Těhotenství po zamlklém potratu = panika v duši

Musím popravdě říct, že tohle je můj první článek na netu. Inspirovala mě Zikminka, která je v podobné situaci jako já. Komentáře pod článkem byly dojemné, tak jsem si řekla, že mi třeba taky pofoukáte bolístky na duši.

Letos v lednu jsem zjistila, že jsem těhotná. Přítel je o 8 let mladší (26) a věděl, že neberu prášky. Přesto, jak sám říká, si přestal dávat pozor, protože MYSLEL, že to bude v pohodě. První reakce na to, že jsem těhotná, byl dotaz, jestli bych nechtěla jít na potrat. To jsem ve 33 letech rezolutně odmítla. Týden se mnou nemluvil. Pak se choval jako puberťák, pořád mluvil o potratu. Já byla šťastná, že jsem otěhotněla skoro hned a bez problémů. Jeho jsem neřešila s tím, že si to časem sedne. Jenže po měsíci jsem si šla pro průkazku a na testy a doktorka mi potvrdila moje podezření, že je to zamlklý potrat. Už jsem nějaký čas neměla nucení na močení, přestaly mě bolet prsa a v podbřišku mě spíš bolelo než tlačilo. Ale nešpinila jsem, ani neměla jiné bolesti.

Příteli jsem pogratulovala, že mu to s tím potratem vyšlo. Vylila jsem na něj všechny svoje emoce nastřádané za poslední měsíc. V podstatě jsme se rozešli, on že děti ještě nechce, že je moc mladej. Já se v tu chvíli zhroutila, v břiše mrtvej drobeček a já přemejšlela, jestli se odstěhuju hned, nebo až po návratu z nemocnice. Přítelovi se to asi po půl hodině rozleželo a že mě má rád a děti se mnou chce, ale ještě ne hned. Řekla jsem mu, že dítě prostě chci, že bejt těhotná je úžasnej pocit a že jsem konečně měla pocit, že můj život není jen tak nějaký plácání se sem a tam. Řekl, že OK, že to teda zkusíme za pár měsíců znovu, že si vezmeme hypotéku a že se mnou chce zůstat. No asi si teď říkáte, že jsem střevo, že jsem mu na to naletěla. Taky si teď říkám, že jsem měla odejít, ale asi to tak mělo být.
Po měsíci od revize mi zjistili v děložním hrdle polyp a šupala jsem na další operaci. Vyšly mi pak špatné výsledky na cytologii a doktor mi důrazně nedoporučil min. další 3 měsíce otěhotnět. Řekla jsem si, že teda dobře, nechala si napsat HA a čekala na menstruaci.
Jenže ta nikde. Přesvědčovala jsem se, že nemůžu být těhotná, že tentokrát si přítel dával sakra pozor. A ulítlo mu to jen mimo plodný dny, to když jsem mu řekla, že jsem si vyzvedla HA z lékárny. No komunikace mezi námi dlouhodobě vázne, takže on opět MYSLEL, že už ji beru (že účinkuje až po několika dnech, mu nedošlo). Doktorka mi pak ale potvrdila, že to toho 7. 6. nemohlo být, protože plod je větší. Na to konto mi přítel v žertu řekl, že v tom případě to nemůže být jeho. Samozřejmě jsem mu celých 3,5 roku věrná jako ten blázen, takže mě to celkem vytočilo.
27. 5. jsem byla u doktorky, protože mě zase přestaly bolet prsa a zdálo se mi, že ustupují i ostatní příznaky. Ta mi řekla, že jsem sice 5+5, ale srdíčko už tlouklo jako o život, tak jsem se uklidnila. Ale jen na čas… Hrozně teď pořád plaším, abych to donosila. S potratem jsem tak trochu počítala poprvé, říkali mi od 21 let, že mám malou dělohu a že je to pravděpodobný. Jenže to vědomí, že 3 týdny v sobě nosím mrtvýho drobka, mě totálně porazilo.
Tak jsem teď v pátek 13. byla radši znovu na UZ. Doktor se mi smál, ale že v rámci zachování mého duševního zdraví mi ten ultrazvuk udělá. A krásně pořád tlouklo srdíčko v té mojí fazolce. Napsala jsem příteli smsku, že mimi je v pořádku. Od té doby se se mnou v podstatě nebaví a máme už třetí den tichou domácnost. Neskutečně se těším zítra do práce.
Jen začínám řešit to, že moje mimi se bude mít líp bez táty, který ho nechce… Vím, že spousta z vás by mu dala ještě šanci, ale já už jsem ve fázi, že ho nesnáším a fyzicky se mi hnusí. A to jsem ho ještě donedávna považovala za nejvíc sexy chlapa na světě.
Nevím, jak v téhle situaci zachovat vnitřní klid, navenek klidná a v pohodě vypadám. Ale uvnitř se to mele – strach o mimi, strach z budoucnosti, neustálé zvažování pro a proti rozchodu, vymýšlení možných řešení. Jestli bude mimčo v pohodě, tak doufám, že nebude z tohohle všeho nervák.