Těhotná s VD – Katka – 30. tt.

Chtěla bych také vyprávět o mém těhotenství, ať už prvním, druhém nebo současném. Chtěla bych se podělit o zážitky, osobní prohry a také výhry. Začnu pěkně od začátku.

S manželem jsme měli koupený domeček a vrhli jsme se na přestavbu. Když už bylo vše nutné předěláno, tak jsme  začali uvažovat nad tím, že je tu nějaké „ticho“. Tak jsme  si řekli  – někdy koncem roku 2004, že by jsme mohli začít pracovat na miminku.  Zadařilo se až v dubnu, nevadí, hlavně že na testu byly dvě čárky a manžel byl radostí bez sebe. První návštěva u pana MUDr. byla jako kouzlo, vše potvrdil, udělal ultrazvuk a miminko ještě vidět nebylo. To mě trochu zklamalo, ale co – pan doktor řekl, že nic není ztraceno, že může být ještě nezahnízděné a on má starý přístroj, vzal krev, tím se vše potvrdí a abych si zavolala na výsledek a domluvila se na další kontrole v jeho ordinaci ve městě, kde má lepší a nový ultrazvuk. Celá nedočkavá jsem volala na výsledky krve.  A … potvrdilo se moje těhotenství. Domluvila jsem se na další den, že příjdu.

Ráno jsem nemohla dospat – konečně uvidím, jak naše mimčo vypadá. Když jsem přišla na řadu a pan doktor dělal UZ, tak hledal a hledal a nic nenašel. To už se mu nelíbilo, pořád se mě vyptával jestli mě něco nebolí, řekla jsem, že ano – na levé straně břicho, ale nepřikládala jsem tomu nějakou důležitost. Vždycky jsem trpěla na zácpy a zrovna tak to bolelo. „NO NIC,“ povídal pan doktor, „dojdete do nemocnice, tam Vám udělají pořádný UZ a najdou ho, nezbedu. To se mi ale vůbec nelíbilo,  tak jsem se ptala „co se stane, když ho nenajdou“, „ale najdou, oni tam mají dobrého pana primáře“. Už jen pohled na pana doktora, který zbledl, nevěštil nic dobrého. Volala jsem manželovi a ubrečená jsem mu říkala, co a jak, že nic nevím a že jdu do nemocnice.

Tam jsem šla takřka hned na řadu a pan doktor, nějaký mladý, si přečetl zprávu a a udělal mi znova UZ se stejným výsledkem jako můj doktor. “Nic se nebojte, zavolám kolegu, víc očí víc vidí,“ došel někam vedle a přišel i s kolegou. Pan doktor se mi představil a sedl k přístroji a hledal, dloubal a najednou říká „tady je… krásné srdeční ozvy… ale jsou ve vejcovodu. Tam být ale vůbec nemají a ženská, vždyť vás to musí strašně bolet!“ Můžu říct, že ty slova, to bylo jako když s vámi někdo zatřese „VZBUĎ SE, TOLIK SMŮLY TY MÍT NEMŮŽEŠ“. Bylo to strašné, nedokážu si vzpomenout, co mi ještě říkal, to už šlo mimo mě. Pamatuju si jen, že říkal ihned na operaci a hned jsem neměla jméno, ale říkali mi „EXTROVKA“.

V čekárně jsem volala manželovi a ten nevěřil, co mu říkám. Sbalil se z práce a okamžitě přijel, já už ho ten den nezastihla. Sice jsem měla vysněný snímek miminka v ruce, ale jen proto, aby jiní doktoři věděli, kde je a mohli mi ho zase vzít. Když jsem se probrala na JIP – prý tam byl i manžel – já si to nepamatuju – jen pípání a pípání. Pak mně vysvětlila hodná sestřička, že už jsem měla ten vejcovod tak velký, že mohl prasknout a to by bylo ještě horší než tohle. Řekla jsem si dobrá, nic si z toho nedělej, takových je hodně (i když v koutku jsem se ptala – proč já, vždyť jsem nic neudělala atd.)

Když za mnou přišel manžel, vypadal ještě hůř jak já a už kvůli němu jsem řekla, že smutnění bylo dost a uděláme jiné miminko, tohle bylo určitě nemocné, proto nesestoupilo do dělohy a vůbec, jak by to dopadlo. Ale když mě převezli na normální pokoj, chtěli jsme vědět, co bude dál. Tak jsme se zeptali pana doktora, kdy by jsme mohli zase mít miminko – bylo nám jasné, že to nebude teď hned, ale vědět něco by se šiklo. Další sprcha byla ta, že nám pan doktor oznámil, že my rozhodně už mít miminko nebudeme. NESKUTEČNÁ RÁNA pro mě (spíš mi to přišlo jako facka od někoho, koho nevidím, že jsem se opovážila myslet na to, že bych mohla mít někdy děti). Manžel je normálně plodný, ale já mám druhý vejcovod zaslepený a i když se snažili, tak s ním nešlo nic dělat.

Pak pan doktor nadhodil, že by věděl o něčem… Pro mě by přicházelo v úvahu  jen IVF. Vyptali jsme se, co je potřeba a kde to vůbec dělají. Když mě pustili domů z nemocnice, mluvili jsme o tom s manželem a já mu na rovinu řekla, že nemůžu po něm chtít, aby tohle absolvoval. Suše řekl, že jsem hloupá a že samozřejmě jdeme do toho. Musím uznat, že za to ho obdivuju a nikdy nepřestanu.

Tak to je neslavný konec mého prvního těhotenství. O tom druhém zase příště.
Qwasinka

Napsal/a: Katka