Pavluschka – tak to jsme my

Dobrý den, tak jsem sebrala odvahu a napíšu pár řádek o sobě a o mimisku, které čekáme. Je mi 35 let a jsem maminkou 5 letého syna Filipa. Jsem také maminkou se zdravotním postižením – dětskou mozkovou obrnou. Není to nic hrozného, ale přeci jen některá omezení to sebou přináší…

Dlouho jsme s manželem probírali, jestli ještě pořídit sourozence našemu dnes už 5letému Filípkovi. Ten si ho moc přál. Když jsem přestala se svým „určitě ne“… tak to přišlo ráz na ráz… aspoň pro mě… ale hezky od začátku.
V prosinci se nedostavily mé dny v termínu ani těsně po něm. Začala jsem být nervózní, tak jsem radši zavolala na gynekologii a objednala se. Mezitím se stalo to, co zná asi každá těhule, ale trošku jinak. Dostala jsem šíílenou chuť na pomeranče. Doma ani jeden citrus tak jsem volala manželovi, ať po cestě z práce nakoupí… Přinesl pomeranče i pomerančový džus. 3 pomeranče jsem slupla jako malinu a zapila půl litrem pomerančové šťávy. Jsi těhotná! Vydechl mažel. Nó, asi jo, tolik pomerančů najednou jsem nesnědla asi nikdy.
Svůj termín na gynekologii jsem z pracovních důvodů posunula ještě 2x. K panu doktorovi jsem šla poslední pracovní den před Vánoci. „Tak jak se má miminko?“ ptal se hned, když jsem za sebou zavřela dveře ordinace. „Které myslíte? To 5leté, nebo to nenarozené?“ koukl na mě a poslal mě rovnou na lehátko k ultrazvuku… To, že jsem těhotná, jsem čekala. Ale tohle? Na obrazovce se objevil hotový človíček – měl hlavu, ruce, myslím už i nohy. Hleděla jsem na to a říkám: To je tak 10. týden? A lékař na to: 11.! Měla jste přijít dříve… Měla jsem šok. Čekala jsem malou tečku, fazolku, nebo tak něco…

Každé těhotenství je jiné. Pro mě to platí dvojnásobně. První trimestr mi utekl takřka pod rukama, ani jsem o něm nevěděla. Vánoční týden se mnou cloumaly emoce, vyrovnávala jsem se s tím, že už o velkých prázdninách budeme mít doma miminko. Že všechno budu pořizovat znovu, protože jsme další dítě neplánovali, že neseženu asistentku na výpomoc… ve všem jsem viděla problém.
Obrátilo se to při kontrole hned na začátku ledna, kdy jsem měla možnost dlouho ležet na ultrazvuku a pozorovat své mimi… Někdo se snaží horem dolem, nám se to podařilo, ani nevíme jak… Budeme ho (nebo ji?) mít rádi a těšíme se na ni. Moji chlapi sice dříve než já, ale za to moc krásně… Manžel hladí bříško a vykládá jak to bude úžasné, syn všude říká jak bude mít bráchu nebo ségru. A všechny zve, že se musí přijít na mimčo podívat. Tak čekám o prázdninách velké návštěvy. 🙂
Za pár dnů už budu v polovině těhotenství. Ten, kdo neví, že jsem těhotná, asi by to na mně ještě nepoznal. Přibrala jsem sice pár kilo, ale jen tolik, že by se dalo říct, že jsem se o Vánocích hodně přejedla cukroví…
Takže s láskou očekávám sluníčkové dny a v nich naše malé sladké mimi.

Napsal/a: Pavluschka