Hanzlici – 17. tt

Zdravím všechny na VD a opět se hlásím s pár řádky. Poslední dva týdny byly velmi ukřičené, protože k babičce naproti přijela na prázdniny vnoučata. A znáte to, když jich je hodně. Těšila jsem se, že si Ančí užije trochu dětské společnosti, ale nakonec se ukázalo, že to bude asi samotářka po mně. Když byly děti pohromadě, Ančí si šla vždycky hrát stranou mimo ně. Jediná výjimka byl bazén, tam žádný séparé kout není :-).

V bazéně všichni trávili opravdu hodně času, takže se ta vedra dala dobře přežít. Akorát já s babičkou jsme toho křiku a akce (krát šest) měly večer plné bačkory.

Kromě domácího koupání jsme se před týdnem vychystali i na mostecký aquadrom, kde si Anča poprvé pořádně zaplavala. A voda tam byla úžasně teplounká, takže jsem si zaplavala i já :-). Jediné, co nám zkazilo celý plavací zážitek je to, že nám tam někdo ukradl kruh. Obyčejný nafukovací dětský kruh z Tesca. Schovaný pod ručníkem na lehátku, aby bylo jasné, že to není erár. No, někomu to za to asi stojí, i když já tohle prostě nepochopím.

Byly jsme s Aničkou také na preventivní prohlídce v 18 měsících. Celé to probrečela už od vážení, i když jí vůbec nic nedělali. A vážení bylo pro mě a ostatní doma obrovské překvápko. Tipovali jsme si, že bude mít tak od 13 do 15 kil, jednak podle tíhy, když jí člověk tahá, jednak i podle toho, jak srovnáváme s ostatními dětmi. Ančí se zdá být taková trochu mohutnější. Takže když sestřička navážila Anče 11 kilo, tak jsem se jí udiveně zeptala, jestli to není nějak málo. Prý ne, ale stejně mi to nedá a budu ji muset asi někde převážit. Vážně se mi tomu nechce věřit, zvlášť, když v roce měla jen o kilo a půl méně.

A den na to jsem byla u doktorky já. Tam zase vše v pořádku, krev i ultrazvuk, a fotku přikládám i sem :-).

Když doktorka mimčo na UZ našla, tak na nás ještě pokývalo hlavičkou, tak jsme fotili na dvakrát :-). A dneska mě někdo přistihl (už ani nevím jestli chlap nebo tchýňka), že o mimču mluvím jako o „ní“, což je obrat z ničehonic o 180°. Že by šestý smysl? A k tomu ještě jedna dobrá zpráva, volala mi (po pár mailech) porodní asistentka, se kterou bych se moc chtěla setkat, ale bohužel měl můj telefon chlap s sebou v práci, takže jsme si nemohly popovídat. Budu jí tedy volat zítra, až bude trochu klidu, zřejmě budeme domlouvat nějakou konzultaci. Mé díky patří ještě jednou Lien, která mě k této paní dovedla, tak snad to i zdárně dotáhneme.

S chlapovou prací to nabralo na jednu stranu správný směr, a sice, že si ho v práci chválí a zadali mu tedy další. Horší je, že stejně jako doteď, i nadále bude pořád mimo domov. V poslední době mi tu alespoň nechal na pár dní auto, takže jsem mohla konečně vyřídit po úřadech a doktorech alespoň částečně to, co jsem potřebovala. Aničku jsem často brala s sebou, všude z ní byli nadšení, jak je hrozně hodná a že prý to musí být doma pohoda s takovým dítětem. Hm, ani nemá smysl se o něčem takovém dohadovat. Ale ano, jistě, já si nestěžuju. I přesto všechno, jak se Ančí někdy chová, jí miluju a neměnila bych ani za to nejhodnější dítě na světě :-). A to mi dneska ztropila první vztekací scénu na veřejnosti – nechtěla odejít z pošty, protože tam měli dětskou „jejeje“ (=židlička), na které se jí asi hodně dobře sedělo:-). Takže jsem odcházela za hlasitého řvaní s dítětem v náručí. Těším se, jak to bude vypadat za rok. Nebo za dva, až se mi začnou vztekat dvojmo!

Mějte se všichni krásně, Jana

Napsal/a: Jana Kopejtková