Pavluschka – 35. tt. – pořád se něco děje…

Tak se to překulilo velmi rychle. Na konci května jsem byla na kontrole a nechala si vypsat papíry na nástup na MD. V práci jsem odevzdala vše, co jsem měla, rozloučila se s těmi, kdo tam byli (hodně lidí chodí do kanceláře jen některé dny, takže osobně se rozloučit se všemi celkem nešlo). Dostala jsem krásnou kytku lilií a já všem upekla zákusek…

Ten samý týden odjížděl Filip na školku v přírodě. Zbalili jsme podle seznamu, trochu váhali, kterou bundu dát, aby mu bylo teplo, nebo kdyby nááhodou bylo hodně hezky. Vše se muselo vejít do jednoho kufříku, ale nakonec se podařilo. Filip po ránu trochu smutnil, ale u školky už si na nějaký smutek ani nevzpomenul. Všechny děti lítaly po parkovišti s kufry sem a tam a těšili se na jejich první výlet bez rodičů. I když na celý týden hlásili déšť, počasí celkem vyšlo a děti byly každý den venku, takže hodně unavené a spokojené – a taky hladové. Paní učitelky nám každý večer posílaly zprávu s odkazem na fotky, takže jsme měli přehled, co s dětmi dělají. Filip se vrátil unavený, ale spokojený. „A vám po mě nebylo smutno, když jsem tu s vámi nebyl 5 dní?“ ptal se několik dní po příjezdu. „Bylo, ale nějak jsme to vydrželi“, odvětil tatínek a bylo po otázkách 🙂

Ten týden, co jsme Filipa neměli, jsme původně chtěli kompletně připravit pokojík na mimčo. To se ale nepovedlo. Filípkovi chceme pořídit horní spaní, aby na zemi zbylo o trochu více místa na hraní. Poněkud nás překvapil termín dodání  postele. To je  možné za 4 – 6 týdnů – takže vše se bude dít opravdu těsně před porodem.  A to se nám prodavačka dívala na počet na skladě a ty postele měli 2.  Také jsme vybírali sušičku. Tu jsme vybrali i koupili, ale než ji dovezli, stejně se to nestihlo v tom samém týdnu… Na  montování přebalovacího pultu také nedošlo. No, ale co udělat Filipovi doma jako překvapení, které jsme mu dopředu slíbili? Nakonec jsme vymysleli opravu deštníku, který už od podzimu ležel v koutě pokoje, protože jedno ramínko bylo prasklé.  To se povedlo a vzhledem k dalšímu týdnu dešťů se ukázalo jako super nápad, který hned našel využití.

Kromě toho jsme během června absolvovali několik skvělých akcí, které mě (nás) nabili energií a taky obdivem k některým lidem, že toho tolik zvládnou.

První dlouho očekávanou akcí byl SVATBAFEST. Jednalo se o „bazdzo atypičnu“ svatbu. Ženil se náš dlouholetý kamarád a zároveň bratranec mého muže. Svatba se konala ve středisku ekologické výchový Kaprálův mlýn. Bylo tam nádherně, počasí vyšlo, ubytování i prostředí super. Novomanželé pojali celou svatbu jinak – jako malý festival pro všechny své kamarády. Každý přiložil ruku k dílu – takže zahrálo několik kapel či uskupení,  hrálo se divadlo, nechyběla tombola s „cennými“ dary.Všichni mohli donést něco „na zub“ na odpolední raut. Už dopředu byla vyhlášená soutěž o nějlepší  jídlo. Do té se mohl zapojit, kdo chtěl. Ústředním motivem celé svatby bylo „Vidura Šedá Obecná“ taková postavička, která provázela celou přípravu svatby. (Viz foto zákusku.) Díky šikovné kolegyni z práce mého muže se nám  podařilo vyhrát soutěž o nejlepší zákusek – byl opravdu velmi dobrý a  hlavně krásně ozdobený právě zmiňovanou Vidurou Šedou. Jídlo se sešlo opravdu hodně, najedlo se cca 150 osob a ještě zbylo na nedělní snídani, pro ty, kteří to měli domů dál a přespávali. Domů jsme odjížděli druhý den plni zážitků. Takže milí novomanželé, děkujeme, stálo to za to!

Další velmi zajímavou akcí bylo pracovně-letní setkání skupiny uživatelů a poskytovatelů sociálních služeb. Pracovně se setkáváme celý rok a jednou ročně si dovolíme udělat to tak trochu prázdninově – prostě kromě práce také grilovačka a čas na normální popovídání s ostatními. Vzhledem k tomu, že jeden ze členů této skupiny provozuje občanské sdružení, které pomáhá mentálně postiženým dětem a v Jeseníkách má zázemí pro víkendové akce, pozval nás tam. Vždycky jsem si o tomto pánovi myslela, že tak trochu mluví do větru a jestli je pravdou polovina toho, co povídá, tak je to moc fajn. Po zhlédnutí areálu, který vystavěl na zelené louce, kterou koupil od obce a nastínění dalších plánů do budoucna musím říct jen: „Klobouk dolů, že jste to ještě nevzdal!!“ Koupit 2,5 ha louky a té postavit 3 sruby, které slouží jako kuchyň, společenská místnost, doplňkové místnosti a samozřejmě ubytovací část pro 40 osob – to vše díky darům sponzorů, dotacím a hlavně neúnavné píli dobrovolníků, kteří jezdí pravidelně pomáhat je opravdu kus odvedené práce pro lidi, kteří by bez takovýchto počinů nezažili nic, jen zdi svých bytů a pobyt se svými (jistě milujícími) rodiči. Kromě toho lze na tomto místě uspořádat stanový tábor pro „zdravé“ děti. Kapacity jsou využity a tak to má být. Když nám realizátor toho všeho při dobrém pohoštění vykládal další plány do budoucna,  nikdo již nepochyboval, že se mu to dřív, nebo později povede. Aby vám, co čtete tyto řádky, bylo jasné, o jak velkou akci se jedná, jen tak odhadem se jedná o proinvestovaných cca 6 miliónů Kč a plány a dokončení toho co je „na čisto“ vyjdou na další takovou sumu. Možná se to zdá hodně, ale za sebe můžu říct: „Ještě více takových lidí s vizí mezi námi.“ On vidí tu špici – to jak to má vypadat na konci, snaží se ze všech sil a ze všech zdrojů získat vše, co jde, aby jeho klienti mohli zažít i něco „normálního“. Zajet si na víkend do přírody, vyzkoušet si grilovat, zajít do lesa, naštípat dříví – prostě co kdo zvládne, a právě také třeba přemůže sám sebe a zjistí, že toho zvládne mnohem více. Mezitím si mohou rodiče, kteří celoživotně o tyto „děti“ pečují, v této krásné přírodě udělat vlastní program. O jejich potomky se starají asistenti – dobrovolníci. Škoda, že z této akce nemám žádné fotky, ale něco z toho se dá najít na internetu.

Třetí a poslední akcí, kterou tady zmíním, byla nedávná akce k ukončení školního roku ve školce: OLYMPIÁDA S RODIČI. Jednalo se o sportovní odpoledne, kde základem bylo, že děti soutěží s rodiči zároveň. Akce začínala už v 15 hodin odpoledne, takže manžel nestíhal být na začátku. Na stanovištích nám pomohli rodičové spolužáků, nebo přímo kamarádi ze školky. Filip si vždycky vybral, s kým by chtěl na konkrétní disciplínu jít, oslovil příslušnou maminku, nebo kamaráda a šel závodit. Jednu disciplínu jsem s ním zvládala já a na poslední už přišel taťka – byla to ta nejtěžší, koordinační lyže ve dvou. Ale měli nejlepší čas. Filip vyhrál ve své kategorii zlatou medaili. Ta visí v pokojíčku místo loňského kalendáře šmoulů, které najednou už nepotřeboval. Filípek nám cestou ze školky vykládal, jak poslouchal u odpoledního spinkání ve školce rozhovor učitelek – co se bude dít odpoledne. Moc si přál vyhrát. A vyplnilo se mu to – splnil se mu sen.

Milé čtenářky (i čtenáři), druhá polovina článku je o splněných snech a odvaze jít mnohdy jinou cestou. Přeji vám do dalších dní, abyste tu cestu měli vždy odvahu hledat a hlavně vyzkoušet – ono to (jak jde vidět) stojí za to! 🙂

Napsal/a: Pavluschka