Štěstí i depky jedné těhulky II.

Rubrika: Moje cesta k miminku

968269_baby_on_boardKdyž jsem psala svůj článek o posledních dnech mého těhotenství, neměla jsem původně v úmyslu psát další díly. Ale uznávám, že ukončit příběh v okamžiku rozjetého porodu bylo ode mě kruté a vzpomněla jsem si i na tu prohnanou Šeherezádu… 🙂 Takže pokud si se mnou chcete s úsměvem zavzpomínat na období, kdy jste přenášely a prožívaly ten hormonální nářez, jakým těhotenství a šestinedělí jsou, jste vítány. Podělím se o další své zážitky, štěstí i depky, mě, zatím ještě těhulky… 🙂

Voda mi odtekla před 3 hodinami, je 5 hodin ráno a v předsálí porodních sálů čekáme na přijetí. Spolu s dalšími čtyřmi maminkami… Mají pro nás všechny volný momentálně jen jeden porodní pokoj. Ale mě je to jedno. Já si totiž dneska porodím svého (našeho) Adámka, ať se děje co se děje, pokoj nepokoj!!! 🙂
Nevím, kde se ve mně bere ten klid, ta pohoda, ta radost. Ve chvíli, kdy asi většina nastávajících maminek bojuje se strachem. Mě paradoxně nepřepadá ani teď, kdy je na něj nejvyšší čas. Mám jiný strach. Pociťuju ho už pár měsíců. Strach, jestli našeho syna budu umět vychovat. Dobře vychovat. Aby byl slušný člověk, vyrovnaný a ať bude v životě čímkoli, aby byl šťastný. To mi přijde najednou těžší a hlavně delší, než nějaký porod. Pár hodin bolesti přeci přežiju. Ale pak tu tíhu zodpovědnosti…

Jsem vzrušená, jako když má přijet dlouho očekávaná návštěva, které se nemůžu dočkat. Vždyť taky vím, kdo přijede, není to žádné překvápko. Dneska dám poprvé pusu svému synovi. Chtě nechtě si vzpomenu na den, kdy jsem na vlastní oči viděla na ultrazvuku důkaz. A taky na tu dvoudenní depresi, která pak následovala… 🙂
Hloupost, že? Proč depresi? No, ptejte se těhule, proč je smutná, proč se rozčiluje, proč z ničeho nic vybuchne a proč pláče…
Ještě než jsem otěhotněla i v okamžiku, kdy jsem poprvé uviděla předpokládané dvě čárky, jsem si přála kluka. Jak už to tak bývá, partner mluvil spíš o holčičce a když i celá rodina celé týdny na kluka nepomyslela ani jedenkrát, přijala jsem jejich holčičí teorii za svou. Nakonec, vždyť je to jedno, holka nebo kluk, hlavně když to bude zdravé. A tak jsme po večerech vybírali to nejhezčí jméno pro naši holčičku. A pak přišel šok. Bylo naprosto evidentní, že naše Leontýna má pindíka!!! Na tuhle eventualitu jsem fakt nepomyslela. Prožívala jsem stav rovný tomu, jako když národ zjistí, že božský Kája nezískal Zlatého slavíka. Nepředstavitelné, že? 🙂
Každopádně je fakt, že kdyby k tomu zjištění došlo až na porodním sále, podezřívala bych personál, že se mnou šeredně špásuje a dítě mi záhadně a prachsprostě vyměnil…

Je 7 hodin ráno a konečně mě ubytovali na oddělení rizikového těhotenství, kde budeme čekat, až se „rozrodím“. Krásný výraz… 🙂 Nastávajícího tatínka posílají vyspat se domů a mně radí, ať zkusím usnout a dohnat ten spánkový deficit, který „až to přijde“, budu sakra potřebovat…
Uznávám, že to je velmi moudrá rada. Ale zcela neproveditelná. V asi 10 minutových intervalech se otevírají dveře a přichází sestřička na kontrolu, ošetřovatelka přináší snídani, uklízečka vytírá, ošetřovatelka odnáší snídani, sestřička přichází na další kontrolu, přichází další maminka na příjem, mám jít na monitor. Tak to jde celý den až do odpoledne, kdy už sestřičce mé stále stejné odpovědi připadají trapné. „Mám jakoby menstruační křeče.“ „Pořád mám menstruační křeče.“ Jen s tím rozdílem, že mi střílí navíc do kříže. A taky, že při nadopování Brufeny se vždycky daly přežít, ale dost pochybuju o tom, že mi tady ten růžový zázrak dají… Napadá mě, že až přijdou ty pravé porodní bolesti, tak asi chcípnu…

Je 20 hodin a na monitoru jsou jasně vidět mé „menstruační křeče“. Jestli jsem se prý nezbláznila. Mám kontrakce po pěti minutách a kupodivu jsem otevřená na 2 prsty, takže šup šup sbalit, zavolat tatínkovi a jdeme na sály!

Je 22 hodin, natěšený tatínek dorazil s foťákem v ruce a fotí mě při kontrakcích. Prý budu ráda, že mám památku… Asi ho zabiju. Hned jakmile skončí kontrakce… 🙂
V následujících minutách a hodinách zjišťuju, že v našem partnerství padly už úplně veškeré hranice, zábrany, tabu a intimita. Nevábný pohled na funící slonici ve sprše střídá další nevábný pohled na funící slonici na záchodové míse a ve finále uvázaná k monitoru zvracím. Navíc asi neexistuje už nikdo, kdo by do mě nezanořil ruce. Skoro se nedivím chlapům, kteří díky své přítomnosti u porodu své ženy na ni ztratí chuť.

Jsou 2 hodiny ráno, další den a já jsem k smrti unavená, vyčerpaná, nevyspalá a mám zimnici. Jsem prý otevřená na 7 cm a je mi jasné, že se hned tak nevyspím, zdaleka ještě nejsme na cílové rovince… Chci píchnout epidurál.

Jsou 4 hodiny ráno. Nikdy bych neřekla, že se dá mezi tříminutovými kontrakcemi usnout. Porod příliš nepostupuje, jsem stále otevřená na 7 cm. A sílící kontrakce dávají prckovi pěkně zabrat, padá mu puls i saturace. Od této chvíle jsem připoutaná k monitoru, navíc ještě s další sondou uvnitř těla, mimi se tlačí nahoru do žeber, špatně se mi dýchá, pálí mě žáha a zakazují mi pít. Cvrkot kolem nás se zrychluje.

Je 5:30 ráno a nějakým zázrakem mi zastavují kontrakce. Vychutnávám si chvilkový oddech plnými doušky a doufám, že prcek nabere síly. Doufám, že to zvládne a najde správný směr. Doufám, že začne sestupovat dolů a přestane se bránit vylézt. Proč chce i teď, za každou cenu, zůstat kde je?
Konec oddychu, do žil mi naplno teče oxytocin. Jedna kontrakce střídá druhou a prcek je na tom stále hůř. Tlačí mi do žeber tak, že nevím, co je bolestivější. Jestli to, že nemůžu dýchat nebo kontrakce. Jsem přesvědčená, že každou chvíli umřu. Přeju si, aby ten okamžik už nastal. Běží mi hlavou, jestli to vůbec někdo z nás dvou přežije. Do nynějška hrdinný nastávající otec nechápe rychlost a cíl všeho dění. Jen ví, že je zle. Mám najednou strach i za něj. Držím ho za ruku a říkám: „To bude dobrý, teď už bude za půl hodiny po všem.“ A taky vím, že nebýt jeho přítomnosti, zdaleka bych tak klidná nebyla. A jestli dneska opravdu umřu, připadala jsem si až do konce v bezpečí.
Narychlo chystají operační sál a několik párů rukou ze mě strhává oblečení, náušnice, přidávají a ubírají hadičky, přesouvají mě na vozík a pádí na sál. Za zády ještě slyším, aby si taťka v příštích 10 minutách připravil do pohotovosti foťák.
Všechno mám tak trochu v mlze. Poslední, co ještě vnímám je tvář anesteziologa, který mi píchal epidurál: „Tak jste si to dneska užila všechno. Epidurál a teď narkózu…“ A pak už ho vidím jen souhlasně přikyvovat na operatérovu otázku: „Tak můžem řezat?“ „Ne! Ještě ne!“ Dává mi masku na obličej a odmávne rukou start…

Napsal/a: babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • moc hezky napsané :-))

  • Taky jsem to četla jak detektivku jedním dechem. Moc pěkný článek a opravdu napínavý. Myslela jsem si, že můj první porod byl horor, ale když jsem četla tohle ….. Babofko, jsi hrdinka 🙂

  • Bramborka

    Chci pokračování,to nám nemůžeš Babofko udělat))-:
    Teď nepůjdu spát, dokud nezjistím, jak to dopadlo. Samozřejmě, že vím že dobře, ale je to nářez((-:

  • No teda. Četla jsem jedním dechem. Sice se chystám na druhý porod, první byl celkem bez problémů, ale teď mne běhá mráz po zádech. No budu věřit sobě, malé a vlastně i pánům doktorům.

  • Mě osobně by na tom průběhu porodu vadilo, že tatínka poslali domů – my když jsem přijela do porodnice, jsme byli až do narození dětí vždy spolu, nikoho nenapadlo posílat ho domů s tím, že má přijet až na samotný porod – a nebylo to jen tím, že jsme to měli do porodnice hodinu cesty. Vždycky jsem partnerovu přítomnost ocenila a hlavně právě v začátku porodu, když už jsem tlačila, tak bych jeho přítomnost i oželela.

  • Virenka

    Anonymní, nějak nerozumím, co míníš slovy „vyčkávací“ přístup. Jako porodník vidím situaci tak, že nejdřív se porod nerozbíhal a ke konci tam bylo akce až moc, nebo to myslíš jinak?

  • Anonymní

    Krásný článek. Ale to jsem nevěděla, že Vás 24 hodin trápí a když máte štěstí, tak to skončí císařským řezem a když ne, tak pomoz pán bůh. Super vyhlídka. To je ten „vyčkávací“ přístup.

  • Opravdu hezky napsané,běhal mi z toho mráz po zádech,já si svého broučka 4,22kg taky pěkně užila,navíc měl hlavu jak starosta.

  • Matilda

    Tak Babofko, pár týdnů před porodem mi dáváš zabrat:-) Říkám si, jak moc jsi byla statečná a jestli bych se nesesypala… A modlím se, ať je napotřetí všechno v pořádku – ono totiž opravdu na ničem jiném nezáleží. Díky a piš dál, mamino:-)

  • Virenka

    Babofko, napsala jsi to moc hezky, ale to dění při porodu bylo v podstatě příšerné, až se mi udělalo zle od žaludku. Na klasické porodnictví můj žaludek už zkrátka nestačí… Jak ostře je vidět, že by stačilo málo a pohoda rodičky by se zvýšila. Teď nemyslím ten konec porodu, ale na začátku, stačilo by nechat tě v klidu, možná bys trochu pospala, kdo neviděl, neuvěří, jakým způsobem to chod porodu ovlivní…
    Hlavně že jste v pořádku a v pohodě a hodně štěstí.

  • Teda Babofko, to se vážně četlo jako detektivka… Naštěstí jsem takový „horor“ neprožívala ani při jednom porodu – uf! Pokračování určitě bude 🙂 I když všechny víme, jak to končí 🙂 tohle se čte opravdu samo 🙂

  • Moc krásný článek, věřím, že až budeš mít více času, pokračování příjde samo.

  • Holky, děkuju moc. Pokračování, nevím, snad. Až to na mě zase přijde… 🙂
    Přiznávám, že jsem si při psaní zabulela, protože mi to nějak zpětně víc dochází.
    Mirko, děkuju a neboj se vlka nic! (To se to druhému, navíc bez pupku snadno říká, co? :-)) Přeju ti každopádně hladký a bezproblémový porod a zdravé a krásné mimi!!!

  • Babofko!
    Muselo to být dost náročné, ale Adámek je moc krásný a šikovný kluk. Můj první porod byl poměrně rychlý, ale Tvé vyprávění mě přivedlo na to, že jsem kupodivu taky neměla strach (ačkoliv se bolesti bojím) a po porodu jsem měla takovou zimnici, že jsem nemohla ani mluvit, jak mi drkotaly zuby. Tak teď jsem zvědavá na své druhé „vystoupení“ v květnu… Mirka

  • Babofko, moc hezkynapsané, bude ještě nějaké pokračování? Teď vidím, jaké jsem já měla úplně pohodové porody, zaplaťpánbůh (i když nejsem věřící) za ně.

  • Babofko..no tak nějak podobně jsem to taky měla…nééééskutečně dlouhé čekání než budu otevřená,pak epidurál,pak oxytocin ,pak noha za krkem a kyslík a pak veliký cvrkot a rychle císař…a kupodivu i já jsem manžovi něžně šeptla do ucha,ať se nebojí,že to bude císař….a že to zvládnem:-))))) K

  • Babofko, hezky napsané, je to dramatické jako detektivka, s tím rozdílem, že tady se narodí miminko 😀

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist