Můj porod aneb S humorem jde všechno líp

Rubrika: Moje cesta k miminku

anickaUž skoro měsíc máme doma batole a já se nemůžu ubránit vzpomínkám, jak se nám před rokem změnil život. O Vánocích to byl rok, co jsem se tu kulila s obrovským břichem, pekla cukroví a v duchu tipovala, jestli nám to miminko nepřinese Ježíšek. Nakonec to nestihl, ale i s tím šestidenním zpožděním to byl ten nejbáječnější vánoční dárek, jaký jsme si mohli přát. Snad si se mnou rádi zavzpomínáte a možná i zasmějete, protože s naším tatínkem ten porod vážně stál za to!

Na úvod ještě pár faktů – termín porodu jsem v průkazce měla 21.12., podle 1. UTZ 26.12., podle mých výpočtů 27.12., podle UTZ v 31.tt 31.12. (podle mých pocitů jsem měla být už nadosmrti těhotná, manžel zakázal rodit před 27.12., protože nevěděl, jestli by se mohl urvat z práce).
29.12. jsme jeli na monitor, sestřička mě vítala se slovy: „Vy jste ještě celá? Teda břicho až ke kolenům a pořád nic, co?“ Odpověděla jsem teda, že manželovi se to hodí až 3. ledna, tak miminko musí počkat. Bezva ženská, moc jsem si ji k porodu přála. Pak přišla doktorka, vyšetřila mě, do průkazky zapsala CS 1-2 a oznámila mi, že to vůbec není k porodu. Domluvily jsme se na kontrolní monitor 31. a když bude vše ok, na Nový rok nástup na vyvolání.
Doma jsem všem nedočkavcům oznámili, že rodit se bude 1. ledna, budoucí tatínek, který měl v posledních dvou týdnech povoleno maximálně malé pivo, si ještě odpoledne s návštěvou dal nějakou tu čtvrtku na zdraví naší Lochnesky (tak jsme jí říkali od chvíle, kdy mi dokázala rozvlnit celé břicho). Já se ale nechtěla smířit s tím vyvoláváním, tak jsem to nakonec ukecala, že zkusíme mimčo aspoň trošku „popostrčit“. Kolem desáté se mi podařilo usnout….o půl dvanácté mě probudila první kontrakce.

Jak jsem si do té doby přála, aby to začalo tím, že odteče plodová voda, protože jsem se bála, že jinak „to“ nepoznám, byla jsem si najednou 100% jistá, že je to tady a marně se snažila sama sebe přesvědčit, že lékařka tvrdila, že to na porod ještě není, a prostě to zaspat :-)))

Když se probral i manžel, kterého jsem chtěla nechat ještě aspoň trochu prospat, vystřelil pro auto do garáže. Já zatím vlezla do vany s horkou vodou, že „to“ ještě rozeženu, k ruce jsem si vzala kus veky, protože jsem dostala šílený hlad. Později se ukázalo, že jsem ji do sebe ládovala zbytečně, všechno letělo ven. Skorotaťka se vrátil i s autem takovou rychlostí, že mě napadlo, jestli děda nepřimontoval na favorita raketové motory. Nakonec se ukázalo, že manžel před barákem odchytil nějakého mladíka, co zrovna přijel s dívčinou autem a vedl si ji domů a rozhodným hlasem mu oznámil: „Nikam nechoď, sedej do auta, vezeš mě do garáže!“ Když pak dodal i něco ve stylu: „Nečum tak blbě, rodím.“ mladík neváhal a po zhodnocení stavu mého muže se dokonce nabídl, že mě i do té porodnice odveze.
To zvládl tatínek sám, dokonce i doma ještě podle mých instrukcí, které jsem na něj volala z vany mezi funěním, dobalil do tašky pár drobností. Celých 20 km mě utěšoval, že to vůbec nevadí, že jedeme zbytečně, že bude lepší, když se na mě někdo podívá, uklidní mě, že ještě nerodím, a on mě zas doveze zpátky domů. Zřejmě očekával, že budu celou cestu hystericky řvát, úpět a sténat bolestí, což se nekonalo, jen jsem stopovala čas a co tři minuty vydávala něco ve stylu: „Uf, uf, další.“

V porodnici už to začalo být zajímavější. Těsně před ní mi praskla voda, ale naštěstí odtékala jen po troškách, takže jsem za sebou nenechávala mokré stopy. Tatínek vyfasoval slušivý fialkový obleček, požádali jsme o nadstandart a vanu. Když jsem se naložila do vody, skorotaťka se rozhodl, že si vleze za mnou a rozčiloval se, že jsem mu nepřibalila plavky, pak se uklidnil a oznámil mi, že tam vleze teda v trenkách. To jsem nechtěla připustit, i když vana byla celkem velká. Nakonec jsem to ukecala, že si tam smočí jenom nohy. Jenže ty fialkové nohavice se mu pořád shrnovaly dolů, takže stejně šel do trenek, nakonec odložil i slušivou košili, protože „tady je strašný vedro“ (naštěstí měl tričko).
Když zjistil, že butylku jsme nechali doma, na chvíli si „odskočil“ – galantně se porodní asistentky zeptal, jestli nepotřebuje něco koupit. Vrátil se po čtvrt hodině s malou lahví od matonky, která byla zpoloviny zaplněná hnědou tekutinou povědomé vůně. Když mi líčil, jak ji ve čtyři nad ránem získal na malém městě, neměla jsem to srdce ho o posilňovadlo připravit.

V porodnici se mu ohromně líbilo, podělil se o svoji „medicínku“ s tatínkem z vedlejšího boxu, s kterým jsme „závodili“ kdo dřív – nakonec jsme vyhráli. Musím říct, že mi ty hodiny celkem utíkaly, manžel se mi neustále staral o zábavu. Zároveň i ochotně masíroval záda atd.
Zvládla jsem s ním i hodinku na oxytocynu, kdy jsem si v duchu říkala, že to druhé dítě budu muset porodit nějak jinak, protože to fakt bolí. Když jsem dostala kyslík, vyžádal si ochutnávku.
Poté, co mi paní doktorka oznámila, že už jsem otevřená na sedm centimetrů, vyzvídal, jak to tak přesně může říct (bez pravítka:-)))), když mi slíbila, že po dvou až třech kontrakcích budu moct tlačit, radoval se se mnou z každé, která přišla a přiblížila nás k miminku.

Původně slíbil, že se mnou bude celou první dobu porodní, ale přímo na porod odejde, protože by to nezvlád (dokonce vyhrožoval, že při první injekci, kterou dostanu, se složí). „Matonka“ a celá atmosféra kolem zapůsobila a při tlačení mě držel za ruku a povzbuzoval o 107. Tajil dech, když slyšel, jak volají okamžitě pediatra (malá měla omotaný pupečník kolem krku, ale všechno bylo ok).

Když mi tu vlhkou hromádku položili na břicho, hladila jsem ji a hrdě hlásila: „Táto, my máme Aničku!“ Teprve pak mi došlo, že mi ještě nikdo neřek, jestli se na ultrazvuku nesekli, takže jsem se ujišťovala, že je to opravdu holčička. Už v tu chvíli byla ta největší bolest za mnou a zapomenutá a já věděla, že ještě aspoň jednou tohle chci prožít.
Tatínek, který se původně bál i injekce si nakonec se mnou prohlížel i placentu, jako první si Aničku pochoval a dodnes tvrdí, že porod je nejkrásnější zážitek jeho života a že každý chlap by u toho měl být.

anicka2…a teď tomu malému upatlanému uzlíčku je už celý rok! Směje se na nás, říká máma, táta, ví, jak dělá kravička, had a pejsek, ukazuje, jak je veliká a kde má pupík, dělá paci paci, ty ty ty a čau, vleze kam může, kramaří kde se dá, do telefonu volá haooo a přikládá si ho k uchu, „smrká“ do všeho, co připomíná kapesník… prostě je to už velká slečna, pořádná rošťanda a pořád ten nejkrásnější dáreček, jaký dva lidi můžou dostat.

…no dokázala bych o Áně psát hodiny, ale už tak je to dlouhé až příliš. Doufám, že jsem vás moc nenudila. Pokud nás čtou i těhulky, držím všechny palce, aby i pro ně byl porod ten nejkrásnější zážitek, i když asi bolet bude (ale četla jsem, že ne vždy tomu tak musí být), stojí to 100%ně za to a dá se to vydržet.

PS: Jedna rada na závěr – zkontrolujte, zda novopečený tatínek odchází z porodnice náležitě upraven. V patnáctistupňovém mrazu to bez ponožek není nic moc.

Toto taky stojí za přečtení!

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

10 důvodů, proč s dětmi mluvit o penězích

Když jsem byla malá, věnovala se mi často babička s dědou. Bydleli jsme společně v dvougeneračním domku a prarodiče se mně

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)

  • Super zkušenost:-) já jsem měla také to štěstí, že mě manžel podobně doprovázel u obou porodů…na matonku zapomněl, tak mu to připomenu, kdyby náhodou někdy….:-)

  • Anonymní

    skvělý článeček 🙂 moc jsem se pobavila. my máme rodit každým dnem, tak si ráda přečtu něco pozitivního. tak vaše slečna už je velká holka a doufám, že vám dělá jen a jen radost.

  • Anonymní

    Celkem zábavné:-) Ať se Vám i nadále dobře daří!

  • Anonymní

    Prima počtení! Ať humor vydrží i nadále ve všech příhodných situacích.

  • Anonymní

    Tak to jsem zvědavá jak to za pár týdnů zvládne ten můj .Zatím dělá ramena a vyklepaná jsenm já i -když po tomhle článki se už i začínám těšit takže díky.
    Markéta

  • Anonymní

    Tak tohle je bomba! Takovýho taťku bych si k porodu půjčila hned! Ale ještě si budu muset počkat, jsem teprve 26+3, ale po přečtení tohoto článku bych do toho šla hned. Iva

  • no já toho mýho chlapa u toho ani nechci, přece jenom si ho u porodu nedovedu představit. on tam stejně nechce, takže co mi zbejvá.

  • Jé, já jsem taky rodila v Boskovicích. A taky jsem měla bezvadnou sestřičku. Jenom vanu jsem nestihla, protože to celé sakumprásk trvalo 4 hodiny a tlačila jsem asi 10 minut. Ale táta byl taky u toho, i když se předtím cukal, a byl skvělý.

  • Ja mam dve skušenosti s porodem.No a ted nevim jak tatinka přemluvit abychom si pořidili dalši ditě.Druhy porod byl na umřeni a nevim jestli se právě toho neboji.Jak ho přemluvit.

  • Petra

    Na našeho tatínka do smrti snad nezapomenou v Boskovicích – staniční sestra mi ty zapomenuté ponožky ještě nesla na pokoj:-)
    Byla jsem tam opravdu spokojená (víc v rubrice Vaše tipy – Porodnice), doufám, že druhé mimčo se narodí taky tam. Tímto bych ještě dodatečně chtěla všem, kteří „byli u toho“, poděkovat.

  • Ve které porodnici to bylo? Vypadalo to tam dobře?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist