Nesnadná cesta k druhému štěstí

Ahoj všem maminkám.
Jsem maminkou dvou maličkých dětí. Starší dcerce letos v lednu byly3 roky, i když se narodila o měsíc dřív a těhotenstvím mě provázela řada zdravotních komplikací, není na Nikolce nic vidět. Je čilá, rozverná, lišácky vykulená, drzá a přesto svoje, ale hlavně moje. Už když loni v lednu jsem zjistila, že čekám mimi, v první chvíli to byl šok. Vždyť je to jen půl roku , co jsem si nechala zavést tělísko, jelikož mi antikoncepční pilulky nedělaly dobře a náplasti moc nefungovali, zvolila jsem tedy jinou variantu. Na doporučení lékaře a po zváženích pro a proti, jsem souhlasila. A tehdy, půl roku od zavedení, se mi na testu náhodně udělaném objevily 2 čárky. Těhotenství mi následně i doktor potvrdil. Pro dcerku jsem chtěla sourozence, i když ne takto brzy. Tak jsem souhlasila s tím, že mimi , které čekám, si nechám. Malá mi denně pusinkovala rostoucí břicho, mluvila na sourozence, mazlila se mi s ním… Denně mi dávala pusinky, děkovala aniž by věděla, co ji čeká. Týdny ubíhaly, vše vycházelo jak mělo. Nic , kromě rostoucí váhy a snižování hromádky oblečení, mi nedělalo problémy… Na kalendáři se objevil datum 26. 5. 2012 a probudila mě šílená bolest v podbřišku. Začala jsem i špinit, takže jsem vzbudila maminku, pro dcerku si přišel děda a odjela jsem s mamkou do nejbližší nemocnice na vyšetření. Čekal mě další šok. Rodila jsem…

Syn, který se narodil ve 27+4 tt, měl omotanou pupeční šňůru okolo krku. Hned na sále ho museli oživovat, tudíž jeho start do života byl ohrožen. Čekal ho následný převoz z Písku do Českých Budějovic. Díky té šňůře měl krvácení do mozku horšího 3. stupně, kvůli kterému mu selhalo vstřebávání mozkomíšního moku, a tudíž mu zavedli nejprve klobouček a poté VP shunt, který se mu na první pokus nevyšel, dostal infekci, takže mu byl vyndán a po vyléčení infekce mu ho zavedli znovu. Při první návštěvě po třech dnech od porodu mu lékaři nedávali nadějnou šanci na život a pokud přežije nebyl ani jistý průběh života. Nepočítám řadu nocí, který jsem potajmu proplakala nad prázdnou postýlkou, řadu dní, kdy jsem Nikolce vysvětlovala donekonečna, proč má brášku pořád v nemocnici a že nevím ani kdy si pro něj pojedeme. Celou dobu, kterou pobyl v nemocnici, jsem za ním jezdila dle možností, nejdéle však alespoň jednou týdně. Přes 3 měs byl za sklem v inkubátoru. Celkově jsme byli odloučeni 5 měsíců. Z nemocnice jsem si zároveň s Tomáškem přivezla akorát foukačku. Stále jezdíme 3x měsíčně do Českých Budějovic za lékaři, ale má reálnou šanci, že se z toho dostane, bude bez následků a postižení. Všem lékařům dělá radost. Nyní nás čeká vyšetření na vývojové ambulanci… Pevně doufáme, že vše vyjde v pořádku, tak jak tomu je doposud…

Napsal/a: Jaja86