Konec našeho prvního těhotenství :)

Tak se to stalo :), ale abych nepředbíhala a navázala na Naše první těhotenství:
8. měsíc byl poklidný a každým dnem jsem očekávala, jestli něco bude nebo nebude, poslíčci se hlásili s železnou pravidelností, chodila jsem poctivě a často do schodů, dělala všechny možné a nemožné domácí práce a pak místo porodních bolestí jsem padla do postele mrtvá, ale pořád jsem se nechtěla vzdát jistoty, že to bude určitě dřív…

První termín porodu, který byl 10. září, proběhl bez nějakých větších změn a já si říkala, že teď už to každým dnem musí přijít….a tak jsem čekala a čekala, až jsem i na 2 týdny přestala mít poslíčky a začala si myslet, že já a miminko už v této formaci zůstaneme forever 🙂 a váha se vyklubala na celých 70 kg…bylo to pěkný překvapení.

9. měsíc přišel v podstatě neočekávaný, nepočítala jsem s ním už kvůli té nemocnici a svojí proslulé smůle…Navíc jsem se cítila už absolutně nepohyblivá, nemotorná, všechno už mě bolelo a moje prostorové vnímání mě samotné bylo čím dál horší, už jsem jenom doufala, že se to už blíží a bude konec…3. října jsem jela na poslední kontrolu před termínem porodu (6. října), doktor mi řekl, že jsem volná na prst, ale ne otevřená, takže to ještě pár dní potrvá a kdyby ne do pátku, tak mám přijet a domluvíme se na dalším průběhu… Byla jsem si jistá, že další týden už rozhodně nevydržím. Ručička na váze mi k překvapení ukázala 72 kg 🙂
Ještě jsme si zajeli do Olomouce podívat se na Pathfindera (přítel si chtěl chvilku hrát s autíčkem 😀 ) a pak jsme jeli večer ještě nakupovat do Tesca, vystáli nekonečnou frontu, doma jsme se podívali na film a šli do postele, samozřejmě jsme nezapomněli na milování, to bylo 11 hodin nočních 🙂 a jak jsem se tak převalovala v posteli (nezvykle, protože celé těhotenství jsem spala jako zabitá) přišlo mi, že se cítím nějak jinak, malá si tam pokopkávala, já ji hladila a nemohla se zbavit pocitu, že se něco děje, ale nakonec byl spánek milosrdnější.

Ve 3 ráno jsem se vzbudila s ještě divnějším pocitem, ležela jsem v posteli a měla pocit, že mě ti poslíčci zničí (slabá bolest v podbřísku a v zádech) a tak jsem čučela do stropu, poslouchala jak mazli spokojeně oddechuje a pak už jsem to v posteli nevydržela, šla jsem do sprchy a pak funěla po bytě, jelikož poslíčci nějak zesílili. Přítel měl jet tu sobotu na dvoudenní školení a školit…Jenže já ho v půl 6 vzbudila, mile jsem na něj mluvila a hladila ho po hlavě, říkám: „mazli nikam nejedeš, Sofinka jde ven, dáš si kafíčko a pojedeme se podívat do porodnice“ 😉 otevřel oči a říká: „doprdele to jako fakt?“ a já: „no doprdele, to teda jo, bolí to jak kráva!!!“

Tak si dal kafe, někdy v polovině snídaně jsem ho bolestí nutila, aby jedl hooodně rychle :D, tak jsme se vydali do porodnice, já celou cestu visela na madle u dveří a snažila se přežít kontrakce, doma před odjezdem mi odešla zátka a začala jsem špinit, došlo mi, že tohle je vážně už asi definitivní a mě se najednou přestalo chtít rodit 🙂

V porodnici mě vzali, natočili monitor a po dvou hodinách výslechů, měření a kontrolování mě s diagnózou, kterou jsem den před tím slyšela v poradně, poslali domů, abych přišla kolem 11 hodiny a pak se uvidí. Doma jsem si lehla do postele a snažila se spát mezi kontrakcema, pak se to nedalo vydržet, chyběla mi do porodnice voda a něco na jídlo, tak jsme jeli nakoupit do kauflandu :), jelikož jsem nechtěla zůstat v autě sama, vyrazila jsem s přítelem na nákup. Každou kontrakci jsem prodýchala v předklonu o něco opřená, když přešla, narovnala jsem se, utřela orosené čelo a s úsměvem pokračovala dále :), pak jsme dojeli do Nemocnice Milosrdných bratří v Brně (NMB Brno), naštěstí si nás tam už nechali. Sestra měla štěstí, chystala jsem se, že ji něčím umlátím, jestli mě pošle domů 😀 .

A tak jsme byli na porodním boxu, já dostala nitrožilně antibiotika, kvůli předchozímu streptokokovi A, průběžně mi natáčeli monitor a pak mi sestřička navrhla vanu, jelikož to opravdu bolelo příšerně a já měla pocit, že polezu po zdi, tak jsem si vlezla do vany a čekala jestli to poleví nebo ne.
Po dvou hodinách ve vaně co jsem se tam svíjela jako had, mlátila pěstí do stěn vany a nadávala sprostě a hlavně sobě co mě to proboha napadlo, jsem si vyžádala epidurální analgezii.
Sestra mi dala nějaké papíry k pročtení a k podpisu, vše jsem jen zběžně prolétla a pak se modlila, aby anestizioložky přišly co nejrychleji, v 15 hodin přišly a píchaly mi ji na dvakrát a hrozilo, že ji nakonec asi nedostanu a pak mě zdrtily informací, že účinek je otázkou 3 až 4 hodin…a já nevěděla kolik jich je ještě panebože přede mnou.
Bolesti jsem měla v salvách, vždy 10 min klid a pak asi 4 stay po 1 minutě, byla jsem vyčerpaná a doufala, že na epiduralu si aspoň na chvilku odpočinu.
Hned jak mi ho daly, začal působit a já cítila naprostou úlevu, cítila jsem, že mi tuhne břicho, ale nebolelo to, ještě mi sestřička píchla plodovou vodu na urychlení. Bohužel mi sestřička nařídila chodit a stát o něco opřená s roztaženýma nohama a pohupovat se, aby mimi rychleji sestupovalo a tak jsem stála a usínala, myslím, že párkrát jsem skutečně vytuhla ve stoje.

Břicho už sice nebolelo, ale pak začal brutální tlak na konečník, vyhrožovala jsem přítelovi, který se zatím nudil a usínal v křesle, že se pos… ať někoho zavolá a to děcko ze mě vytáhnou… Sestřička přišla, zkontrolovala a zase odešla s tím, že je ještě brzo, ale já si vážně myslela, že se co nevidět opravdu pos… .
Mezitím jsem slyšela jak maminky v ostatních porodních boxech rodily a jak plakaly miminka a já tam pořád stála 2 v jednom a ze všeho nejvíc chtěla spát, jenže tlak na konečník zesiloval…Znovu jsem posílala přítele pro záchranu.
Pak přišly dvě sestřičky, naštelovaly mi postel, řekly jak si mám lehnout, co mám dělat a jedna začala s tím, že se mám hodně zhluboka nadechnout a vší silou tlačit na ten konečník…Koukala jsem na ně, jakože už mám teda rodit?

A tak to začalo, já tlačila tak, až mi praskla žilka v oku, epidurál přestal působit, takže to zase čertovsky bolelo, najednou se sestřička zvedla, že musí zkontrolovat ještě jinou maminku a ať si tady s tatínkem 2x cvičně zatlačíme, že už to bude, že vidí vlásky. Přítel mě obešel, kouknul mi tam a říká: „tak nevím co ta sestřička viděla, ale já žádný vlásky neviděl“ 😀 😀 😀
Pak přišly 3 sestřičky a ta třetí, že mi bude tlačit na břicho, protože díky tomu epiduralu jsou ty kontrakce prý moc slabý a já unavená a tak mi ji začala vytlačovat a já ještě 6x zatlačila, najednou úleva jako blázen…

Na břicho mi položily umatlanou, fialovou Sofinku a já na ni jen koukala, mačkala ji, hladila a volala miláčku ahoj, já tě tak ráda vidím, ahoj miláčku…Pamatuju si, že se mezi dveřma objevil doktor a smál se mýmu halekání. Táta přestřihnul šňůru, malou vzali na kontrolu a mě začala sestřička šít po nástřihu, šila mě fakt dlouho a pečlivě (jizva je moc pěkná, chválím) a tak jsem ji při každým stehu upozorňovala, že tenhle je už poslední nebo jí uteču. Chtěla jsem malou už mít u sebe a mazlit ji.
Pak ji donesli, já jí dala pít a nemohla se vynadívat.

Bohužel pro mě nebylo místo na šestinedělí a tak šla malá na novorozenecký a já na pokoj na gynekologii s tím, že v 6 mám přijít malou nakojit :D, stejně jsem moc nespala a ve 4 už jsem byla vzhůru a natěšená, že ji půjdu kojit.
Druhý den jsme naštěstí už byly spolu na šestinedělí 🙂

Táta byl super, nemusel vůbec nic dělat, ani nic říkat, stačilo mi, že je tam se mnou a umí pohladit a povzbudit jen tím, že tam byl 😀

Takže: 4. října v 18:45 se nám narodila Sofie, vážila 3240g a měřila 48 cm!

Porodnici v NMB Brno, můžu vřele doporučit, i když tam měli spoustu práce, díky babyboomu, tak se starali báječně, strava byla poněkud horší než péče sestřiček, ale na to se rychle zapomíná. Obzvlášť vynachválit musím paní primářku MUDr. Ludmilu Brázdovou na novorozeneckém oddělení, byla báječná a hrozně moc milá, všichni byli báječní. Děkujeme 🙂

No a děvčátům, co jsou v očekávání toho osudného dne, přeji, aby to měly o dost kratší než já, aby to tolik nebolelo (a to nejsem velkej cíťa 😀 ) můj závěr toho celýho „trápení“ je, že otevírání bolelo jako čert, ale pak to tlačení nebolelo vůbec a bylo to spíš vysvobození 🙂 a zakončení tím rozkošným miminkem bylo naprosto nezapomenutelný!

Nyní je malé skoro měsíc a od té chvíle co jsem ji viděla poprvé, tak můžu jenom říct, že ji miluju čím dál tím víc, asi jsem (po Martinovi – samozřejmě) našla tu pravou lásku 😀 😀 😀 a tak mám doma dvě 😀

Napsal/a: VendulkaZ