Můj druhý porod aneb tohle jsem nečekala

Rubrika: Moje cesta k miminku

Vždycky jsem říkala, že budu mít šest dětí. Racionálně jsme to s manželem přehodnotili na tři. S tím, že nechceme mít mezi dětmi velký věkový rozdíl.

Když byl Lucince rok a půl vysadila jsem antikoncepci. Pak jsem ale měla určité zdravotní potíže a nesměla otěhotnět. Když jí bylo 23 měsíců, měli jsme konečně dovoleno snažit se o miminko. Lucinku jsme dali poprvé na noc k babičce a tu noc se to stalo. Úplně napoprvé. Stejně jako při prvním těhotenství mi bylo špatně prakticky už týden po otěthotnění. První 4 měsíce jsem prozvracela, opakovaně jsem krvácela, měla extrémně zakloněnou dělohu, prostě pořád se něco dělo. Celou dobu mě hrozně bolelo v podbřišku, nemohla jsem se pořádně ani narovnat. První termín jsem měla 16. 1. 2011. V říjnu na prohlídce v 29. tt mi gynekolog oznámil, že mi hrozí předčasný porod, že se začínám otevírat. Nařídil absolutní klid a kontrolu za 3 týdny. Břicho mě bolelo čím dál víc, i když jsem poctivě ležela a Lucinku hlídala celý den babička, abych mohla opravdu ležet. Měla jsem instrukce, že kdybych začala rodit nebo se cokoli dělo, jet do nejbližší okresní nemocnice nebo do Motola.

16. listopadu mi bylo zle, břicho mě bolelo šíleně, kontrakce to nebyly, ale bolest hrozná. Chtěla jsem jít druhý den neplánovaně ke gynekologovi, ale došlo mi, že je státní svátek. Tak jsem si sbalila tašku, čekala, až manžel přiveze malou od babičky a řekla mu, že musíme jet. Malou jsme zase naložili a odvezli na noc zpátky k babičce a jeli směr okresní město.

Přijeli jsme v půl desáté večer, já jim popsala, co a jak, ale že chci jen vyšetřit a jestli to není porod, že musím domů, že mám doma 2,5 letou dceru. Sestra se zasmála a řekla, že pokud přijedu v 31.tt do porodnice v deset večer, že mě těžko pustí domů. Přišla neuvěřitelně milá mladá doktorka, všechno mi vysvětlila, řekla, že mě vyšetří, vezme krev, moč a pokud budu v pořádku, za pár dní půjdu domů. Podle vyšetření jsem měla pokročilý nález a z výsledků moči vyplynulo, že mám silný zánět močových cest. Dostala jsem antibiotika, magnesium v kapačce a uložili mě na 6 lůžkový pokoj na porodnici, kde byly maminky před porodem, na pozorování nebo po porodu, když měly miminko v inkubátoru.

Po týdnu ATB zabrala a cítila jsem se dobře, ale byla jsem otevřená na 3 prsty, musela jen ležet, vstávat jsem směla jen na WC, najíst se a do sprchy. Manžel za mnou chodil každý den (odskočil si vždycky z práce) a o víkendu vozil Lucinku, kterou přes týden na střídačku hlídaly babičky. Já každou návštěvu ořvala a hrozně špatně to nesla.
Když jsem byla 33+0, začala jsem rodit. Dostala jsem do kapaček absolutní dryák, po kterém jsem se klepala tak, že jsem nemohla vzít do ruky mobil, srdce mi málem vyskočilo a potila jsem se tak, že jsem měla úplně mokrou postel. Tenhle očistec trval 48 hodin, s tím, že jsem byla zavřená v malém pokojíku pro čekanky vedle porodního sálu a všechny porody jsem měla z první ruky. Porod se podařilo zastavit. Byla jsem domluvená s lékaři, že pokud budu ve 34.tt v pořádku, půjdu domů, už jsem to tam prostě nemohla vydržet. Při prohlídce byl zase nález pokročilý, hlavička tlačila na branku a ta se zevnitř otevírala. Takže mě přesvědčili, že to tam musím vydržet pokud možno do 36.tt. Pokud do té doby neporodím, pustí mě domů. Podle ultrazvuku bylo miminko celkem velké, mělo 2 kila a to mě uklidňovalo, že to přece jen nebude kilový králíček.

No a když jsem byla 34+2 a ležela jsem na pokoji, praskla mi v pět odpoledne plodovka. Hezky všechno najednou, obrovská louže. Tak jsem se jen přesunula přes chodbu na „můj“ pokoj pro čekanky, doktorka mě vyšetřila, nález byl stejný jako minule. Zavolala jsem manželovi, že je to tu, ať je připravený, malou ať nechá na noc u babičky. V půl osmé večer jsem dostala najednou pravidelné kontrakce po pěti minutách a hezky pěkně silný, žádný čajíček jako u prvního porodu. Porodní asistenta byla úžasná (jako všechny ostatní, přeci jen za 3 týdny, co jsem tam byla, jsem měla možnost je poznat). V deset večer jsem dostala kontrakce po minutě. Tak to jsem teda neznala. Sotva jsem prodýchala jednu, už tu byla druhá, zavolala jsem manžela, ať přijede. Ve sprše jsem spadla z míče. Doktorka mi honem dělá ultrazvuk, ale všechno je pořádku. Čekám na manžela, venku je sněhová vánice, je začátek prosince. Manžel přijíždí v půl jedné ráno, já visím na žebřinách, už mám za sebou holení a klystýr a chce se mi umřít. Mám zimnici a už 2,5 hodiny kontrakce po minutě. Táhnu manžela do sprchy, ten přidržuje míč a druhou rukou mě sprchuje záda a břicho. Najedno je to tu. Šíleně řvu, klekám na čtyři a volám, že rodím, že se to nedá zastavit. Přiběhne asistentka, hodí na mě košili a říká: Tak pojďte, jdeme na to. A já: Na co? Nechápu, že mám rodit. Ne že by tomu neodpovídaly ty bolesti a průběh, ale přijde mi to prostě neuvěřitelný. Vylezu na pohodlné porodní lůžko, jednou rukou drtím manželovi ruku, druhou asistentku. Ta mi neskutečně pomáhá, říká co mám dělat, všichni mě hrozně moc chválí a já v 1.05 na 3 zatlačení porodím chlapečka Marka, měřícího 47 cm a vážícího 2 620 g. Jelikož je to předčasný porod, počítala jsem s tím, že bude v inkubátoru a že ho hned odnesou . Má apgar 9-9-10 a tak si ho můžu i pochovat a až pak ho nesou na JIPku.

A teď porodíme placentu. Hm, to znám, to je brnkačka, jednou trošku zatlčím a je to. Zatlačím a nic. Podruhý a nic. Nebojte, máme na to hodinu, utěšuje mě doktorka. Já se jí hrozně omlouvám, že ji zdržuju, že mohla jít spát a místo toho tady čekáme až vyjde moje placenta. Ta se hrozně směje, že tohle jí ještě nikdy nikdo neřekl. Mezitím se asistentka snaží placentě pomoct ven, tahá za pupečník ale je to jako by mi chtěla vyrvat zaživa střeva, bolest se nedá vydržet, zlatý porod. V 1.45 slyším pod sebou kap, kap, kap, crrrrrrrr. Začínám krvácet. A už to lítá. Volají primáře (mimochodem byl to ten samý z naší malé porodnice, 3 měsíce po mém prvním porodu udělal kariéru a stal se primářem zde) a ARO. Já pořád vysmátá, štastná, že malý vypadá v pořádku a že brzy budeme zase všichni spolu doma. Říkám anestezioložce, že jsem nikdy neměla narkózu, že jsem zvědavá, jaký to je. A kdy usnu? Píchá mi injekci a říká: teď. Probouzím se za 20 minut, placentu mi ručně vyndali, byla tam potvora přirostlá. Je mi hrozná zima, klepu se tak, že mám pocit, že spadnu z lehátka.

Ráno v pět mě konečně vezou na pokoj. Při vizitě mi všichni lékaři gratulujou k miminku. Pořád se mi motá hlava a je mi na zvracení. V sedm bych mohla do sprchy. Cha cha. S pomocí sestry si chci sednou na postel a buch zpátky na polštář. Tak to zkusíme za 2 hodiny. Nakonec jsem se do sprchy dostala v pět odpoledne, když přijel manžel a se sestrou mě tam prostě dotáhli. Ostatní rodičky se sprchují samy, já klečím na čtyřech, chce se mi zvracet, motá se mi hlava, nemůžu dýchat a sprchuje mě manžel se setrou. Cestou zpátky do pokoje se jim zhroutím na chodbě. Manžel mě přidržuje na čtyřech a sestra jede pro postel. Naloží mě a těch pár metrů mě odvezou. Připadám si naprosto neschopně a nepoužitelně. Vedle mě leží maminka s miminkem a kojí ho a já svého chlapečka viděla při porodu a nejsem schopná dojít 50 metrů na JIPku se na něj podívat. Večer v devět prosím sestru, aby mě na JIPku odvezla na vozíku. Kupodivu se mi sedí dobře, šití ani necítím (na rozdíl od prvního porodu, kdy jsem si měsíc nesedla). Odveze mě až před inkubátor. Musím se smát. Malý vypadá úplně jako manžel, jeho scvrklá kopie. Spí nahý na bříšku, s pootevřenou pusou, celý táta.

Po porodu jsme v porodnici zůstali ještě 14 dní a den před Štědrým dnem nás pustili konečně domů. Po více než 5 týdnech. Já dostala ještě zánět žil, protože jsem za celý pobyt dostala 15 kapaček. Bylo mi pořád zle, nemohla jsem pořádně jíst (spočítala jsem, že jsem snědla asi 250 prášků). Takže jsem se musela dát trochu dohromady, abych se mohla o malého postarat a po 10 dnech po porodu jsme mohli být spolu.
Oproti první porodnici byl personál nebe a dudy. Nebýt tam tak hrozně dlouho, řekla bych, že si mi tam líbilo.
A kdybych někdy náhodou rodila potřetí, tak pojedu určitě zase sem.

Předchozí díl si můžete přečíst zde.
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: Lussy

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Tak to teda klobouk dolu, ještě ted mi běhá mráz po zádech, brrrrr. úplně jsem si to v myšlenkách prožila taky, tak nevím nevím, jestli budu chtít podruhé rodit…!!!!

  • Lussy, tak to toho máte dost. I jeden z těch problémů, které zmiňuješ, dovede potrápit. A na jedno děťátko a jednu maminku je toho až až. Snad to bude časem jen a jen lepší. A za chvilku už zůstanou třeba jen ty brýle – to jsem ani nevěděla, že takové malé miminko může nosit brýle, bych řekla, že si to bude sundávat.
    A jinak to, že brzo poleze, je super, to teda dohnal hezky. (to naše malá taky ještě neleze)

    On možná člověk má pocit, že když se dají zachránit miminka už třeba od toho 25. týdne a to někdy i bez následků, tak že 34. týden už je dobrý. Ale ono to je asi matoucí a každý týden chybí. Navíc na začátku to opravdu musí být náročné a asi až časem se to srovnává. Tak se držte!

  • Lussy

    makineo,
    malý úplně v pořádku není. Vojtovka ho hodně nakopla, vypadá to, že brzy poleze. Po narození měl cystu v mozku, pak se objevila ještě jedna,ale podle posledního ultrazvuku jsou pryč, vstřebaly se.
    V září jdeme na alergologii, podle toho co jsem vysledovala (a ono se to nedá přehlídnout) je alergický na pyly, psy a kočky.
    V úterý nám potvrdili reflux, tak bere lék, který snad zabere a nebude pořád kašlat.
    Nosí brýle, hodně šilhá, na jednom oku má 3 a na druhém 3,5 dioptrie, navíc na to jedno očíčko nevidí. Není slepý, jen ho prostě nepoužívá. Ale nošením brýlí by se to mělo srovnat.
    Naštěstí to jsou všechno sice komlikace s kterými se dá žít.

    Ale jakmile mi někdo „zasvěcený“ začne vykládat o tom, že když se dítě narodí o 6 týdnů dřív, že to nic není, že medicína umí dnes zázraky, myslím si svoje.
    Samozřejmě, že se spousta věcí dá léčit, operovat, napravit, ale nikdo mě nevymluví, že musí být někde vidět, když si tak pospíšil na svět.

  • No to je fakt šílenost. To ještě asi zázrak, že jste z toho všeho vyvázli v pořádku! (Teda doufám, že jste v pořádku! Vím, že jsi psala, že musíte s Marečkem cvičit, tak snad „jen“ to)
    A s kojením souhlasím, asi lepší umělé mlíčko, než toto.

  • Lussy

    Makineo. Schválně jsem to spočítala znovu, jestli jsem se s počtem léků nesekla,ale zhruba tak to odpovídá. Týden ATB po 8 hodinách, skoro 3 týdny Magnésium 8 denně, 3 týdny nějaký prášek proti křečím 3 denně a když mi tím dryákem zastavili porod, tak pak se to ještě užívalo v tabletách, nejdřív po 4 hodinách a postupně to natahovali, po 6, 8 a 12. Těch bylo tak 30. To jsou věci, který si určitě pamatuju, možná bylo ještě něco.
    A to jsem si ještě slušnou dávku zaváděla. Zapomněla jsem úplně napsat, že mi ze vstupního vyšetření taky ze stěrů zjistili zánět a tak jsem si 10 dní na noc zaváděla čípky a celé 3 týdny do porodu Utrogestan, to mi měnili podle situace, nejvíc to bylo 3x denně 2 kuličky.
    Když se nám nezdařilo kojení, tak narozdíl od Lucinky, kde jsem to cítila hlavně jako vinu lékařů a moc mě to mrzelo, tak teď jsem to moc neřešila. Přijde mi, že UM v porovnání s mým „jedovatým“ mlíčkem není tak velký zlo.

  • Lussy, i toto je teda síla, taky nevím, jak bych to zvládla, tak dlouho v nemocnici a to číslo 250 léků mi přijde taky šílenost sama o sobě.
    Sláva, že aspoň lidi se chovali lidsky a ne jak při tvém předchozím porodu!

  • Lussy i zde děkuji za napsání o tvém druhém porodu……….musela sis hodně zkusit, já už bych to nezvládla při hospitalizaci, nesnáším ležení v nemocnici…………..já každý svůj pobyt po porodě obrečela, prostě ta samota, i když jsem u malé měla návštěvy několikrát denně…….při malém se mi nekutečně stýskalo po mé holčičce, když jsem jí slyšela v telefonu, řvala jsme jak želva, nechtěla jsem, aby za mnou chodila, už bych jí domů nepustila……….prostě sis to musela sníst do dna, ale útěchou ti může být krásný klučík, který nemá vážné zdravotní potíže a má se k světu……….doufám, že pokud se rozhodnete pro třetí, opět se podělíš o svém porodu a porod půjde bez komplikací…………jak se říka, do třetice všeho nejlepšího 🙂

  • Zava

    Lussy, četla jsem to jedním dechem, jako detektivku. Naštěstí to dobře dopadlo. Nechápu, proč ten nahoře na někoho naloží tolik. Asi má své důvody, nebo ví, že to ten dotyčný zvládne… teď už zvládneš všechno! Moc ti to přeju.

  • Lussy

    Děkuju moc za reakce.

    Lien, spousta lidí říká to co ty, že to není možný, že je velký, ale jednak víme přesně datum početí (24.4.)-jelikož to bylo po 4 měsíčním půstu, tak to prostě nejde zapomenout :-)) a taky jeho zdravotní potíže jsou typicky nedonošeneckého rázu.

    Marinado, děkuju. Já si myslím, že na 90 % do třetice nebudu riskovat. Jednak se předpokládá opět předčasný porod, jednak už nechci zažít posttraumatický syndrom svého dítěte z odloučení od maminky a zdravotně se na to taky necítím. Ale nikdy neříkej nikdy. Je mi 31, tak třeba před čtyřicítkou si pořídíme benjamínka, kdo ví.

  • Marinada

    Tak na mě Lussy druhý porod působí snad ještě morbidnějš než ten první 🙁
    Taky přeju do třetice hodně štěstí… Ale: jestli do toho do třetice opravdu půjdeš, máš můj HLUBOKÝ OBDIV 🙂

  • Lien

    Lussy, taky mi to přijde i přes okolnosti jako mnohem veselejší čtení než poprvé, jsem moc ráda, že se ti druhý porod vydařil lépe a těším se, až budu číst potřetí, že to bylo super a přesně podle tvých představ :-).

    Jinak mně pořád nejde do hlavy ten tvůj klučík, jestli třeba nebyl špatně spočítaný termín, byl opravdu kluk jako buk, už když jsem ho poprvé viděla a nemohla jsem věřit, že je nedonošený.

  • Padmé

    Lussy, děkuji Ti za článek.
    Je to o poznání příjemnější čtení než ten první článek, dá-li se to tak napsat, neb jsi to „slízla“ i na podruhé … jen jinak… Teď už máš dozajista „vybráno“ a pokud přijde to „do třetice“, půjde to jako po másle.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist