TVD: Na výcvikovém táboře a opět u doktora…

Rubrika: Moje cesta k miminku

Další článeček, jak tak na to koukám, píšu se značným zpožděním. Ne že by nebylo co psát, spíše nebyl čas a síla. Ale zkusím to postupně napravit v následujících článcích… Slíbila jsem popsat to, jak jsem zvládla zimní záchranářský výcvikový tábor. Nu – dobře 😉 Až překvapivě dobře.

Moc jsem nefigurovala, přeci jen byl skoro metr sněhu a docela zima. Kolegové to pochopili a všemožně mě podporovali a figurování vzali za mě. Ale jinak jsem s oběma svýma borderkama odcvičila všechno. Obávala jsem se, že budu až příliš unavená, protože to je nyní můj celkem setrvalý stav, hlavně pak v pozdních odpoledních a večerech. Překvapilo mě, že jsem byla unavená mnohem méně na onom táboře, než když chodím do práce. Přitom fyzickou námahu jsem měla o dost větší než v běžném dni. Psychika je mocná čarodějka… zřejmě jsem v běžném dni unavená mnohem více psychicky než fyzicky, jen se to prostě do toho fyzična promítá.

Jedna perlička z tábora – aby bylo jasno, v životě jsem nestála na běžkách, a vlastně ani pořádně na sjezdovkách. Povinný lyžařský výcvik na základní škole jsem si nějak tak odkroutila se zaťatými zuby na nějakém tom malém ani-ne-svahu pro začátečnky, na střední škole už jsem „na lyžák“ jet odmítla /osvobození z tělocviku mi k tomu velmi napomohlo/, pokusy rodičů poslat mě na nějaký ten lyžařský tábor jsem úspěšně bojkotovala například nemocí. Nikdy jsem nebyla příznivec zimních sportů, co se týče zimy, nejraději ji pozoruji zpoza okna se skleničkou svařeného vína v ruce. A navíc – úrazů na lyžích jsem v mém okolí měla (už od mala) více než dost na to, aby ve mě tento sport nebudil přílišnou důvěru. Organizátoři tohoto tábora nicméně vymysleli, že když už budeme nedaleko lyžařských areálů a běžkařských stezek, a navíc s takovou zásobou sněhu, tak kdo chce, lyže sebou. Prohlásila jsem, že já se raději projdu po okolí chaty se psy pěšky, že mě na lyže dosud nikdo nedostal a rozhodně s tím nebudu nyní začínat. Nicméně slovo dalo slovo a já se nechala překecat, abych si zkusila tam a zpátky pár stovek metrů na běžkách na rovince. Víc jsem se neodvážila, přeci jen bych nyní velmi nerada padala. Musím se přiznat, že mě to docela chytlo a s mojí samozvanou učitelkou jsme se dohodly, že příští zimu mě běžkovat naučí 🙂

Tedy, jak jsem si znova ověřila – nikdy neříkej nikdy.

V naší kynologické brigádě jsem už musela přiznat, že jsem těhotná – začíná se plánovat léto. A navíc se na mě začali divně dívat, že už začátečnickým psům nechci dělat odbíhačky a navíc jsem u toho velmi pomalá. A ve vojenské kombinéze a bundě „to“ stále ještě není moc vidět.

Minulý týden jsem absolvovala další vyšetření – velký ultrazvuk ve dvacátém prvním týdnu a další těhotenskou poradnu. Opět jsem na UTZ šla poněkud vystresovaná, s obavami, jestli bude všechno v pořádku. A opět to celé na můj vkus trvalo moc dlouho, když se doktor pozorně díval do monitoru a nic neříkal. Snažila jsem se tvářit klidně, ale ani doktor na UTZ, ani doktorka v těhotenské poradně mi na to neskočili. Zjevně to na mně je vidět více než jsem si myslela. (A to jsem si myslela, že po třech letech hraní divadla pod odborným vedením už dokážu sehrát ledascos :-)) Doktor na UTZ mě ujistil, že opravdu vypadá vše v pořádku, stejně tak následně i doktorka v poradně. A od obou svorně jsem si vyslechla, že bych opravdu měla být více vklidu, že bych se opravdu neměla tak stresovat. Což o to, řekne se to snadno a pomyslela jsem si něco o hraběcích radách. Kdybych věděla, jak na to, tak se rozhodně nestresuji. Pokusila jsem se jim vysvětlit, že se opravdu stresovat nechci, ale jak jsem zjistila, tak to minulé léto s mojí psychikou zamávalo více, než jsem si byla ochotná připustit. Jestli to pochopili nevím, přeci jen vzhledem k jejich profesi a místu jejího vykonávání jsou zvyklí na problémy a špatné konce. Nicméně doktorka na mě byla tentokráte poněkud ostřejší (poprvé za celou tu dobu, co tam chodím) a prohlásila, že tím, že se furt stresuji a žiju ve strachu miminku určitě neprospívám a ničemu tím nepomůžu. To jsem jí odsouhlasila, protože na to není co namítnout. A opravdu se snažím. Nicméně zatím jsem spokojena s tím, že se ten můj strach postupně přeci jen zmenšuje; asi proto, že moje kamarádka porodila předčasně ve 23. týdnu, chlapečka zachránili, nyní je mu osm let a vypadá to, že je to zcela zdravé dítě.

Doktor na UTZ se mě zeptal, jestli chci znát pohlaví očekávaného potomka. Chtěla jsem.

Tak tedy – prý budeme mít kluka.

Manžel je nadšený, že bude mít k dceři i syna. Dcerka je nadšená, že bude mít bratříčka. Já jsem na rozpacích, protože mám pocit, že opravdu nevím, jak vychovat z kluka muže, zatímco jak předat dceři to, co obnáší ženství myslím dokáži prostě svým chováním a vzorem. Nicméně vzhledem k tomu, že podobné stavy, tentokráte ve stylu

„jak proboha někdo jako já dokáže vychovat dítě, jak to zvládnu, co mě to napadlo, otěhotnět?“

jsem měla i v těhotenství s dcerkou, tak jsem se rozhodla to prostě brát jako součást mých těhotenských stavů.

Zjišťuji, že když se ke mě doktoři chovají slušně a mile, mám mnohem větší problém odmítat nabízenou péči a vyšetření, než kdyby si na mě „otevírali hubu“, strašili mě a byli nepříjemní. V tom případě bych je spíše dokázala poslat do háje a „nedělat si z toho hlavu“.

Tentokráte jsem odmítla OGTT, když mi doktorka řekla, že na příští kontrole bychom tento test udělali. Už po tomto testu v prvním těhotenství, které jsem prošla jako důvěřivá a poslušná prvorodička, jsem se zařekla, že tohle už znova nepodstoupím a svůj názor jsem za ta léta nezměnila. Vysvětlila jsem doktorce, že mi minule bylo špatně ještě dva dny, a že tenhle test tedy podstoupit nechci. Opět jsem čekala problém, opět se mi dostalo jen klidného pokrčení ramen a klidného konstatování:

„v pořádku, je to vaše rozhodnutí, jen mi prosím podepište reverz,“

bez zastrašování a přesvědčování.

Nebyla bych to já, abych v čekárně na ultrazvuk i na poradnu – i když jsem opět nečekala déle než deset minut – nevytáhla knížku. Tentokráte Mr. Mercedes, což je zatím poslední kniha od mého velmi oblíbeného autora. Už vím, že na kontroly sebou musím nosit něco od Kinga – jsem schopná se do něj začíst a na chvíli zapomenout na stres a strach, který mě vždy před kontrolou přepadá. Vypadá to, že ostatní autoři na to nestačí.

A na závěr – už vypadám těhotně. Kamarádka mi o víkendu dovezla těhotenské oblečení, co měla ode mě půjčené, když čekala svojeho potomka. Myslím, že přišlo akorát včas, zásoba obyčejného oblečení, do kterého se ještě vejdu, se mi začala podezřele rychle ztenčovat. 🙂

Článek je součástí projektu Těhotná s VD, jehož partnery jsou Mamaja.cz a Eoné.
mamajaeone
Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek března 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Marinada
    Marinada

    Tak chlapeček to bude, super 🙂

  • Marci55

    Naštěstí jsem to snášela dobře

  • Margit

    Mě bylo opravdu po OGTT hrozně špatně. A to jsem byla v pořádku, cukrovka nediagnostikového. O pár týdnů později se dá udělat test na cukrovku (také z krve) bez toho šíleného maratonu s tím přeslazeným pitím a opakovanými odběry na jeden odběr. A u nás v rodině nikdy cukrovka nebyla, ani těhotenská, ani já s tím nikdy neměla potíže.

    Tak říkám si, že kluka zvládly vychovat i jiné, tak já to snad zvládnu také 🙂 A o mužský vzor se bude muset postarat manžel 🙂

  • pivatko

    OGTT aspon máte klid,co já jsem si zkusila u prvního diabetologa,ještě ted se třesu,co by se stalo,kdybych si vše neověřila u mé kamošky doktorky farmacie.
    a chlapečka? já se taky bojím,jestli budu mít chlapečka,páč se pak bojím ohrnování pindíka a na vychování z kluka v muže máte manžela,ten to zvládne

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist