TVD: Jak pokračujeme a další vyšetření

Rubrika: Moje cesta k miminku

V prvním těhotenství jsem říkala, že těhotenství není nemoc. Říkala jsem, že jsem těhotná, ne nemocná. A taky to tak i bylo, taky jsem se tak cítila. A řídila jsem se podle toho. Do začátku šestého měsíce jsem jezdila normálně na kole do práce a na vyšetření a na předporodní přípravu (asi bych jezdila i déle, ale začalo sněžit). Ještě začátkem osmého měsíce jsem si udělala skoro patnáctikilometrový turistický výlet.

Měla jsem dvě práce. A tak vůbec. Prostě mi bylo dobře a nepřipouštěla jsem si jinou možnost, než že všechno bude v pořádku.

A teď?

Jak může celé vnímání změnit příhoda, která je dle doktorů přece naprosto běžná…

A – ano, musím s nimi souhlasit, vlastně opravdu běžná je. Až pak jsem se dozvěděla – a byla jsem překvapena – kolik mých kamarádek si prošlo stejným. Akorát se prostě o tom nemluví. Se mnou o tom promluvily, až když zjistily, že mám stejnou zkušenost jako ony. Takové „polotajné sesterstvo“ spojené sdílenou zkušeností.

Vždycky mi zatrne, když moje kamarádky oznamují široko daleko na FB dvě čárky těhotenského testu nebo tamtéž ukazují první ultrazvuk. Vždycky jim moc přeji, aby to dopadlo dobře a moc jim držím palce. A dá se říct, že jim i závidím (v dobrém) tu sebejistotu, tu víru ve své tělo, v přírodu, v osud… prostě v cokoli. Tu víru, že to prostě dopadne krásným těhotenstvím a porodem. Já až nyní opatrně a s neochotou okolí sděluji, že jsem těhotná. A nejraději bych to asi sdělila až po porodu. Jenže když se chystám na zimní záchranářský tábor, je fér, aby kolegové věděli dopředu, že na roli figuranta zahrabaného do laviny by se mnou raději neměli počítat, a když se plánují letní tábory a školení, tak je fér, aby spolupracovníci věděli, že tou dobou já budu rodit a tedy se nezúčastním. A uvědomuji si, že většinou u toho používám formulaci „když to dobře dopadne, tak v létě budu…“

Kroutila jsem se jak červ, když se mě moje osmiletá dcera zeptala, jestli může říct svojí milované trenérce taekwondo a třídní učitelce ve škole, že bude mít setřičku nebo bratříčka. Nicméně trenérce se to říct „muselo“ – termín porodu mám stanovený na tři týdny před Valiným letním soustředěním, a tak jsem se musela s trenérkou domluvit, jestli tam bude moct jet Val sama, protože letos opravdu nebudu schopná ji doprovázet. A manžel také ne, protože aby toho nebylo málo, v létě nás čekají velké úpravy na domku v rámci Zelená úsporám. (Také si umíte věci tak skvěle naplánovat, aby to nebylo moc jednoduché? 😉 )

Jsem na sebe opatrnější. Dost akcí odmítám, protože se prostě bojím, co kdyby… Jsem zbabělec, většinou se vymluvím, než abych řekla na férovku proč.

Na kole nejezdím. Ale to je možná tím, že mi bylo začátkem podzimu ukradeno ;-). (Asi se není čemu divit, když žiju ve městě, kde je dle testu nezamčené kolo ukradeno za 3 minuty od ponechání ve stojanu. Máme v tom republikové prvenství. Tohle kolo sice zamčené ke stojanu bylo, ale zjevně mu to moc nepomohlo.)

A jak pokračujeme?

No, pokračujeme 😉

Od začátku těhotenství jsem přibrala necelá čtyři kila, ale už si začínám připadat nateklá a neforemná. A taky jsem. Navenek to na mě ještě moc vidět není, ale upřímně – je to pouze tím, že je zima a já jsem zimomřivá, takže chodím dost oblečená. A navíc mám raději volnější oblečení. Když zrovna nejsem nabalená „jak pumpa v zimě“, vidět je to na mě dost 🙂

Přestalo mi být špatně, což na rozdíl od předchozího těhotenství kvituji s velkým povděkem. Nicméně místo toho, aby mi bylo špatně, se začínám cítit čím dál tím více unavená. Hlavně večer. Když jsem čekala Val, takhle unavená jsem nebývala. Přemýšlím, jestli je to tím, že jsem přeci jen o osm let starší, tím, že nyní mám na starosti už jedno dítě, které vyžaduje svoje, a nebo prostě tím, že každé těhotenství je jiné. Je jasné, že bych se raději přikláněla k těm posledním dvěma možnostem, a tak se o to i snažím 😉

Hormony nejspíše opravdu pracují, protože plno věcí mi začíná být jedno. Prostě pro mě najednou nejsou až tak podstatné. Prostě najednou nejsou až tak důležité, abych se s nimi stresovala. Prostě jsou tu i ostatní lidé, kteří se mohou postarat a já se nemusím přetrhnout. Nejspíše jsem pochopila rčení, že je jen velmi málo věcí, které jsou důležité delší dobu.

Mám za sebou další návštěvu v onom soukromém zdravotnickém zařízení, kde jsem nyní v péči. Tentokráte jsem poprvé čekala v čekárně tři čtvrtě hodiny, než na mě přišla řada. Překvapilo mě to, nejsem na to tady zvyklá. A tak jsem zvědavá, jak to bude příště. Nicméně jsem se ani teď nenudila – tentokráte mi společnost dělal Bernard Cornwell se svým románem 1356. (Konečně se mi ho povedlo ulovit v knihovně, jinak bych si ho přečetla hned po té, co jsem zdolala trilogii tomuto volně navazujícímu dílu předcházející.)

Oddychla jsem si, protože jsem nemusela odmítat další vyšetření, které jsem byla rozhodnutá po zkušenosti z prvního těhotenství nepodstoupit – nikoho z doktorů tady zatím ani nenapadlo, že by mě měl vyšetřovat vaginálně.

Absolvovala jsem další ultrazvuk a další odběr krve.

Na ultrazvuku vypadá všechno v pořádku. (Uf.) Musím se přiznat, že jsem na verdikt opět čekala se zatajeným dechem a staženým žaludkem. Těšila jsem se, že bych se už mohla dozvědět pohlaví svého potomka, nicméně se potomek rozhodl nespolupracovat a strčil tam nohy. A tak nevím nic a budu si muset počkat. Musím se přiznat, že značně netrpělivě.

Co se týče odběru krve, paní doktorka s překvapením zjistila, že nemá výsledky z minulého odběru v počítači, a tak následovalo kolečko telefonování sestřičkám a laboratoři, kde jsou výsledky a ať jí je nadiktují aspoň takhle po telefonu, pak že jí je mají (znova?) poslat. Paní doktorka prohlásila, že z výsledků této krve definitivně uvidí, jestli by mi navrhla amniocentézu. Sice mě to po přístupu doktora na minulém ultrazvuku, který mi amnio vyloženě nedoporučil, poněkud zaskočilo, ale byla jsem schopná bez váhání odpovědět, že jsem rozhodnutá ji nepodstoupit. Že se příliš bojím. Navrhla test Panorama, na to jsem jí řekla, že o něm vím, byl mi navržen jako jedna z možností minule, ale z finančního hlediska ho také nepodstoupím. I když jsem si vše dopředu prostudovala a zvážila, necítila jsem se u toho moc dobře. A to i když se paní doktorka chovala mile a do ničeho mě nenutila, jen klidně vysvětlovala, informovala, navrhovala. Nakonec jsem se dozvěděla, že výsledky testů mi pošlou poštou, jestli bude vše v pořádku, a jestli nebude, zatelefonují mi, tak do týdne. Pak že se můžu rozhodnout. A že i když nebudu chtít podstoupit ani amnio ani Panorama, tak víc se stejně uvidí na ultrazvuku ve dvacátém týdnu. (Což je vlastně za chvíli, když si to člověk vezme… i když mě to připadá hrozně dlouho.) U toho pronesla doktorka větu, po které jsem zůstala naprosto paf a pomyslela jsem si:

sakra, proč to takhle nejde se všemi doktory?

Myslím, že jsem na doktorku i chvíli zírala jak tele na nová vrata. Ta věta zněla:

V pořádku, je to vaše rozhodnutí, je zcela na vás, jestli ten test podstoupíte. Je to vaše těhotenství.

Neprozřetelně jsem Val před pár dny řekla, že touhle dobou už by na ultrazvuku mohlo být poznat, jestli to bude holka nebo kluk, takže první, co na mě při vyzvedávání ze školy vypálila, byla otázka, jestli bude mít setřičku nebo bratříčka. Byla zklamaná, když jsem jí řekla, že to nevím, protože se miminko odmítlo ukázat a strčilo tam nohy. Utěšila a pobavila jsem ji tím, že ona se pro změnu na ultrazvuku v této době otočila zadkem, tedy jsem u ní také nic neviděla a nic nevěděla.

No, ale… jak to tak po sobě čtu, možná třetí odstavec naznačuje, že to se mnou přeci jen není tak špatné, jak píšu níže.

Přeci jen – zítra odjíždím na zimní výcvikový záchranářský tábor se psy. A ještě jsem „neodmávla“ hromadný výlet se psy na Sněžku, který by se měl konat začátkem května. I když tam jsem ostatním napsala, že bude definitivně záležet na tom, jak to budu vidět aktuálně. Nicméně zatím si myslím, že bych mohla. A navíc si k narozeninám, co mám za měsíc, přeji nordic walkingové hole. Běhat nemůžu a ještě nějakou dobu nebudu, ale chodit můžu a chci.

DSCN3952

PS: Jelikož onen týden uplynul předevčírem, tak už telefonát:„z vyšetření krve bychom mohli mít podezření…“ neočekávám. Jeden telefonát jsem měla dva dny po vyšetření, a když jsem ho zvedala, klepaly se mi ruce a hlas. Naštěstí se týkal jen toho, že doktor, který dělá velký ultrazvuk, bude mít ten den, na který jsem pozvaná, dovolenou a jestli bych mohla přijít o den dříve.

PPS: Omlouvám se, tentokráte žádná fotka z UTZ. Nepovedla se a vypadá spíše jako něco ke strašení dětí 🙂

Článek je součástí projektu Těhotná s VD, jehož partnery jsou Mamaja.cz a Eoné.
mamajaeone
Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek února 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).

Napsal/a: Margit

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Margit

    Peťko, zvládla – popíšu v dalším článku, bude určitě do konce tohoto týdne 😉

  • Peťka

    Margit, jak jsi zvládla zimný výcvikový tábor? Nedokážu si to vůbec představit. Co vše se na takovém výcviku dělá a jak jsi se s bříškem zapojovala?

  • Margit

    Meggi, děkuji 🙂
    Tak to jsem ráda, že mám přirozené těhu myšlenky, připadám si nějak moc málo „sluníčková“ a pozitivní 😀

    Mě bylo fakt blbě kolem vánoc a pak nějakou dobu po nich, tak to jsem také byla nakloněná tomu, že to někdy je i nemoc, ale teď už to vypadá, že z nevolností jsem venku. (Teď abych to nezakřikla 😉 )

    Teď už je mi celkem dobře, a kupodivu jsem ty dny teď na horách byla mnohem méně unavená než doma, i když fyzicky jsem se namáhala víc 🙂

    Pivátko, já jela v prvním těhotenství taky nějaké tři týdny před porodem přes půlku republiky za kamarádkou – prostě mi bylo celé těhotenství dobře, vyloženě ukázkové učebnicové těhotenství, jen jsem prostě trochu přibrala a rychle jsem se unavila, tak jsem si říkala, proč by ne, když mi vlastně nic není.
    Ale s tou Sněžkou tedy fakt uvidím, jak se budu cítit, rozhodně nebudu nic „lámat přes koleno“.

    Držím vám palce!

  • pivatko

    no já plánuju 5 týdnů před porodem jet s holkama na víkend na Jižní Moravu,asi to každá prožívá jinak,někdo nemůže nic,já se zatím cítím dobře,ale jsem těhotná prvně a nevím,co mě čeká zítra natož 5 týdnů před porodem.
    a hormony…..taky jsem přestala některé věci řešit,jsem ráda,že to mám jako vy

  • meggi41

    Dala jsem si konecne kavicku a nozky nahoru a pocetla si 😉
    Mas uplne prirozene tehu myslenky 😉 Nemysli si ***
    Hlavni je,aby bylo vse v poradku a bude!!! 😀

    Trosku bych presto zvolnila…Ale ty jsi rozumna***
    Tehu nekdy „nemoc“je 🙂
    To, kdyz zvracis cca 6mesicu tak,ze jen lezis v nenocnici a vazis okolo 45kg a nemuzes se ani ucesat 😉

    Opatruj/te se !!
    ***

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist