Ahojte maminky
Při čtení Vašich příběhů ohledně těhotenství jsem se rozhodla se s Vámi podělit i o to moje, teda byly dvě a každé z počátku trochu problematické, no trochu, hodně jsem si pobrečela…..
Když jsem otěhotněla poprvé, radovala jsem se jako malá holka, oba dva jsme mímo chtěli a moc jsme se na něj těšili, takže zprávička „Ano, maminko, jste těhotná už 4 týdny“ byla tou největší událostí.Až zhruba do 6. týdne, tehdy byl 1. ultrazvuk (UZ), a věta „Nemáte v rodině náhodou dvojčata?“ Ve mě hrklo, „Dvojčata? Ne, proč?“
„Protože vidím jeden plod, krásně usazený v dutince s ťukajícím srdíčkem a jednu dutinku, která je prazdná…. no nebudeme to lámat přes koleno, buď budete špinit a nebo se tam do týdne objeví ještě jeden plod.“
Aha, takže bud a nebo…. brala jsem to tak, jak to bylo. O 2 dny pozdějí jsem začala krvácet a to do slova a do písmene.
Já vystrašená, co se děje – vždyť doktorka řekla, že budu jenom špinit…. manžel nervozní, protže nemohl nastartovat auto – ihned mě totiž chtěl odvézt na pohotovost…..
Na gynekologické pohotovosti mě prohlídli, dostala jsem vynadáno, doteď nechápu za co, s tím, že přes tu krev není nic vidět a že musím na UZ a že doufá – doktor, že to není potrat.
Já jsem brečela, třepala se nervozitou, nebyla schopna slova – tak jsem si miminko přála…. na UZ ale bylo všechno v pořádku, no všechno tak úplně ne, ta prázdná dutinka už tam nebyla….. nechali si mě na pozorování a po týdnu mě propustili domů. Byla jsem v 7. týdnu a z ničeho nic jsem začala zvracet. Celých 5 týdnů jsem prozvracela, byla jsem na WC jako doma a po 5 týdnech tak zeslábla – nic jsem nemohla sníst a zhubla jsem 7 kilo, že mě chtěla doktorka příjmout na rizikové oddělění na infúze. Už ani nevím, jak jsem ji přemluvila, abych mohla zůstat doma. Po 12. týdnu se vše uklidnilo a já si mohla užívat svoje první těhotenství.
Porodila jsem dcerku, jako z růže květ, radost pohledět 🙂
Po 2 letech jsme se s manželem rozhodli, že to zkusíme zase. Mě se do těhotenství moc nechtělo, když jsem si vzpomněla, co mě čeká a nemine, moc nadšená jsem nebyla, ale mateřské pudy zapracovaly a já svolila.
Otěhotněla jsem téměř okamžitě….. V 6. týdnu jsem šla na gynekologii v domnění, že opět uslyším „Gratuluji, jste těhotná….“ Ale žádná gratulace se nekonala 🙁 „Maminko, já tam vidím jenom prázdnou dutinku, nevidím ani žluté tělisko, asi budete muset na vyčištění…..“ řekla mi lékařka a pokračovala. „Můžete špinit (jo, špinit, to už jsem si jednou zažila, to špinění) a kdyby ne, zajděte za mnou ještě příští týden, mrkneme na to znova, třeba je ještě brzo, i když“ a zakroutila hlavou.
No mě bylo fakt špatně, nebyla jsem schopna slova, manžel na služebce, nikdo, kdo by mě podpořil, doma sama s dcerkou, která nechápala, co se děje, viděla mě jenom plakat a hladila mě po vlasech, „Mamiko, co ti je? Co se ti stalo?“ No, mělo cenu ji něco říkat?
Po týdnu pláče a zoufalství, možná trochu i naděje, jsem šla na kontrolu.
Vyčkala jsem si 2 hodinovou frontu maminek s bříškem a čekala na nejhorší.
Jak to dopadlo ?
Porodila jsem chlapečka jako bumbrlíčka, srdíčko maličké vymodlené….
Jestli do toho půjdu potřetí? Nevím, fakt nevím…..
Napsal/a: biovirus
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Peto-ten obdiv patřil biovirus ne????
A holky čekatelky -přeji ať sou z vás těhulky:-)))K
To čekání je fakt nejhorší. Tak jako anonymní čekám jestli jo nebo ne. Ale před Karamelou smekám můj obdiv, že si to tak krásně zvládla. Já to první měla úžasně v poho no až těsně do porodu kdy se nechěl otočit. No a teď te to 14m raubíř.
Posledni anonymni: drzim palecky.
Karamelo : cekani bylo priserne, tak jsem nebyla v zivote nervozni jako ty 2 hodiny 🙂
moc gratuluji,je fajn že ti tp tak dpadlo,taky chceme mimi tak uvidíme,už jsem to 10dní nedostala zítra si budu dělat test tak doufám že ju…
Pani, pučte si tu knížku vo tý ubohý služce, to si poplačete, ta vám zkusila!
Biovirusí, tvoje obavy z dalšího dítka chápu, já jsem s Jeňulou v bříšku od 4. měsíce střídavě ležela doma ve strachu se pohnout a v nemocnici, kde mi dávali kapačky proti předčasným stahům. Očima jsem posunovala datum na kalendáři, abych se co nejvíc přiblížila termínu porodu. Nakonec všechno dopadlo úžasně a Jeníček vydržel celých 39 týdnů v břiše. Taky si nedokážu představit, že bych podobné nervy prožívala ještě jednou,ale snad časem zapomenu a půjdem do dalšího mimča.
Biovirus sákriš se mi slzy derou do očí-to čekání na gyndě to musel být očistec-dívat se na maminky a čekat co bude jestli bude nebo nebude? Máš zvláštní děti-rády se schovávají:-))))K
Ty začátky prvního těhot jsou velmi podobné jako u mě – až na to zeslábnutí a hrozící infuze (to jsem neměla), a taky mě na gyn pohotovosti podezírali, jestli to není opožděná menses a že tomu beztoho nerozumím – bylo mi dvacet, tak jsem se jim možná nezdála jako vhodný partner…. No dnes má ta nejstarší patnáct a celkem máme tři dcery a kousíček miminka (prý asi 3mm) 🙂
Do třetího běž, jestli můžu radit. Je to radost (tedy většinou :-)) )
Teda užila sis pěkné nervy, ale hlavně že všechno dobře dopadlo.
Já jsem naštěstí takové problémy neměla a děti mám tři. Jsem šťastná, že je mám – zlatíčka.
Moc pěkný,po přečtení tvého příběhu mě proběhlo hlavou jak je to nespravedlivé.Někdo zažívá děsný muka někdo je schopen i po narození drodátka je usmrtit.Ale přeji ti hodně radosti z dětí já mám tři a nedala bych je i když se perou.
Mobile Sliding Menu