Hanzlici – 30. tt

Moc vás zdravím, po docela dlouhé době… Odpočinek od internetu je fajn, ale ne když je nucený a trvá takhle dlouho… No, možná sepíšu nějaké vtipné povídání, co se vlastně přihodilo.

Ale co a jak za tu dobu u nás nového? Jméno jsme „ohlásili“ v celé rodině, každému se líbí, ale každý hned dodává nějaké svoje alternativy. Prostě jsme se rozhodli, nevím, jak mám ohleduplně každému říkat, že nepotřebuji slyšet žádné alternativy, když jsem si prošla celý kalendář a tohle jsme vybrali společně s taťkou. Možná jsem poslední dobou občas podrážděná, ale na chování lidí mi vadí kde co. Už aby to zase přešlo, nedobře se s tím existuje.

Ale Jindra roste jako divý, asi se s Ančí nějak domluvili, protože ta vyrostla za měsíc o celé jedno číslo bot i všeho ostatního oblečení. Takže zase vysedávám s Áňou u stroje a vrkáme o 106. No, zase… spíš pořád.:-) Velmi mě baví rozstřihávat staré a už nepotřebné oblečení a dělat z něj nové, je to super pocit, jestli mě někdo tedy dokáže pochopit 😀

Co se Jindry týče, zase se na něj podívala PA, za kterou jsme podruhé vyrazili, tentokrát i s mužem a Aničkou. Když mě PA vyšetřovala, Anička propukla v hysterický pláč, který jsme u ní ještě nikdy nezažili, a přestala až v okamžiku, kdy ze mě paní dala ruce pryč. Tak jsme to tomu krapet přizpůsobili, táta utěšoval, zabral až darovaný letáček s obrázky. U PA i následně u Dr. bylo (opět) všechno v pořádku. Přibírám tak kilo za týden, což znamená, že asi určitě do porodu překonám osmdesátku :-). A kdo jste se mnou řešil má trápení „kam s Ančí“, když se jde k doktorovi, tak tentokrát nebylo zbytí a Anička šla na gyndu se mnou. Zvládla to skvěle, stačil papír a tužka a pak i ochotná sestřička, která výjimečně neměla práce nad hlavu, tak se jí chvilku věnovala. Teď už aspoň vím, že i takhle to jde.

Jinak ta bláznivá viróza, která nás s Aničkou jednou chytla, se nás drží stále. Tedy už to konečně vypadá, že se střídáním je konec, protože se lepšíme obě dvě zároveň. Takže pomalu začínáme lítat po venku (Áňa doslova, já se snažím jí stačit a nevyfunět plíce na zem). Když zrovna nejdeme na prochajdu, tak aspoň prohání na zahradě ovce. Mimochodem, se zvířaty je naprostý relax, nic lepšího jsem si nemohla přát. Po obědě, když dám dítě spát, jdu vždycky na chvíli ven, sednu si na bobek a do pěti vteřin ke mně přiburácí celé stádečko a mazlí se jak kupa malých dětí – bez nadsázky. Je to opravdu vynikající zážitek, člověk se na něm stane závislý. Akorát že po tom všem mazlení smrdím jako koza :-). Když jsme u toho mazlení, Anička mi začala mazlit a pusinkovat bříško. Což je teda samo o sobě neskutečně roztomilé, ale pravdou je, že Ančí poslední dobou pusinkuje úplně všechno – od traktoru přes tmu až po sušák na prádlo. Ale i tak si to užívám, i když tím asi nedává najevo emoce k miminku 🙂 I to určitě jednou přijde.

Tak se mějte fajn, dnes bohužel bez fotek (sháním foťák za pár šupů, kdybyste měl někdo nějaký tip 😉 ). Jana

Napsal/a: Jana Kopejtková