První dítko jsem čekala za totáče. Do posledního dne jsem poctivě chodila do školy (porod proběhl mezi státnicemi a promocí:-). Těhotenství naprostá pohoda, bez problémů.
Jen v půli května (termín byl 20. května) jsem začala být dost nervní, když doktorka vždycky řekla -„V nejbližších dnech to na porod nevypadá, buď ráda, na Veveří se maluje a Miloši jsou plní“. 14 dní po termínu jsem ji přesvědčovala, že opravdu, ale opravdu přenáším, neb přesně vím, kdy jsem mohla otěhotnět. Stále stejná odpověď.6. června mě na mé naléhání poslala k Milošům. Na UZ mi mile oznámili, že dítko má cca 5 kilo, ale na porod to nevypadá. Že mám přijít na příjem ve středu, tj. 8.6.
8.6. – S úlevou jsem nastoupila do špitálu, že se něco bude konečně dít. Po celodenním ležení na monitoru mě poslali domů, neb „bydlíte za rohem a na Veveří se maluje, tak nemáme místo. Ráno zase v sedm tady.“
9.6. a 10.6 Takže čtvrtek a pátek to samé. Den na monitoru a odchod domů.
13.6. – V pondělí jsem si drze sedla na zem a že neodejdu, dokud neodrodím. Tak mě tedy milostivě přijali. Oholili, prohlídli, klystýr, na monitor. Tvrdili mi, že mám stahy, já nic necítila. Tak mi zavedli čípky. Celý den na monitoru a že jim monitor ukazoval stahy (který teda nebyly vůbec cítit), tak mě přesunuli na „hekárnu“. Během první noci mi tam jedna maminka porodila a další tři se prosténaly až k odchodu na sál a k porodu.
14.6. – V úterý ráno doktor Z. oznámil, že mně dají oxytocin do kapačky, ať se prý „konečně rozjedu“. Připoutali mě k posteli a na monitor, napíchli kapačky a odešli. Kolem poledne začaly stahy. Prvně po 10ti minutách, večer a v noci už byly nepřetržitě po 2-3. Ovšem tentokrát to byly „moje“ stahy, kdežto monitor ukazoval klid 🙁 Jedna milá sestřička vždycky procedila, že jsem hysterka, že stahy nemám. Zhruba každé dvě hodiny přišel doktor Z. nebo sestra, strčili do mě prst, řekli – otevřená na 1 cm, počkáme a odešli. A protože byl červen a špitál plný žákyněk a mediků, někdy s sebou vzali i hejno mediků, a ti si to „zkusili“ jeden po druhém též. Kolik se mezitím vystřídalo mamin na hekárně, jsem už nevnímala.
15.6. – Ve středu ráno jsem požádala o jídlo a pití, které jsem od pondělního rána neměla a bylo mně hrozně zle – myslela jsem, že snad z hladu. Odpověď zněla: máte kapačky, jíst ani pít nemusíte ani nesmíte. Nevíme, jestli neskončíte na sále. Jsem celkem tvrďák, ale ve středu večer bylo jediný mý přání umřít. Hlavně rychle a bezbolestně. Pamatuju si, jak mě jedna vyděšená mamina na hekárně utěšovala, dokonce i vodu mi propašovala, protože já celou noc probrečela (a rodící si umí představit kombinaci pláče a stahů – to se prostě neudejchá:-) a dokázala jsem nehtama vyrýt do zdi neskutečné rýhy, které díky rozedřeným prstům byly od krve. Já byla ve stavu mezi mdlobami, bezvědomím a hysterií. Od úterý od rána připoutaná vleže na zádech k posteli… stahy… beznaděj, strach…
16.6. – Ve čtvrtek ráno se z dovolené vrátila jedna paní doktorka. První milý obličej. Když mě uviděla, zděsila se. „Píchla“ mi vodu, že se prý pak porod rozjede. A ono zase nic. Ale bylo dobrý představení, protože volali postupně snad celej personál, ať se jde podívat na tu „zkaženou“ vodu. Takže se dohadovala s kolegou – doktor Z. – stejně skončí na sále, už je tu dlouho, nevydrží to ona ani dítě. Kolega – je mladá, vydrží to, ještě ji necháme…Otevřená stále i čtvrtý den na 1 cm 🙁 Kolem poledne ale začal šrumec. Mně začalo blbnout srdce, doktor při pohledu na monitor ucedil – asi TO exne, já z posledních sil na něho začla řvát, že ho zabiju, urvala jsem ty třmeny, kterýma jsem byla připoutaná na rukách k posteli a pak už si pamatuju jen fofr na sál a tři dny tma:-(
V neděli kolem poledne jsem se probrala na áru. Dítko kupodivu žilo. Sice ho museli dost dlouho křísit, došlo k nedokysličení části mozku, byl sloupanej jak had, vzhledem k velikosti ho neměli do čeho oblíct (4950/59), ale byl živej a krásnej:-) Milí lékaři mi s úsměvem řekli, že možná bude retardovaný, protože ho museli dlouho oživovat, ale že ho kdyžtak můžu dát do ústavu, jsem přece mladá a můžu mít další. Já prý byla v komatu, protože mi „nesedla“ narkoza. Žádné jiné info mi nikdo neřekl. Prostě věděli, jak mi vytvořit pohodu pro rekonvalescenci po tom jejich mučení.
Když jsem začala řešit po letech následky (epi, cukrovka, všechna dys co existují apod…), zjistila jsem, že porušili snad všechna nařízení, co existovala v té době ohledně zdravotní péče a hlavně porodů. Ale doktor proti doktorovi prostě nepůjde, porodopis se ztratil 🙁
Synek mě sice občas točí, ale je z něj šikovný, urostlý, krásný chlap. Z fleku by se mohl živit jako gigolo:-)) Zaplaťpánbů až na epi zdravý, v práci mu to jde, ve vztahu a ve sportu taky:-))
Vždycky jsem chtěla mít spoustu dětí. Sice se mi to splnilo, ale jen dvě mám „vlastní“. A může za to zejména doktor Z. Dvanáct let jsem sbírala odvahu jít do toho podruhé. Když mě okolí přesvědčilo, že teď už je vše jinak, já sebrala odvahu a touha po dítěti převládla nad strachem, šla jsem do toho. Vybrala jsem si samozřejmě jiný špitál – Bohunice. Ale to až příště. Snad jen, že nejen já jsem změnila špitál, ale i doktor Z :-((( A samozřejmě se zjevil v Bohunicích zrovna když jsem nastoupila…
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: radka2
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
já se spíš těším na druhý můj článek. ale ten čas není. bude spíš takovým porovnáním co se týče „pokroku“ i když bude taky dost „děsný“. ale ten rozdíl v porodnicích během 12ti let je astronomický.
prostě děti odnosit umím, bez zvracení, oteklých nohou, jakýchkoliv potíží, jen je prostě neumím ze sebe dostat ven:-)
Ahoj Radko, děkuji za článek, Tvoje upřímnost a otevřenost je na jednu stranu odzbrojující … až z toho mrazí… a na druhou stranu poučením (pro mě).
Bohužel si to umím představit a některé okamžiky (prožitky) mám stejné. Velmi oceňuji, že sis našla čas, sílu a chuť článek sepsat. Děkuji.
cetla jsem uz vcera vecer, ale porad jsem nevedla, co na to napsat, vlastne ani ted to moc nevim…jednim slovem hruza, jsem rada, ze jsem rodila pred dvema lety…mamka taky vypravela o nasich porodech, ze to nebylo nic prijemneho, ale takovou hruzu nezazila…jeste ze vsechno dobre dopadlo!!!!!!!!!!!!!!!
nevím co na to říct, opravdu hrůza, něco vím z vyprávění své maminky, nedávno jsem četla článek od psychoterapeutky, jak se k ní chodí „léčit“ právě ženy z těchto zážitků, nebyla prý výjimka, že ženy i dostávaly facky apod. Teď už tomu i věřím. Radko mrzí mě, žes tímhle prošla.
markittko díky, jsme spokojení a ok:-) na všem špatném se dá najít něco pozitivního:-) a votomtoje.
no ty voe … Kdyby se toto stalo dnes mi, udělala bych takový humbuk, že by si to za klobouček nedali. Ale dříve … musela to být hrozná bezmoc.
Přeju hodně zdraví tobě i celé tvé rodině.
Radko, tohle by si asi měla přečíst každá mamina, která si nyní bude stěžovat na podmínky v porodnici. Záměrně píši podmínky, určitě tím nemyslím stěžování si na jakékoliv pochybnosti v péči o maminku či miminko.
Svůj první porod jsem prožila sice o trošku později, ale ještě v hnusném, bíle vykachlíkovaném porodním sálku a s podobným přístupem personálu. Až taková hrůza to ale naštěstí nebyla. Malá byla na světě za 2 hodiny. I tak si ale pamatuji, že mě chtěla sestřička neustále kontrolovat v době kontrakce a nechtěla čekat, až vylezu na lůžko. U druhého porodu už sestřička mile řekla, že v klidu, že mě vyšetří až po kontrakci. Poprvé jsem ležela na rovném lůžku, který byl tak úzký, že i když jsem nebyla žádná mašina, měla jsem pocit, že z lůžka spadnu. V této poloze se opravdu rodilo hodně špatně. Ale jinak rooming již fungoval a dokonce se nám povedlo protlačit k porodu i tatínka.
Tvůj pocit z porodu před 89 a později si umím představit. Taky jsem podruhé byla v porodnici jak Alenka v říši divů. Vše jiné, personál v pohodě a celkově se to opravdu nedá srovnávat.
já když jsem si vykládala s kamarádkama, který rodily taky v těch letech, tak jsme všechny svorně měly pocit, že jsme ve špitále „obtěžovaly“. styděli jsme se si o cokoliv říct, na cokoliv postěžovat, aby jsme to my nebo naše děti neodnesly. nedejbože říct svůj názor. já z nějaké švédské knížky tehdy vyčetla, že je nebezpečné ležet ve vysokém stupni těhotenství na zádech, že se tím utlačuje nějaká žíla a dítě je v ohrožení. po xhodinách přikurtování na zádech jsem se to snažila říct ale akorát mě sprdli, že se JIM do toho MÉHO porodu nemám míchat, že tomu nerozumím. ale to nebylo jen v nemocnicích, i v obchodě a na úřadech:-) v 89 už byla teoretická možnost otce u porodu (i když co mám známé, prakticky vždy doktoři vymysleli proč to nejde) a dokonce mít dítě na pokoji:-) stejně se divím, že lidstvo v té době nevymřelo:-))
Radko, konečně článeček, který jsem přečetla jedním dechem a právě v tom dechu jsem viděla svou maminku rodící 3 velké dítě. Připoutaná třmeny bez možnosti pohybu. Doktor kterému bylo všechno jedno, bez pomoci odrodit- páč byl zrovna svátek práce, a v ten den se přece nic nedělá, natož nějaký porod. Maminka přenášela 2 týdny, plodovka zkalená a nebýt toho, že se na porod přišel podívat primář, zemřela by maminka i dítě. Navíc sama bez možnosti s někým u porodu, nebo na hekárně.
Jsem ráda, že totalita skončila a úroveň porodů se rapidně zvýšila. Tehdejší maminky musely zažít asi krušné chvíle a jsem ráda, že já mohu mít u porodu někoho, na koho se můžu obrátit o pomoc.
jo, známkovali:-) já paradoxně dostala dvojku. čekala jsem za pět a reparát:-))
já kolem milošů jezdím každý den dvakrát, a vždy se mi sevře žaludek:-( narodila jsem se tam já, ségra, neteř, zemřela mi tam maminka (a taky mi nikdo nevymluví, že k tomu nepřispěli). jaké je to tam teď nevím, já podruhé vybrala bohunice, a co se týká péče, nedá se to srovnat. i když bylo to v jiným století, takže to bylo asi tím. i doktor Z. byl jaksi jiný. ale to až příště:-)
prostě porodnice za totáče a teď, to je nebe a dudy, a není to jen o lidech.
BTW:Kromě doktora Z. mi ještě utkvěla v paměti sestřička Zina (nebo Zita??). Mladá blonďatá almara, ověšená zlatem, která mi neustále nadávala ať netlačím, že jsem hysterka, že když umím šu… tak musím umět i rodit, že jsem jim obsadila hekárnu na čtyři dny místo abych se snažila, že se pořád vrtím místo abych ležela v klidu na zádech (ráda bych ji viděla rodit) a ve finále když mě vezli na sál si pamatuju její: to nemohlo počkat až vystřídám? takhle nestihnu kino….a taky na mě učila kubánskou medičku a medika jménem Asafi jak se napichují žíly a píchá penoš. málem ze mě udělala rasistu.j já jí vduchu říkala Mengele.
radko, tohle je vážně šílené a je mi to moc líto, co sis prožila. Bohužel, to jsou Miloši. Vím o paní, která tam 2x rodila na přelomu 70. a 80. let a děs, hlavně u druhého dítěte. Taky přenášela, ale nikdo jí to nevěřil. Nějaká maminka jí poradila, ať začne hysterčit, tak začla a už šupajdila na sál. Tam, když uviděli plodovou vodu, se nestačili divit, jak je hnusná a zkažená. 🙁 Kdyby nezačala hysterčit, kdoví, jak by to s dítětem dopadlo…
Taky od známé vím, že znala jednu, co tam byla sestřičkou. Když rodila, všem hlásila, že má alergii na nějaký lék, a během kontrakcí řvala, ať jí ten lék nedávají. Stejně jí ho dali, protože se tehdy dával všem, a ještě ji pak seřvali, že jim to tam pozvracela.
Nadávání, že je matka hysterka, neschopná, …, to bylo běžné. 🙁 🙁 🙁 A ještě rodící ženy známkovali jako ve škole!!!
A bohužel, co vím od známých, je to tam pitomé pořád. Porodnice pro maminky „amazonky“. Známé tam rozháněli a zastavovali porod po tři dny, až vyčerpáním a nevyspáním málem kolabovala. A když už šla rodit, doktor odešel. Jediné štěstí, že zrovna nastoupila službu dr.-rodinná známá (myslím, že dokonce to byla dr. Čadková…), koukla na ni a už chytala hlavičku. Radši nedomýšlet, co by se stalo, kdyby nenakoukla… V té době začínala zima, ale novorozence přesto vyšetřovali v místnosti s otevřenými okny, takže miminko dostalo strašnou rýmu + další komplikace, že už v jednom týdnu bylo na antibiotikách. 🙁
Těch příhod je moc, vše z důvěryhodných zdrojů. A nejen porodnice, k celé nemocnici nemám důvěru. Díky jejich „péči“ zemřela moje babička. 🙁 (Ale v Brně si člověk moc nevybere. Jak se k lidem chovají u sv. Anny, to je taky na román. 🙁 Bohunice – o těch nic nevím.)
Kéž by na místech lékařů i ostatního zdravotního personálu byli jen kvalitní, kompetentní, empatičtí lidé!
Nene, ale e to podobný, ale o něco dřív …. 77 v Třebíči 🙂
Zaplať pán Bůh, že jsem měla možnost rodit až v roce 1999 a 2006 (Obilňák)!!! První porod nic moc, ale druhý jsem si doslova co do soukromí užila 🙂
Ale co vím z vykládání mamky, tak jste měli asi stejné zážitky po celé republice 🙁 Mamča ségru i mě rodila v Třebíči. Taky jí tvrdily, že má v klidu spát, že rodit nebude. Až už jsem málem byla na světě, tak byl najednou velký frmol!!! Do té doby, byla mamka jen neschopná a hysterická rodička druhého dítěte.
ještě řekni, že 88 a u milošů:-)
Radko, klobouk dolů!!!!…před tebou i synem, že jste oba v „relativním zdraví“ přežili totalitní zdravot. péči. Oba dva jste měli velkou vůli žít!!!!…i když jsi psala, že sis přála umřít. Ani se ti nedivím 🙁 Tvůj živ. příběh bych opravdu nazvala „ZÁZRAKEM ŽIVOTA“ !!!!!
U Milošů jsem si taky zažila svoje. Ale nééé teda to co ty!!! Pisnu později.
Mimo jiné… jsem narozená ve čtvrtek a taky 16.6. 🙂
on to nebyl jen doktor Z, ale i ostatní. kromě „dobré víly“ doktorky Čadkové:-)
zajímalo by mě, jaké zážitky z porodu mají maminy, které rodily v osmdesátých či sedmdesátých letech. jestli taky takové – žádná úcta k rodičkám, 15 a více matek na pokoji, dohromady matky čekající na porod, ty po porodu i ty, kterým zemřelo při porodu dítě, při přeplněnosti dokonce lůžka na chodbách, dva záchodky na celou porodnici (což byla celkem sranda, když třeba zároveň dvě tři maminy dostaly klistýr:-), absolutní ztráta soukromí – vizity probíhaly stylem, že sestřička vběhla do pokoje, všechny maminy si musely vyhrnout košile až pod prsa a široce roztáhnout nohy a takhle jich všech 15 a víc čekalo i několik minut na příchod vizity, nedejbože když přes sebe některá přehodila při čekání deku!! neochota ukázat miminko tátovi i přes skleněné okno, nemožnost vzít si své prádlo – fasovaly se zavazovací plátěné kalhotky plné zapraných krvavých fleků, podprsenka třeba o tři čísla menší, protože jiná prostě nebyla, já rodila v době kdy nebyly vložky, tak jsme nafasovaly každá dvě na den a dělej jak umíš…… vrátná u milošů, která rozhodovala, zda matka má právo vejít do porodnice nebo má ještě čas (jednu poslala v osmdesátých letech pryč a ta začla rodit v šalině)… já měla před deseti lety, když jsem do toho šla podruhé naprostý šok. v tom dobrém slova smyslu:-)
To je příšerný zážitek… Takovému doktorovi utrhat ruce a zamezit mu ve vykonávání lékařské „péče“. Hrůza… 🙁
bokul – cukr měl až do cca 7mi let přes 6, ale hypokřivka v normě. takže zjistili, že je to „nervovýho původu“. ale dieta a vše jako při cukrovce. já neměla ani těhotenskou cukrovku, i když velikost synka by odpovídala. spíš byly (a dosud bohužel jsou) problém úporné migrény se zvracením až někdy do bezvědomí a ta epilepsie. ale ta už je doufám za námi, dokonce už potvora odmítá dva roky brát prášky a nic se neděje.
Hrůzostrašný zážitek 🙁 Syn má cukrovku? Jinak následky jejich činění a holý fakt, že doktor nejde proti doktorovi znám a někdy přemýšlím, jak lze vlastně usvědčit lékaře z pochybení, když jeden kryje druhýho. Máš můj obdiv za statečnost.
No Radko, na tohle není slov, musela jsem si pořád dokola přečítat určité věty, zda je to fakt tam napsané…………na tohle bych neměla, ani žaludek, ani nervy, na tvém místě bych taky chtěla umřít………….já nemám ani slov…….každopádně jsi skvělá, že jsi tohle ustála, že jsi doktora nezavraždila, i když by jednu po dr*** měl dostat, že jsi prostě vydržela a přežila to ve zdraví…….taktéž jsem ráda, že i syn to přežil a můžeš se jím pyšnít……….díky moc za podělení se kousku z tvého života 🙂
Mobile Sliding Menu