Mé těhotenství

Rubrika: Moje cesta k miminku

Ahoj holky. Jsem tu nová, přečetla jsem vaše příběhy a rozhodla jsem se vám také napsat. Mám doma už tři holky a chtěla jsem se s vámi podělit o radosti i strasti těhotenství…


Moji první holčičku jsem čekala, když mi bylo 16 let, rodiče mě k potratu nenutili a za to jsem jim vděčná, mému partnerovi (nyní už manželovi) bylo v té době 22 let.
Celé těhotenství proběhlo absolutně v pořádku, až do konce jsem mohla dělat, co jsem chtěla, i když mě mnozí strašili tím, že mít dítě takhle brzy bude asi těžší. Ale opravdu bylo vše bez problémů. 19.2.1994 (za měsíc mi bylo 17) se mi v 14.55 narodila holčička Michalka, vážila 3,15 a měřila 49 cm. Byla téměř bez vlásků, ale byla krásná, byli jsme šťastný i porod byl úplně bez problémů. I když já po něm prohlásila, že už nikdy žádný dítě mít nebudu.
Nebudu zapírat, bylo to docela složitý období, měli jsme sice s manželem byt 1+1, ale nahoře ve 4. patře bez výtahu, což s miminkem byl docela zápřah. Ve svých letech jsem měla opravdu co dělat, abych to zvládla, občas sice přijela na návštěvu moje maminka, ale to bylo jen na chvilku a jinak bylo vše na mě, manžel dělal 12-ti hod. šichty.
Michalka měla ještě ten problém, že dost často blinkala a dokonce se i dusila, to nebylo nic příjemnýho. Ale zvládli jsme to. Měla jsem toho docela dost, ale prostě když jsem stihla uklidit, tak fajn, když ne, tak to neuteklo. Měla jsem Michalku spíše jako živou panenku a byla jsem na to pyšná, když jsem potkala spolužačky ze školy a ony se rozplývaly, jak je krásná. Náhodou to bylo fajn.
Asi za 6 let poté jsem zatoužila po druhém dítěti, docela mi to trvalo, možná z toho porodu, který ale, když teď na to tak vzpomínám, byl úplně v pohodě. Tak jsme s manželem zapracovali na dalším miminku a povedlo se. I tentokrát bylo těhotenství v pořádku, žádné nevolnosti apod. Jen jsem měla hroznou chuť na ředkvičky, co já jsem jich snědla, tomu by nikdo nevěřil.
Ke konci těhotenství mě začaly trápit bolesti v pravém podbřišku, vyšetřovali mě kvůli slepému střevu, ale nic nenašli. Bylo to hodně nepříjemné, trvalo to asi od 7. měsíce až do porodu. Doktorka ale nic nezjistila, bylo to zřejmě tím, jak miminko rostlo. 15.8.2001 v 15.50 jsem porodila druhou holčičku Nelinku, vážila 3,50 kg a měřila 50cm. Byla krásná, úplný opak Michalky, ona měla dlouhé tmavé vlásky a vůbec jí nebyla podobná.
Porod byl také v pořádku, trval asi 8 hod., ale myslím, že byl stejný jako u většiny maminek. Když mě propustili z porodnice, tak už jsme byli doma 4, Michalka měla ze sestřičky velkou radost. Asi 14 dní po porodu jsem večer pocítila krvácení, tak jsem šla jako obvykle na záchod. Seděla jsem na záchodě asi čtvrt hodiny a krvácení za celou dobu nepřestalo. Dostala jsem strach, ihned jsem volala manžela. V té době jsme měli rozbité auto, takže šel za sousedem, který mě odvezl s manželkou do nemocnice. Celou cestu v autě jsem cítila, že krvácím, opravdu jsem měla strach. Manžel zůstal doma s holkama.
Když jsem přijeli do nemocnice, okamžitě mě vezli na sál na operaci, museli mi udělat výškrab. Při porodu uvnitř něco zanedbali a takhle se to projevilo. Když jsem se probrala z narkózy, měla jsem opět hrozné bolesti v podbřišku, ale za pár dní to přešlo.
První, co mě zajímalo, bylo, kde je Nelinka. Manžel jí ještě ten den odvezl do nemoćnice, abych jí mohla kojit, tak jsem jí pak měla zase u sebe. Bohužel jsem jí dlouho kojit nemohla, jen asi 2 měs. Měla jsem opakované záněty prsu a antibiotika.
No a když byly Nelince asi 3 roky, tak jsem otěhotněla znovu, tentokrát to těhotenství mi dalo vysloveně zabrat. Měla jsem od počátku nevolnosti, ale ne ranní, ale celodenní, uklidňovali mě, že přejdou, ale trvaly celých 9 měsíců. Přidaly se i bolesti zad a hlavy. 30.5.2005 mě manžel odvezl do porodnice, ale stahy mě tam přešly, tak mě ještě uložili na pokoj.
Ráno 31.5. mě přijali na sál, teda jen na přípravu. Píchli mi vodu, čekala jsem, že mi začnou kontrakce, taky že začaly a ze začátku ale byly celkem slabé, to se dalo vydržet. Ale i když mi píchli vodu, tak jsem se neotevírala. Byla jsem otevřená asi na dva prsty už ráno, ale od té doby nic. Měla jsem u porodu doktorku, na kterou si potom všechny maminky stěžovaly, že se asi vyžívá v tom dělat nám bolest.
Když jsem se neotvírala, tak mě začala otevírat ručně, což opravdu dost bolelo. Kolega jí tam říkal, ať ještě chvíli počká, ale ne. Když začaly silný stahy, tak jsem zavolala manželovi, ať přijede za mnou. Byl mi oporou, ale to už i u druhého porodu. Když jsem měla opravdu silný bolesti po minutě, tak jsem místy i usínala únavou, bylo to náročné. Když mi konečně řekli, že půjdeme na sál, byla to úleva, ale stále jsem nebyla úplně otevřená, takže mě znovu otevírali ručně.
Byla jsem vyčerpaná, že už jsem myslela, že nebudu moci ani tlačit, ale v 14.58 byla na světě Lenička, 3,40 kg a 48 cm. Byla stejně krásná, jako holky před ní. Měla tmavé vlásky a koukala na mě. Byla jsem šťastná, že už to mám za sebou. První, kdo malou ale uviděl, byl manžel a byl dojatý, i když by to nikdy nepřiznal. Manžel pak musel odejít domů za holkama a já zůstala na sále, ještě museli porodit placentu. Ale i když ji porodili, něco se jim nelíbilo. Doktorka (opět tamta) mi řekla, že hodně krvácím a že mi budou muset udělat výškrab, aby se přesvědčili, že tam nic nezůstalo, jako u předchozího porodu. Chtěli mě uspat, ale krvácela jsem moc, tak na to prý nebyl čas.
Doktor říkal, ať počká, jak se to vyvine, ale doktorka mě prohlídla bez uspání sama. Prostě zaživa mě tam zkoumala rukama hned po porodu, to bylo dost bolestivé. Ale všechno jsem to vydržela, vždyť jsem vedla sebe měla takový malý štěstíčko. Po porodu mě převezli na pokoj, kam mi ale malou hned nedali, až asi za dva dny. Byla jsem slabá a omdlela jsem jim. Ztratila jsem hodně krve. Chtěli mi dávat transfúzi, ale nakonec jsem to zvládla sama. Ani domů mě moc pustit nechtěli, až když věděli, že tam nebudu sama, ale s manželem, který měl dovolenou. Musela jsem ještě asi 3x na kontrolu ultrazvukem, aby si byli jistý, že je to v pořádku.
Nyní je to už přes dva roky a já bych klidně brala ještě miminko, já je prostě miluju, i holky do mě hučí, ať máme ještě mimi. Nejstarší už je 13 a tý mladší 6, já jim ale pořád říkám, že už je nás, myslím, dost. Ale v hloubi duše vím, že bych se miminku nebránila. Ale jak říká manžel, ani do auta už by se nám holky nevešly, ale vím, že kdyby to bylo možný, vůbec by mu miminko taky nevadilo. No uvidíme !!

Napsal/a: geralda

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Škoda,že sem už Geralda nechodí:-) docela by mě zajímalo,zda má ještě to své vysněné 4té miminko:-)

  • dancingmary

    S manželem jsme se brali v červnu 2005 a od té doby jsem netoužila
    po ničem jiném, než po miminku, protože spolužačky a kamarádky
    v mém věku, některé i mladší, byly dávno vdané, nebo už měly
    jedno či dokonce dvě děti a já stále nic a tak jsem tak nějak
    škemrala, že chci také miminko. Neměli jsme ale vlastní bydlení
    a u rodičů… no znáte to, nedělalo by to dobrotu. A tak jsme prvně
    začali shánět přes realitku nějaký třípokojový byt. Když se
    nám to konečně povedlo, přišla jsem o práci a měla jsem pocit,
    že se mi svět zbořil pod nohama. Toužila jsem po miminku ještě
    víc, protože mi došlo, že nač čekat, když jsem teď bez práce,
    pak bych se mohla upnout na novou práci a zase by se to jen oddalovalo.
    Ani jsem nečekala, že by manžel souhlasil a najednou v listopadu
    řekl, ať vysadím prášky, ale že se ještě budeme chvíli chránit,
    kdyby náhodou antikoncepce nějak působila, aby neublížila miminku.
    A tak jsme se do března chránili.

    Od dubna jsme se milovali jak se říká na ostro a já už ani pomalu
    nevěřila, že by to mohlo přijít. Najednou jsem čekala na měsíčky
    pomalu 14 dní a nic se nedostavilo, nechtěla jsem si dělat těhotenský
    test, chtěla jsem to překvápko prvně tak nějak slyšet od paní
    doktorky a tak jsem tam jednoho dne utíkala. Odcházela jsem ale s
    velkým zklamáním, byl to jen planý poplach, dostala jsem injekci
    na vyvolání a i ta měla velké zpoždění, než jsem začala krvácet.
    Když to však přišlo, byly i slzy zklamání.

    Další měsíc už jsem si naděje nedělala, bála jsem se, že bych
    byla opět zklamaná. Měsíčky měly dva týdny zpoždění a my měli
    jet na dovolenou. Tentokrát jsem si říkala, že je to zase jen planý
    poplach. Ze zvědavosti jsem si ale brzy ráno dělala na záchodě
    těhotenský test a sotva jsem ponořila papírek, objevily se tam dvě
    čárky. Na tu chvíli jsem se opravdu těšila, ale přišel místo
    toho spíš šok. Asi ten prvotní, znáte to. A tak jsem utíkala za
    manželem do postele, mávala mu papírkem před očima a říkala mu,
    že jsou tam dvě čárky, chudák ještě rozepsalý nechápal, co
    po něm chci a tak jsem mu vysvětlila, že jsem asi těhotná. Bála
    jsem se jeho reakcí, i když jsem věděla, že to vlastně chceme
    oba. Čekala jsem, že mě obejme, bude se radovat, možná z toho rozespání
    a šoku toho moc neřekl a já najednou začala brečet. Pak mu to asi
    došlo a říkal, co blázním, že jsme to přece oba chtěli. A tak
    jsem to ráno ještě cupitala k paní doktorce, kde už mi miminko
    poprvé ukázala na ultrazvuku. Byla to spíše taková malá fazolka
    a já si nechala udělat první fotečku, kterou založím do alba.

    Týdny utíkaly, byt jsme stále rekonstruovali, a tak pořád přebývali
    u mých rodičů, a doufali, že do porodu stihnem být ve svém. Někdy
    po třetím měsíci se mnou šel manžel na ultrazvuk a viděli jsme
    oba naše miminko, vypadalo jako panenka, no krása. Manžel prvně
    pohlaví nechtěl vědět, ale když jsem se zeptala paní doktorky,
    tak najednou začal být také zvědavý. Řekla, že to vypadá na
    holčičku, ovšem po třetím měsíci že je brzo ještě tvrdit něco
    na sto procent. Holčičku jsme si oba přáli a tak jsme začali nakupovat,
    tedy spíše já a moje máma, začaly jsme být ujeté na růžovou.

    Přibírala jsem na váze jako blázen, připadala jsem si spíš jako Otesánek, ze 47 kilo jsem přibrala za celé těhotenství o 16. Až jsem se styděla, i když po pravdě, nešlo to na mě poznat, vše mi šlo do bříška a po porodu zase krásně dolů. Dnes jsem na své původní váze, někdy mám spíš pocit, že i míň, honička kolem maličké je záhul a tak mám pocit, že někdy zapomínám i jíst.

    Nejhorší byly dohady kolem jména, ty nadělaly svoje. Manžel chtěl Julinku nebo Natálku, já spíš Nelu, Danielu nebo Nikolku. A tak nakonec vyhrála Nikolka.

    Cítit pohyby miminka je opravdu zvláštní pocit, takový nádherný.
    Ze začátku to bylo jen takové šimrání a bublání a pak najednou
    kopance, pak zase dny, kdy se člověk strachuje, protože miminko asi
    spinkalo, a tak se moc neozývalo a když jsem chtěla spát já, tak
    se zrovna vzbudilo. Ale když kope, vím, že je asi vše tak, jak má
    být. A nejkrásnější pocit to byl asi i pro manžela, který mi
    přiložil ruku na bříško a cítil to kopání také, smáli jsme
    se oba a o to víc, jak jsem se smála a skákalo mi břicho, tak jsme
    cítili kopání. Pozorovali jsme pupík, jak zapadá dovnitř a vysouvá
    se, nebo když se miminko převrací a já měla bříško šišaté,
    kde šla vidět pomalu snad hlavička. Každý den jsem se strachovala, aby vše bylo v pořádku. Utíkal měsíc za měsícem, až ve 36. týdnu jsem začala mít problémy. Naštěstí vše ale dobře dopadlo a nám se narodila krásná dcerka. V únoru už bude mít rok.
    Těhotenství bylo krásné, ale uteklo neskutečně rychle. Porod manžel nestihl, tak rychlý jsem ho měla. Dnes mi maličká dává zabrat a je pravda, co se povídá, dokud je v bříšku, pořád je fajn, jakmile je miminko na světě, pak teprve začíná ten pravý kolotoč….

  • Anonymní

    Super článek, musím říci, že nevím, jak bych se s tím poprala já, ale jak se říka: Když musím, tak musíš. Prostě někdy je potřeba bojovat a výsledek … je vidět, že to za to stálo.
    Osobně jsem „teprve“ hrdá mačma jedné krásné princezny, ale aktuálně se snažíme o další, tak snad to bude chlapeček. Můj porod byl docela v klidu, takže jsem naprosto spokojena. I s věkem jsem na to lépe 🙂
    Osobně jsem hodně vděčná za možnost sdílení a čerpání informací přes internet a být téhle kouzelné věci, tak bych se asi trochu topila v nevědomosti. Osobně jsem hodně informací načerpala z http://www.nasemimi.cz/diskuze.php , ale i tyto stránky se mi libí. Dokonce i kámošky na vožení jsem si našla na internetu. 🙂
    Díky za článek, Ilona

  • geralda

    Díky za bodíky. :-)) V kolika jsi měla první dcerku a kolik dětí máš? Není to tajný, že ne?

  • Peťka

    Ahoj. První dcerku jsem měla taky ještě docela mladá.
    Tvůj článek je moc pěkný a posílám 5 bodíků! Je super, jak jste to vše krásně zvládli!

  • geralda

    Díky za uznání. U prvního dítěte to byl celkem zápřah, ale všechno se zvládlo. S manželem jsme už 14 let, občas to zaskřípe, ostatně to asi všude, ale jinak v pohodě. Jako nezletilá matka jsem ale hlídaná nebyla, bylo to stejné jako u každé jiné maminy. Víš, nějak jsem si nedovedla představit, že bych šla na potrat a nechala si vzít to mrně co je ve mně. Nehledě na to, že je to i určitý riziko, jak jsem psala, tak naši mě opravdu do toho nenutili. Je jasný, že to pro ně byl šok, ale žádný scény apod. nedělali. S manželem jsme byli v předmanželské poradně, aby nám dovolili sňatek a v 16,5 jsem se vdávala. Opravdu ničeho nelituji, ale kdybych mohla, tak bych se vdávala asi později, už kvůli tomu, abych si dodělala školu. Ale nechápej to špatně, opravdu jsem ráda že holky mám – všechny tři. A ta nejstarší je teď v pubertě, a já ji říkám, že i kdyby se něco takového stalo jí, tak že má v nás podporu, ale ať v každým případě nikam nechvátá a ona s tím zatím souhlasí. Tak uvidíme. To bych byla ale mladá babička co? :-))

  • Je obdivuhodné, že jsi měla odvahu mít mimi v 16. A reakce tvých rodičů byla asi taky v pohodě – podle tvého článku. Musela sis asi užít docela zajímavé reakce okolí. Jako nezletilá matka jsi byla určitě hlídaná i odborem péče o dítě, ne? Jsi skoro stejně stará jako já, mám ale děti – kluky 3,5 a 1,5 roku. Nedovedla bych si představit, že vychovávám už takovou velkou slečnu, jakou je tvoje nejstarší dcerka. Taky tvůj muž musí být asi super. Většinou tak mladá manželství nebo partnerství nevydrží ten nápor, vy jste ho ustáli a ještě jste si pořídili další dvě děti. Klobouk dolů.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist