Mimkys – hospitalizace

Tak zdravím po dlouhé době kamarádky tady na VD. Hlásím se po delší době, protože jsem si byla „odpočinout“ v nemocnici. Ale vše od začátku… Začlo to tím, že jsem se pohádala s nejstarší holkou (od manžela)…

Měla zákaz být na FB, ale i přesto tam byla ve škole během vyučování přes telefon. Neučí se tak dobře, aby tam mohla být, ale to už je stejně jedno. Zeptala jsem se jí, a tak prostě začalo naše „dohadování“. Skončilo to tím, že jsem se jí ptala, tak proč je tady, kdo ji tady vůbec drží? Myslela jsem, že odpoví TÁTA, ale odpověď zněla, že musí. Řekla jsem jí, že jsem si myslela, že budeme spolu vycházet, ale že poznávám, že to prostě nejde. A reakce? To jsi zjistila až nyní? Já to vím už dávno. No tak takový rozhovor by zamával snad s každým… Rozbrečela jsem se a musela jsem myslet na to, co mi řekla.

Za pár hodin se mi ozvaly bolesti, v podbřišku, které se opakovaly a nepřestávaly. Snad nerodím, říkám? Že bych to nepoznala po sedmi letech? Volala jsem na gyndu, kde mi sestřička řekla, že ať jedu do porodnice a vezmu si s sebou věci, že si mě tam nechají, už tam volala. Mezitím jsem volala s pláčem Martinovi a ten chudák nevěděl, co má jako první dělat. Přijel tam za mnou, jak to šlo. Mezitím mě vyšetřovali a na kardiu nezjistili žádné začínající kontrakce. Oddychla jsem si, ale stejně si mě tam nechali. Může se to nedej bože ještě rozjet. Byla jsem ve 24. týdnu a pár dní a mimi (dle dr.) by bylo na hranici přežití. Ještě když píšu tyhle řádky, mám husinu. Ptala jsem se, tak z čeho to mohlo být? Taky z rozčílení. No vzpomněla jsem si na ranní „hovor“ a bylo mi to jasné… Že by mě to tolik vzalo a já si to tak vzala k sobě???

Každopádně byla jsem tam pět dní a je to divný, prospělo mně to. Rodina se naučila hospodařit beze mě, dělat sváči, uklízet apod. No kdo to hodně prožíval byl manžílek, který to vše zvládnul na jedničku a vím, že v něm mám velkou oporu. Chodil za mnou z práce každý den a pak na večer rychle domů, udělat úkoly, uvařit holkám, rozčílit se nad nepořádkem, který holky stihly udělat… Bolesti jsem už přestávala mít druhý den, a tak mě přeložili na gynekologii, kde jsem se seznámila s maminou, která byla o měsíc víc než já a taky stejné příznaky. V pátek nás obě měli propoustit, udělali UZ, prohlídli a nakonec naměřili kardio, jak se vede mimčům. Já byla v poho, ale jí se tam ukázaly kontrakce, a tak tam zůstala a ani nevím, jak to dopadlo, snad v poho. Ve čtvrtek, den před propuštěním, už to manža nezvládl a koupil si lahvinku vaječnáku a vypil ji… hihi ale je zdravý a v pořádku!

Tak to je asi vše, je to už přes týden a něco co jsem doma, odpočívám, vyšívám obrázek pro malou nad postýlku. Měli jsme oslavovat naše první výročí svatby, ale zrovna jsem přišla domů, a tak to bylo jiné, ale přesto hezké.

Nedávno jsem se byla konečně objednat u zubaře a sestřička nám dala termín v lednu. A já říkám, no doufám, že do té doby neporodím. A ona a kde to máte? A smála se… No schovaný, jsem jí odpověděla. Taky jsem byla na cukru, kde jsem dobrý sladký čajíček rozdýchala u otevřeného okna a říkala jsem si – musíš to v sobě vydržet, musíš… Vydržela jsem. Cukr dopadl v pořádku a tak můžu baštit dál sladký… hihi. Jo a máme dalšího rodinného miláčka, větší auto.

Končím, rozepsala jsem se hodně. Přidám pár foteček. Zatím, Pavla

Napsal/a: Mimkys