěti zkumavek (těch testů je opravdu hodně, přišla jsem opravdu poměrně pozdě na první vyšetření) mi usnadňuje dotazem, co se mi stalo na paži za úraz. A já se soustředím na odpověď, ne na jehlu ve své ruce. Navíc u toho zjišťuji, že také jezdí na koni, tak si popovídáme o tom, kde a jak se dá v našem okolí jezdit. Přesný termín další kontroly mi píše sama, na zprávu, co mi předává.

A pak jsem venku. Čekárna se mi jeví veselejší, barevnější, příjemnější než když jsem z ní před chvíli vcházela do těch samých dveří. Těhotenskou průkazku strčím do kabelky a píšu dvě sms. První manželovi. Zavolala bych mu, ale někdy touhle dobou je zrovna na extrakci osmičky. A i jestli to již má za sebou, těžko bude nyní schopen komunikovat. Druhou mámě. Ta sice, když neplánovaně o vánocích při naší návštěvě zjistila, že jsem těhotná (těhotenské nevolnosti se nedají vždy utajit) reagovala nepříliš taktně „ty jsi už zase těhotná?“, ale chápu, že to bylo proneseno ze strachu o mě, ne ve zlém aby ublížila (jen to v prvním okamžiku nedomyslela). A tak ji uklidňuji, že vše vypadá v pořádku.

Zvládneš dítě nejen počít, ale i donosit? Ta otázka bude nejspíše všudypřítomná celé těhotenství.

Teď už se na to dívám ale s nadějí a odvažuji se doufat. Jedno dítě, krásnou, zdravou a chytrou dcerku, už přece mám. Jmenuje se Valerie. Těhotenství s ní bylo bez sebemenších komplikací, ukázkové, učebnicové. A to, co se mi stalo v létě, je ze statistického hlediska normální. I když… ano, říkejte to té, které se to stane. Ale na druhou stranu – ze statistického hlediska je i normální i to, že pak další těhotenství je již v pořádku, tedy statistika teď hraje pro mě 😉

Napsal/a: Margit