Těhotná s VD – Ivana – 22tt.

Ten čas tak strašně letí…  Je to veselejší, když venku svítí sluníčko.  Jen nějak rychle utíká čas a člověk pak s hrůzou zjistí, jak dlouho už to je. Trávíme spoustu času venku a na výletech s dětmi – i když já u toho už občas pěkně funím.  A to mám za sebou teprve něco málo přes půlku těhulkování.

A tak – i když se zpožděním- se opět hlásíme s novinkami.

Máme za sebou ultrazvuk ve 21.tt, který dopadl snad dobře. Pan doktor nic špatného neříkal, dostali jsme fotečky a potvrdil odhad naší paní doktorky ohledně pohlaví. Jelikož tam s námi tatínek nebyl, a byl to hlavně on, kdo to chtěl vědět, dostal  malý dáreček, který mu vše prozradil.  Měl velkou radost.

Mně začaly opět bolet záda – teda jen SI-čka, ale to stačí, už tak se mi špatně spí. Jsem zvědavá, jak to bude ke konci. Nevolnosti pořád neustávají, takže se jich už asi nezbavím.  Ale jinak si to poslední těhulkování celkem užívám. 🙂

A teď – jak jsem slíbila – přidávám vyprávění o předchozích porodech. Dnes napíši o tom prvním.

Termín jsem měla 17. 8. 2008 . Mrňouskovi se ven ale nechtělo, a tak přišlo 27. 8. na řadu vyvolání porodu. První polovinu tabletky jsem dostala v 8,30 h. Do půl hodinky přišly bolesti – jenže jen ty vyvolávací, které ačkoli byly po 4 minutách,  k ničemu nevedly, a tak jsem dostala v poledne druhou polovinu. Bolesti byly po 3 minutách, ale postup byl jen o půl centimetru. Byla jsem schopná jen skákat na balonu nebo být ve sprše, lehnout si ani náhodou. Připadala jsem si celkem divně, neboť maminka, která byla na pokoji se mnou, si tam jen v poklidu ležela.

Když jsem se ještě navíc dozvěděla, že slouží lékařka, se kterou jsem se nepohodla hned na první poradně, myslela jsem, že snad ani neporodím. (Nepohodly jsme se, protože jsem neměla změřenou pánev, za což mi vyčinila – ale sama si ji asi těžko změřím; a jsem alergická na mesocain, tak prý šití bude bez umrtvení apod.; což mě jako prvorodičku celkem vyděsilo, ačkoli jsem se porodu nijak moc nebála. A jelikož jsem tedy kvůli změření pánve šla ke své dr. na kontrolu a ta do porodnice hned volala, tak si mě paní doktorka celkem vychutnávala.)

Odpoledne dorazil manžel, který když viděl, jak tam trpím, byl celý vyřízený a ptal se, zda by nešel třeba císař. To se mu vysmáli, že ten není jen tak, ale že mi dají čípek na ulevení bolesti. Zabralo to na chvíli. Do večera jsem byla otevřená jen na 2 cm, takže žádná sláva. Jenže bolestí jsem sotva lezla a když jsem byla za sestřičkou, zda mi nemůže něco dát, vysmála se mi, co bych jako ráda. Mám si jít lehnout a jestli mi to nejde, tak špatně dýchám a ať dýchám pořádně.

Vypadala jsem už vážně asi jako hysterka, protože mi pak donesla nějaký prášek (podle mě jen placebo pro uklidnění, že něco dělá), že buďto porod zastaví, nebo rozjede. Zatímco mi poslouchala bříško a já ho zapíjela, praskla mi voda.  Jenže jen pomaličku odtékala, což sestřička nijak neuznávala a ačkoli se vložka zbarvila do modra, jak nám na kurzu bylo řečeno, že se pozná plodová voda, prý mi neodtéká. Nicméně na radu pana primáře jsem měla žádat epidurál, tak jsem si odchod na sál vynutila. Sestřička i tam zkoušela na porodní asistentku, že jdeme moc brzy, že jsem otevřená sotva na 3 cm, ale ta naštěstí řekla, že rozhodně né. Než přijel manžel, šla jsem na klystýr, díky něm už jsem najednou byla na 6 cm. Paní doktorka se mi pomstila, že epidurál mi nedá, než by se dohodla s anesteziologem, bylo by pozdě. Do 20min máte miminko venku. Zlaté oči. Porod trval ještě více než 3 hodinky, malý šel ručičkou napřed. Šitá jsem byla jako výšivka a samozřejmě mi to – podle svých slov tehdy na ambulanci– neumrtvila.

Tomášek měl 52 cm a 3790 g. Na vše ošklivé ale člověk zapomene v okamžiku, kdy maličké dostane do náručí. 🙂  Domů nás pustili 5. den s tím, že prospíváme. Doma Tomášek ale přibíral jen pomalu, a tak jsme si kojení museli vybojovat. Tyto zkušenosti ale přispěly ke snazšímu zvládnutí veškerých problémů s druhým dítkem, o jehož porodu a problémech po narození napíši příště.

Mějte se krásně a užívejte krásného počasí. 🙂

Napsal/a: Ivana